8. 10. 2026
V letech 1995, kdy se schengenská hranice stala fyzickou realitou, až do prosince 2007, kdy do schengenského prostoru vstoupilo přes 70 milionů občanů České republiky, Estonska, Maďarska, Lotyšska, Litvy, Polska, Slovenska a Slovinska, překračovaly desítky milionů Poláků, Čechů, Maďarů, Slováků a Slovinců volně hranice do Německa, Rakouska a Itálie – mnozí denně, mnozí desítkykrát do roka. Stačilo jim na hranici předložit platný cestovní pas. Jen velmi zřídka byla kontrolována jejich vozidla a zavazadla a jen ve výjimečných případech byli lidé podezřelí z pašování zakázaného zboží či z účasti na trestné činnosti vyvedeni z auta, autobusu nebo vlaku a důkladně prohledáni.
Cestující, který překračoval schengenskou hranici, obvykle ztratil jen několik minut. Ve výjimečných situacích dopravní špičky se na hranici mohla vytvořit kolona vozidel, ale jen výjimečně zdržení přesáhlo 10–15 minut. Například statisíce Slováků a Maďarů, kteří každoročně létali z vídeňského letiště, si tak mohly být jisty, že když si k době cesty připočtou 15 minut, svůj let bezpečně stihnou.
Takto se Evropané uvnitř schengenského prostoru chovali ke svým evropským spoluobčanům žijícím mimo něj. Ne jako k pašerákům a potenciálním zločincům, ale jako k bližním, kteří mají svou lidskou důstojnost.
Způsob, jakým dnes Evropská unie zachází s miliony ukrajinských občanů, je naprosto odlišný. S desetitisíci ukrajinských žen, dětí a seniorů se na schengenské hranici v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku a Rumunsku každý den zachází ne jako s Evropany druhé, ale třetí kategorie. Desetitisíce Ukrajinců – většinou váleční uprchlíci nebo ukrajinští studenti evropských škol a univerzit – tráví každý den mnoho hodin na hranici, kde je i jejich zavazadla důkladně kontrolují evropští úředníci, jimž to nařídily politiky Evropské komise. Představte si matku dvou dětí, která uvízne na 3, 4, 6 i více hodin v autobuse plném dalších zcela nevinných cestujících poté, co v tomtéž autobuse strávila předchozích 10 hodin cestou z denně bombardovaného Kyjeva, Charkova nebo Dnipra. Na hranici nejsou zdržováni kvůli nějaké skutečné potřebě občanů EU, ale kvůli čiré ukázce ignorance a nedostatku empatie bruselských institucí. Nejsou to pašeráci ani zločinci – jsou to ženy, děti a staří lidé prchající před genocidní válkou, kterou proti Ukrajině vede rusko-fašistický režim. Ve své velké většině jsou to sestry, matky, manželky, děti a další příbuzní mužů a žen, kteří už pátým rokem bojují a umírají na bojištích Ukrajiny nejen za přežití Ukrajiny, ale také na obranu svobody, demokracie a právního státu v Evropské unii.
Skutečnost, že naprostou většinu těchto ponižovaných a šikanovaných Evropanů tvoří ženy, dodává tomuto ostudnému chování institucí Evropské unie hořkou příchuť flagrantní genderové diskriminace.
Starší z nás, kteří ještě před pádem komunismu ve střední Evropě měli možnost cestovat ze zemí okupovaných Rusy do tehdejšího západního Německa nebo Rakouska, mohou dosvědčit, že i tehdy trvalo překročení hranice vlakem z Prahy do Norimberku nebo z Bratislavy a Budapešti do Vídně – tedy na území ideologického (Rakousko) a vojenského (západní Německo) úhlavního nepřítele na vrcholu studené války! – obvykle jen kolem 15–20 minut, z nichž většinu zabraly kontroly komunistické pohraniční stráže a celníků. Němečtí či rakouští úředníci jen zkontrolovali pasy a orazítkovali je, nic víc. Dnes se s občany nejdůležitějšího spojence Evropy zachází o řád hůře, než se kdysi zacházelo s občany formálního nepřítele!
Způsob, jakým Evropa zachází s ukrajinskými cestujícími na schengenské hranici, je naprostou ostudou institucí Evropské komise. Ukrajinské ženy, děti, senioři, studenti i všichni ostatní cestující si zaslouží, aby se s nimi zacházelo stejně jako s Evropany z České republiky, Estonska, Maďarska, Lotyšska, Litvy, Polska, Slovenska a Slovinska předtím, než se stali občany EU a schengenského prostoru. Lidsky a důstojně, ne jako s podezřelými pašeráky a zločinci! To je měřítko – nikoli to, co dnes na hranicích EU s Ukrajinou prosazují politiky Evropské komise pod vaším vedením.
Jako vysoce privilegovaní jednotlivci můžete vy, představitelé Evropské komise a Evropského parlamentu, váhat, zda našemu popisu situace na hranici EU s Ukrajinou uvěřit. Pokud našemu popisu této ostudné situace nedůvěřujete, vyšlete prosím 100 úředníků Evropské komise a 100 úředníků Evropského parlamentu na inkognito misi do Lvova, Lucku, Užhorodu, Černovců a dalších ukrajinských měst – s jejich osobními, nikoli služebními pasy –, aby si to mohli zažít na vlastní kůži a podat vám zprávu.
Požádejte je, aby se přihlásili dobrovolně a vyrazili zítra, ne příští týden.
Zajistěte prosím, aby 80 ze 100 vyslaných osob byly ženy, nejlépe se svými dětmi, mladšími sourozenci nebo starými rodiči.
Pověřte je prosím, aby hranici jednou přejeli veřejným autobusem a podruhé vlakem. Rozdělte jejich cesty poměrně mezi železniční přechody (je jich méně než 10) a 22 silničních hraničních přechodů.
Jako dodatečný úkol je požádejte, aby navštívili hřbitovy v ukrajinských městech a vesnicích. Rychle pochopí, proč jste je o to požádali.
Taková inkognito mise vám může poskytnout téměř realistický obraz situace na hranici EU s Ukrajinou. Ne zcela realistický, protože 200 lidí, které vyšlete, bude se svými pasy EU stále privilegovaných a dobře chráněných před zneužíváním moci, arogancí a špatným zacházením ze strany polských, slovenských, maďarských a rumunských pohraničníků. Není to pravidlem, ale není to ani vzácné. Přesto jim možná uvěříte spíše než nám.
Paní von der Leyenová, paní Metsolová, strhněte tuto zeď!
Strhněte ji hned – ne příští týden nebo měsíc. Není to problém kapacit a peněz – je to problém zásadně chybné, neadekvátní a hanebné politiky! Je to ostuda našeho společného evropského domu.
Kongres Panevropského hnutí
Vídeň, 3. října 2026
Diskuse