O skutečně odporných médiích v České republice: Lidové noviny (!!)

18. 8. 2026 / Fabiano Golgo

 
Lidé z jeho okolí popsali obrovský psychický tlak, kterému byl v posledních týdnech vystaven. Ale právě zde začíná podivná ironie celého případu. Novináři, kteří píší článek o lži, akademické nepoctivosti a údajné smrti pravdy v západní společnosti, si sami nemohou dovolit přeskočit několik kroků mezi tím, co se předpokládá, a tím, co bylo zjištěno.

A totéž platí pro samotné plagiátorství.

ERxistuje jeden poněkud nepohodlný fakt. Liverpool John Moores University, která Ardayovi v roce 2015 udělila doktorát, už předtím jeho práci vyšetřovala. Obvinění z plagiátorství nepotvrdila. Nedostatky označila za pravděpodobný důsledek poctivé a rozumně vysvětlitelné chyby. Arday se na toto rozhodnutí odvolával, když obvinění odmítal. Cambridge pak 5. srpna 2026 oznámila nové vyšetřování "na základě nových informací"  Pozn. JČ: Šlo o ústupek brutální mediální kampani. Cambridge neměla právo jakkoliv Ardayovu práci znovu hodnotit a tvrdě selhala, měla svého zaměstnance před brutalitou pokleslých novin hájit. 250 útočných článků zaměřených za 10 dní na jednu nevinnou oběť je šokující. Ještě téhož dne Arday rezignoval a výslovně uvedl, že jeho odchod nemá být vykládán jako přiznání obvinění. O devět dní později byl nalezen mrtvý. Nové řízení nikdy nedospělo k rozsudku.

Znamená to něco mnohem nudnějšího, což bývá pro kulturní války smrtelné: v okamžiku jeho smrti existovala možná podezření, existovaly nové indicie, existovalo dřívější univerzitní rozhodnutí, které jej z plagiátorství neuznalo vinným, a existovalo nově navržené vyšetřování.

Z toho všeho lze napsat komplikovaný článek. Nebo lze napsat „černošský plagiátor".

Česká pravicová publicistika zvolila převážně druhou možnost. INFO.CZ napsalo o „podvodu Jasona Ardaye" a označilo jeho doktorskou práci rovnou za „odhalený plagiát". Lidovky spojily aféru s „woke" ideologií, rasovou diverzitou a údajnou rezignací společnosti na integritu a rovné příležitosti. Po Ardayově smrti pak komentář Lidovek tvrdil, že Cambridge vědomě poskytovala „intelektuální krytí" podvodníkovi, protože bylo pro univerzitu výhodné mít černošskou akademickou hvězdu.

To je velmi závažné tvrzení. A právě proto stojí za to udělat to, co se při kulturních válkách dělá překvapivě málokdy: změnit jednu proměnnou a zjistit, zda argument pořád funguje.

Představme si tedy, že se Jason Arday nejmenoval Jason Arday. Že nebyl černoch. Že nebyl symbolem diverzity. A že místo profesury v Cambridge zastával politickou funkci za evropskou konzervativní nebo nacionalistickou pravici.

Nemusíme si nic představovat. Takových lidí máme skutečnou malou armádu.

V listopadu 2025 se například zjistilo, že nově zvolená česká poslankyně SPD Irena Němcová zhruba polovinu své 87stránkové diplomové práce zkopírovala z jiných studentských prací a odborných publikací. Expert na plagiátorství Jan Mach z Vysoké školy ekonomické označil rozsah kopírování za výjimečný a závažný prohřešek proti akademické etice. Souvislý původní text podle analýzy začíná až na straně 51. A pozoruhodné je, že oním konečně autorským výkonem není nový ekonomický model nebo originální analýza cestovního ruchu, ale popis víkendového výletu s ochutnávkou vína na Znojemsku.

Ještě zajímavější byla reakce její politické rodiny. Tomio Okamura řekl, že o věci vlastně nic neví. Radim Fiala prohlásil, že jde o problém samotné Němcové a SPD jej nehodlá řešit. Němcová zůstala poslankyní.

Nikdo z toho ovšem nevyvodil, že SPD je sofistikovaný program pozitivní diskriminace akademicky neschopných bělochů.

Přesuňme se do ODS.

Jana Bohuňovská byla náměstkyní brněnského primátora. Česká televize nechala v roce 2011 její diplomovou práci analyzovat a výsledek byl téměř dadaistický: z 66 stran bylo podle analýzy 52 opsaných, tedy 79 procent textu. U deseti stran nebyl ani uveden zdroj. Odborníci oslovení Českou televizí práci hodnotili jako něco, co by při standardním akademickém posouzení nemělo projít. Bohuňovská přesto tvrdila, že má čisté svědomí.

Znamená to, že konzervativní hospodářská politika vede k poruchám schopnosti používat uvozovky? Samozřejmě že ne.

Dalibor Mlejnský, tehdy starosta Prahy 11 za ODS, čelil o několik měsíců později obdobnému problému. Dva nezávislí odborníci konstatovali, že velká část jeho práce o založení pražské univerzity byla převzata především ze dvou knih. Mlejnského obhajoba byla téměř filosofická: k tématu prý už nebylo možné napsat nic nového. Mlejnský každopádně zůstal starostou Prahy 11 až do roku 2014.

Máme tu ještě Marka Bendu z ODS. Jeho problém nebyl klasickým případem plagiátorství, a proto by nebylo korektní ho tak označovat. Byl však jednou z nejbizarnějších postav aféry plzeňských práv: pro rigorózní řízení předložil práci shodnou s prací magisterskou, navíc výrazně kratší, než vyžadovala pravidla. Požadovaný optický rozsah pomáhalo vytvořit větší písmo a řádkování. Sám Benda následně uznal formální nedostatky a nabídl opakování rigorózního řízení. Později se navíc ukázalo, že diplom JUDr. fakticky nikdy nepřevzal.

Ani to ovšem nevedlo ke vzniku školy politické antropologie, která by zkoumala, zda je zvětšené písmo přirozeným důsledkem českého konzervatismu.

A můžeme jet dál.

Taťána Malá z ANO, tehdejší ministryně spravedlnosti, skončila v roce 2018 po několika dnech ve funkci poté, co se objevily problémy hned se dvěma jejími závěrečnými pracemi. Etická komise Mendelovy univerzity později konstatovala, že se při psaní jedné z nich zachovala neeticky a že její rešeršní část obsahovala rozsáhlé shody se starší prací. Rektorka univerzity už předtím uvedla, že podle dnešních měřítek je tato část práce plagiátem.

ANO je ideologicky obtížnější zařadit než ODS nebo SPD a v různých obdobích se pohybovalo politickým prostorem, takže nemá smysl násilně je započítávat do nějaké tabulky „pravicových plagiátorů". Právě to je ale podstata. Akademická nepoctivost nemá politickou ideologii. Má autora.

Kdybychom potřebovali opravdu čisté experimentální vzorky konzervativní pravice, stačí překročit české hranice.

Karl-Theodor zu Guttenberg nebyl nějaký provinční radní. Byl hvězdou německé CSU, ministrem obrany Angely Merkelové a mužem, o kterém se vážně uvažovalo jako o budoucím kancléři. V roce 2011 vyšlo najevo rozsáhlé nepřiznané přebírání textů v jeho doktorské disertaci. Univerzita v Bayreuthu mu doktorát odebrala a její vyšetřovací komise dospěla k závěru, že při práci vědomě klamal. Guttenberg rezignoval na ministerskou funkci.

O dva roky později přišla na řadu Annette Schavanová z CDU. Pikantnost tohoto případu spočívá v její funkci: byla spolkovou ministryní školství a výzkumu. Univerzita v Düsseldorfu jí odebrala doktorát poté, co dospěla k závěru, že její disertace obsahovala systematické nepřiznané přebírání zdrojů. Schavanová rozhodnutí napadala, ale z vlády odstoupila.

V Maďarsku se v roce 2012 stal protagonistou podobného příběhu prezident Pál Schmitt, politický spojenec Viktora Orbána. Semmelweisova univerzita mu po vyšetřování odebrala akademický titul; krátce nato rezignoval na prezidentskou funkci.

A pokud bychom toužili po příkladu přesně opačném, máme Ursulu von der Leyenovou z CDU. Také ona byla obviněna z plagiátorství své lékařské disertace. Univerzita ji vyšetřila. Našla nedostatky, ale její doktorský titul poměrem hlasů sedm ku jedné ponechala.

Právě von der Leyenová je pro případ Jasona Ardaye možná důležitější než Guttenberg. Ukazuje totiž revoluční myšlenku, která bývala kdysi základem liberálního právního státu: obvinění není rozsudek. To, že někdo najde údajně problematické pasáže v disertaci, je důvod k vyšetřování. Není to ještě povolení přepsat celý člověkův životopis na jedno slovo: podvodník. A už vůbec to není důvod přepsat na základě jednoho člověka dějiny celé společenské skupiny.

Tady se případ Jasona Ardaye mění z univerzitního skandálu v něco podstatně zajímavějšího.

Nikdo seriózní nemusí tvrdit, že Cambridge postupovala dokonale. Je docela možné, že její náborové mechanismy selhaly. Je legitimní ptát se, zda univerzita dostatečně prověřovala Ardayovy publikační výsledky a životopis. Je legitimní kritizovat policii za její postup vůči novináři Jacku Groveovi z Times Higher Education, kterého policie vyšetřovala poté, co Ardayovi posílal otázky k připravovanému článku; Metropolitan Police se mu za tento postup nakonec omluvila. Je legitimní se ptát, zda advokátní výhrůžky neodradily média od publikování informací ve veřejném zájmu. Reuters potvrdil, že se právě policejní postup stal jedním z témat širší debaty po Ardayově smrti.

Stejně legitimní je připomenout, kdo dodal aféře rozhodující kulturně-politický náboj.

Nathan Cofnas, který Ardayova údajná plagiátorství zveřejnil a z případu učinil argument proti DEI, se sám označuje za „race realist". Ve svých textech tvrdil mimo jiné, že v opravdové meritokracii by počet černošských profesorů na Harvardu směřoval téměř k nule a černoši by téměř zmizeli z prestižních pozic mimo sport a zábavu. Emmanuel College s ním v roce 2024 ukončila vztah; samostatné disciplinární řízení Cambridge ovšem později rozhodlo, že jeho výroky nepřekročily hranici zákona ani univerzitních pravidel chránících svobodu projevu. I tuto druhou polovinu informace je třeba uvést.

Cofnasovy politické názory samozřejmě samy o sobě nevyvracejí jedinou nalezenou shodu v Ardayově disertaci. Kdyby rasista objevil správnou matematickou rovnici, rovnice se tím nestane nesprávnou. Ale motivace člověka, který z jednotlivého případu konstruuje obecnou teorii rasy a meritokracie, je relevantní v okamžiku, kdy debata přestane být debatou o citacích a začne být debatou o tom, zda černoši vůbec patří na elitní univerzity.

A přesně tento přechod se stal.

Jason Arday přestal být akademikem podezřelým z akademického pochybení. Stal se exemplářem. Důkazním předmětem. Černochem, jehož individuální selhání má vysvětlit systém. To je zvláštní privilegium menšin: člověk málokdy smí být pouze idiotem sám za sebe.

Když Guttenberg opisoval, nebyla to obžaloba bělochů. Když Schmitt přišel o doktorát, nebyl to důkaz, že maďarská konzervativní politika je založena na intelektuální podřadnosti. Když se ukázalo, že 79 procent práce Jany Bohuňovské bylo podle analýzy opsáno či zkopírováno, nikdo nezačal zkoumat, zda systém českého vysokého školství příliš zvýhodňuje bílé členky ODS. A správně. Byla to jen Jana Bohuňovská.

Když Irena Němcová z SPD měla přibližně polovinu diplomové práce složenou z cizích textů, bylo to selhání Ireny Němcové a školy, která takovou práci přijala. Nebyl to experiment dokazující, že nacionalistická pravice nedokáže sama sestavit odstavec. A také správně.

Proč tedy musí být Jason Arday experimentem dokazujícím něco o černoších, diverzitě, „woke kultuře", pozitivní diskriminaci a údajném civilizačním úpadku Západu? Na to má kulturní válka jednoduchou odpověď: protože Jason Arday je pro tento příběh užitečný.

Plagiátorství samo o sobě je vlastně strašně nudné. Člověk vezme cizí text a nepřizná zdroj. Univerzita to vyšetří. Rozhodne. V případě závažného provinění odebere titul. Politika může stát funkci. Německo tím prošlo několikrát a jeho demokracie kupodivu přežila. Ale „černošský plagiátor z Cambridge, kterého vytvořila woke ideologie" je nádherný příběh. Má viníka, ideologii, dekadentní elitu, rasu, jednu z nejslavnějších univerzit světa a pád člověka, jehož média předtím prezentovala jako mimořádný příběh společenského vzestupu.

Pro kulturní válku je to hotová opera. A v opeře se detaily špatně vyjímají.