Italové protestují proti lhostejnosti škol i státu
4. 11. 2026 / Ivan Větvička
Demonstrace za zlepšení poměrů ve školství tvoří stálou součást studentského života v Itálii. V minulých letech je zažila výtvarnice a galeristka Alessandra Svatek, která v Itálii vyrostla a vystudovala, v Miláně absolvovala Accademii Di Belle Arti Brera. Stav italského školství a zkušenosti z protestů popisuje stručně:
„Fuj!!! Články na Britských listech o studentských demonstracích v Itálii mě úplně hodily zpět v čase do doby studií v Miláně. Ta marnost a beznaděj, to, jak tvým časem plýtvá někdo jiný, ta nemožnost domoci se odpovědi nebo dovolat spravedlnosti, a hlavně ten pocit, že to, co se ve škole naučím, vůbec nestojí za tu investici času, peněz a energie, abych ve škole mohla být. Ale obohatila jsem si slovní zásobu o pár kreativních nadávek a kleteb. A přestože jsem v Itálii vyrostla, odstěhovala jsem se do týdne od konce studií ze země. Na svůj diplom jsem pak čekala téměř další čtyři roky. Tak dlouho škole trvalo podepsat papír!
A protesty… Ty jsme pořádali kolem října a listopadu každý rok, už od střední školy. Měsíc demonstrací a nějaká ta samospráva; povrchně jsme sepsali a do kotle hodili všechno, co právě letělo světem. Věřila jsem tomu v praváku na střední. Vymýšleli jsme hesla, pálili fotografie… A nakonec se nikdy nic nezměnilo, v prváku na střední, ani v dalších letech. Období protestů byly vlastně takové prodloužené prázdniny. Když demonstrace skončily, začali jsme se plynule učit. Teda ‚učit‘ - spíš proplouvat byrokracií, které nerozuměli ani ti, kdo ji sami uplatňovali. Ještě že někdo zvenčí popsal absurditu té situace. My už jsme si mysleli, že takhle vypadá přirozený řád věcí. A když si pak představím, jak asi zevnitř vypadá politický aparát…
Ale nerada bych, aby mé vyjádření vyznělo tak, že nevěřím ve smysluplnost společného hnutí lidí proti nefunkční/kruté/nesmyslné síle. Naopak, považuji spojení jednotlivců za výborný způsob, jak něčeho dosáhnout. Je ale urážkou ideálu, pokud se někdo pro klid svého svědomí jenom vydá před večeří na procházku s transparentem, na který napíše nějaké obecné heslo. Takové polovičaté demonstrace ‚naoko’ jenom drobí sílu protestu a utopí podstatné požadavky v banálních frázích.“
Odpověděl jsem:
„Děkuji za vlídný ohlas. Stav italského školství je tak otřesný, že mé svědectví (dostupné zde: https://www.blisty.cz/art/136943-dantovo-peklo-vysvetluje-proc-se-mladi-italove-tak-hnevaji.html, zde: https://www.blisty.cz/art/136913-vybuch-nespokojenosti-italskych-studentu-je-vykrikem-v-tisni.html a zde: https://www.blisty.cz/art/136524-jedete-na-erasmus-nevybirejte-univerzitu-jenom-podle-postaveni-v-mezinarodnim-zebricku.html ) je pro mnoho čtenářů mimo Itálii těžko uvěřitelné. Hledí na mne jako na potížistu, který v ementálu vidí jenom díry. Ale já pouze popisuji realitu, které jako student římské univerzity Sapienza čelím a nedokáži ji nijak významně ovlivnit. Když jsem přijel do Říma, překvapilo mne, kolik nenávisti ke škole v sobě studenti dusí. Po promoci si na hlavu nasadí vavřínový věnec a vyřvou se z toho, někteří přímo před sochou Minervy v univerzitním kampusu. Nyní jim už velmi dobře rozumím.
Studenti jsou pro italské vysokoškolské učitele póvl, se kterým chtějí ztratit co nejméně času. Pro studenty je pak učitel především třídní nepřítel.“
Alessandra Svatek dodala:
„Ach jo.
Itálii je snadné milovat, těžší je tam žít. Postupem let jsem pochopila, že je lepší ji jenom navštěvovat, užít si to hezké a utéct pryč dřív, než bude potřeba se tam na někoho v čemkoli spolehnout. Víte, jak dlouho jsem čekala například na připojení k vodovodu? 27 měsíců! A to ne, aby se položilo potrubí nebo provedla nějaká stavební úprava, ale aby jenom přišel povolaný zřízenec, sundal plombu po předchozím plátci a otočil kohoutem!
Ach jo. – Tímto pocitem začíná a končí každá vzpomínka na milovanou Itálii.“
Pro doplnění kontextu:
Letošní protesty italských studentů svým rozsahem a razancí překonávají míru běžného „školního folkloru“. V posledních letech byl růst cen v Itálii enormní, k inflaci kromě podnětů, které pocítil celý svět (pandemie koronaviru, válka na Ukrajině, americko-izraelská válka proti Íránu…) přispěl také svatý rok v Římě (2025) bezprostředně následovaný zimními olympijskými hrami (2026) v Miláně a v Cortině d’Ampezzo. Vatikán ve svatém roce zaevidoval více než 33 milionů poutníků. Přestože se do tohoto čísla započítávají i opakované průchody téhož člověka svatými branami, návštěvy různých kostelů a účast téhož člověka na vícero akcích (třeba já tak podle vatikánských odhadů vydám přibližně za 20 poutníků), jednalo se o mimořádný nápor na ubytovací kapacity a infrastrukturu v Římě i v dalších městech (kam se poutníci třeba také zajeli podívat). Ceny ubytování vystřelily do nekřesťanské výše. Studenti (a jejich rodiny) již nechtějí, nebo si nemohou dovolit platit přemrštěné náklady na pobyt v univerzitních městech, zvláště když úroveň výuky je v mnoha případech mizerná a správa škol ani univerzit nefunguje.
A že studenti do svých požadavků zahrnuli i tužbu po míru a palestinskou věc? Inu, dělají desítky let stejnou chybu (Alessandra Svatek se z Itálie odstěhovala v roce 2010), směšují všechno se vším podle toho, jaké požadavky přistály na lístečcích do kotle v rukou studentské samosprávy, a nedokáží svůj protest zaostřit na témata, která se jich týkají především existenčně, a ne jenom morálně. Síla protestu se tak rozmělní mezi požadavky, které spolu souvisejí jenom volně nebo vůbec, demonstrace ke zlepšení poměrů nepřispěje, student školu nějak přetrpí, a když získá místo ve veřejné instituci nebo se stane učitelem, začne opakovat chování, které mu vštípili ve škole. Enormní růst cen letos studenty konečně donutil, aby vystoupili z komfortní zóny každoročních, víceméně poklidných protestů a drsně vystavili školám i státu účet za chronickou neschopnost a lhostejnost. Podle zprávy ČTK, kterou přejal Český rozhlas (https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/italove-protestuji-proti-vlade-meloniove-do-ulic-v-patek-vysly-statisice-lidi_2610302104_med) v pátek 30. října demonstranti v Padově spálili fotografii ministra školství Giuseppeho Valditary, na demonstraci v Neapoli shořely fotografie ministryně pro vysoké školy Anny Marie Berniniové i premiérky Giorgie Meloniové. K tomu se přidávají další akce spojené i s jinými než studentskými protesty: v Římě hořely popelnice a poblíž Kolosea létaly zápalné lahve; v Turíně nechali demonstranti před radnicí vysypat hnůj. Po celé Itálii vyšlo do ulic až 1,5 milionu lidí.
Bude to ke změně stačit?
Diskuse