Německá lekce: Extremismus v módě, demokracie v defenzivě
27. 9. 2026 / Bohumil Kartous
AfD už dávno není východoněmecká kuriozita, ale nejsilnější strana země. Konzervativci jí otevírají dveře, radikální levice nabízí jen pacifistickou mlhu a liberální demokracie zjišťuje, že bez soudržné společnosti nemá čím se bránit.
Utěšovat se tím, že AfD je jen východoněmecký folklor, bývalá NDR na skútru ze socialistické éry, je pohodlné, ale mylné. Celostátně AfD vede: podle průměru průzkumů z konce září má 28 % a CDU/CSU 20,6 %. Zářijové zemské volby jen potvrdily, co čísla naznačovala. V Sasku-Anhaltsku získala AfD 43,8 % a vládnoucí CDU spadla na 17,2 %. V Meklenbursku-Předním Pomořansku AfD více než zdvojnásobila výsledek z roku 2021 a CDU vůbec poprvé v dějinách Spolkové republiky nepostoupila do zemského sněmu. Ani západ není imunní: v Bádensku-Württembersku měla AfD v březnu 18,8 % a v řadě obcí zvítězila. Za pozornost stojí i to, odkud nové hlasy přicházejí. Podle analýzy přesunů voličů přešlo v Sasku-Anhaltsku k AfD zhruba 215 tisíc dřívějších nevoličů. Extremismus tedy nekanibalizuje jen ostatní strany, ale aktivuje ty, kdo dosud stáli mimo systém. Právě tuhle skupinu umějí algoritmy vytěžit nejlépe.
Přitom nejde o žádnou šedou zónu. Německá kontrarozvědka označila AfD za krajně pravicově extremistickou, a přesto je to strana, která reálně aspiruje na moc a kterou stále větší část veřejnosti považuje za legitimního hráče. Zhruba polovina Němců soudí, že AfD by jako vítěz měla v Sasku-Anhaltsku obsadit post premiéra, a necelá polovina si myslí, že se s ní dosud zacházelo nefér. Tak vypadá normalizace v praxi: nálepka extremismu přestává fungovat jako hranice a stává se jen jedním z názorů na trhu. Alice Weidel už svou stranu prohlašuje za novou lidovou stranu, která v této roli nahradila CDU. Představa, že když extremisty pustíme do salonu, zcivilizují se, je zoufale naivní. Kdo o tom pochybuje, ať se podívá, co s institucemi dělají extremističtí nominanti v české vládě.
Pohodlnější by bylo tvrdit, že problém je jen AfD. Jenže posun se týká celé konzervativní scény, která dnes neumí čelit tlaku zprava jinak než tím, že se mu přizpůsobí. Šéf CSU Söder po volbách v Sasku-Anhaltsku prohlásil koncept „Brandmauer“ za selhaný, byť spolupráci s AfD formálně dál odmítá. Jiní křesťanští demokraté mluví o konci starých tabu a z Junge Union zaznívá, že Brandmauer padla. Sám Merz si předtím přisvojoval rétoriku o „malých pašech“ a zubařích pro odmítnuté azylanty, tedy jazyk, který AfD léta testovala na svých sítích. Není to německá specialita, ale evropský, respektive euroatlantický vzorec: trumpovští republikáni, britská Reform UK, česká koalice, v níž se Motoristé a Okamurův politický business stali běžnými partnery. Konzervativci, kteří přejímají agendu extremistů v naději, že jim vezmou voliče, jim ve skutečnosti jen otevírají Overtonovo okno. Meklenbursko ukazuje, jak to končí: originál vyhraje a kopie propadne pod pět procent.
Polarizace ovšem plodí polarizaci. Když se mainstream rozpadá, voliči neutíkají jen doprava. V Berlíně poprvé zvítězila Die Linke s Elif Eralp v čele, strana, která šla do voleb s velkými a zčásti radikálními sliby. V sociální agendě může mít Linke v něčem pravdu. Bezpečnostně je ale v době ruské hybridní války proti Evropě těžko použitelná. Oficiálně odmítá veškeré dodávky zbraní do válečných oblastí, včetně Ukrajiny, a tvrdí, že Evropa další zbrojení nepotřebuje. Stále platný program z roku 2011 navíc obsahuje zákaz vývozu zbraní a odchod z NATO. Je to stejný typ myšlení, jaký u nás reprezentuje třeba Daniel Veselý: imperialismus vidí především na Západě, a z pacifismu se tak v praxi stává doporučení nechat napadeného vykrvácet. Obě krajnosti se přitom v klíčovém bodě protínají, a to v odporu vůči obraně Ukrajiny a ve vstřícnosti k „mírovému řešení“, které promptně dodává ruská propaganda. Dvě tváře téže odpovědnostní rezignace.
Nejvíc znepokojivé je, jak málo nástrojů má liberální demokracie proti extremismu k dispozici. Zákaz strany je právně i politicky výbušný, izolace přestává fungovat a přebírání extremistické rétoriky situaci jen zhoršuje. Rozhodující proto není institucionální inženýrství, ale vnitřní soudržnost společnosti: důvěra v instituce, sociální stát, který lidi nenechá v obcích bez lékaře a obchodu, a kvalitní vzdělávání k demokratickému občanství. Právě to AfD otevřeně chce oslabit, a protože vzdělávání je v Německu v kompetenci zemí, první vládní křeslo by jí na to stačilo. Skandinávie tu slouží jako užitečné srovnání. Vysoká míra důvěry a soudržnosti umožňuje tamním demokraciím pojmout i silné populistické strany, aniž by se rozpadly jejich základy. Německo, a Česko ještě víc, takovou zásobu důvěry nemá. Kladně hodnotí práci spolkové vlády jen každý desátý Němec. Za takové situace žádná právní pojistka nenahradí to, co chybí ve společnosti.
Zbývá jediné: mobilizovat demokratické síly a odmítnout extremismus ve volbách. Zda na to evropské společnosti mají, se teprve ukáže.
Diskuse