Stručná úvaha dne 22. srpna 2026
22. 8. 2026 / Jan Čulík
čas čtení
4 minuty
Přišlo mi pozoruhodné, jak obrovskou pozornost vyvolalo na sociálních
sítích, ale i od různých oficiálních institucí, to nekulaté
osmapadesátileté výročí vojenské invaze pěti států Varšavské smlouvy z
21. srpna 1968.
Stalo se to přece tak dávno, skoro před šedesáti lety,
že tu invazi moc lidí vlastně už osobně nezažilo. Čím to je, že to budí
takové emoce?
Stejně hrozná, ne-li horší, byla nacistická invaze z 15.
března 1939, v důsledku které zahynuly nejméně desetitisíce lidí, kdežto
v důsledku 21. srpna 1968 sotva dvě stě.
Tak samozřejmě od nacistické invaze uplynula ještě delší doba, 87 let, tu si taky osobně nemůže pamatovat už nikdo, jenže zdá se mi, že výročí té nacistická invaze nikdy nevyvolávalo v posledních desetiletích takovou pozornost a jako ta invaze sovětská.
Proč tomu tak je? Konec konců jsme už skoro čtyřicet let od samého pádu komunismu, takže ten osobně zažili také jen starší lidé, ale o komunismu se mluví pořád. Jsou Češi nějak posedlí tou antikomunistickou ideologií, takže jim to brání v praktickém řešení aktuálních problémů, jak na to právem poukazuje pan Boris Cvek?
Od pádu komunismu už uplynulo 37 let a já si nevzpomínám, že by ještě v roce 1976. tedy 37 let po 15. březnu 1939, se zahájení nacistické okupace řešilo tak emocionálně jako dodnes ten komunismus. Divné.
A protože ten 21. srpen 1968 byl už tak hrozně dávno, a skoro nikdo ho osobně nezažil, tak lidi emocionálně vzpomínají na něco, co ani nebylo tak hrozné.
Ten první týden okupace, od 21. srpna 1968 do cca 28. srpna, než se vrátili šéfové komunistické strany z únosu do Moskvy, byl opravdu slavnou etapou českého národa. Ten se jako jeden muž postavil proti okupaci, nepřetržitě vysílalo rádio, které všichni podporovali, ulice byly plné invazi zesměšňujících transparentů a kreslených vtipů,takže člověk chodil po ulicích a smál se tomu.
Lidi chodili po ulicích s tranzistoráky u ucha, a když se sovětští vojáci pokoušeli jim je konfiskovat, tak mladíci začali chodit s kusem uhlí u ucha, a šíleně se smáli, když sovětší vojáci konfiskovali i to.
A ta invaze hned nevyvolala útlak, Československo bylo dál svobodné ještě asi tak půldruhého roku. Dál si lidi mohli vykřikovat, co chtěli, mohlo se volně jezdit do zahraničí, ještě v létě roku 1969 se moji rodiče sebrali a jeli si jen tak na třítýdenní dovolenou do Itálie.
Ten obnovený útlak přinesl až příchod Gustáva Husáka - od něhož to mimochodem nikdo nečekal, protože během Pražského jara Husák vystupoval jako liberál a reformátor a využíval toho, že byl v padesátých letech režimem pronásledován. Dobře se pamatuju na rozhovor s Gustávem Husákem v československém filmovém týdeníku někdy v dubnu květnu 1968. Ptali se ho tam, jestli si myslí, že by mohl být liberalizační proces Pražského jara vůbec potlačen. Řekl, že samozřejmě ne, jakmile jednou unikl ten "duch svobody z flaše", už se tam nedá nacpat zpět, říkal tehdy Husák.
Zajímavé je, jak obrovskou symbolickou hodnotu nabyla ta invaze z 21. srpna 1968, přestože se tehdy v tom týdnu vlastně skoro nic nestalo a svobodu Československa pak ještě dlouho, skoro do roku 1970, nikdo neomezoval.
Namísto emocionální reakce naad invazí by se asi lidi měli rozčilovat nad tím, co se začalo dít právě až od toho roku 1970, kolik Čechů bylo ochotno začít kolaborovat s husákovským režimem, dělat politické prověrky svých spoluobčanů a vyhazovat je z práce.
Vždyť si ten útlak způsobili Češi sami. Neviděl jsem nikde žádné sovětské poradce. Žádný sovětský utlačitel Čechy nenutil, aby ničili existence svých spoluobčanů. Napadlo mě, při úvahách nad tímto výročím, a hlavně nad začátkem sedmdesátých let, co by se bývalo stalo, kdyby Češi prostě odmítli s husákovským režimem - který byl kriminální - spolupracovat.
Jak je možné, že tolik lidí tak rychle zapomnělo na tu jednotu během toho prvního okupačního týdne a začalo tak horlivě ničit své spoluobčany? K tomu je přece nikdo donutit nemohl.
2172
Diskuse