Vojtěch Jasný: Dítě, dobrodruh a filmař
26. 7. 2004
/
Jan Čulík
čas čtení
39 minut
Dnes, 16. listopadu 2019, zemřel Vojtěch Jasný. Na jeho památku publikujeme rozhovor s ním, který jsme vydali v roce 2004.
Vytáhl jsem Milana Kunderu, když ho chtěli vyhodit ze školy. Když jsme o tom jednali, řekl jsem, že si to vezmu na starost. On totiž řekl něco o "závazkovém čurání" a partaj ho chtěla vyhodit ze školy. Tak já jsem se s nimi sešel a řekl jim: "Kundera má moravský humor, vy tomu nerozumíte." On řekne "závazkové čurání", a nic zlého tím nemyslel, nechte ho být."
Takže tohle je ten incident z Kunderova Žertu?
Já jsem z toho Kunderu dostal, takže mohl zůstat na škole.
Chtěl bych o tom incidentu vědět víc.
To já nevím. No, on Kundera spal s Monikou Gajdošovou, to byla dogmatická komunistka. Ona taky chtěla chodit se mnou, ale já jsem nezabral. Byla to Slovenka, studovala scénář. To je všecko. On s ní spal a když šoustali, tak Kundera řekl něco o tom závazkovém čurání. A za to ho chtěli vyhodit ze školy.
S režisérem Vojtěchem Jasným (nar. 1925), autorem filmů Až přijde kocour a Všichni dobří rodáci, hovořil na Letní filmové škole v Uherském Hradišti Jan Čulík.
Chtěl bych se na vás obrátit jako na pamětníka, a proto se musím vrátit k padesátým létům. Jednou jsem napadl Arnošta Lustiga, když byl na univerzitě v Glasgow, jak je možné, že se stal v mládí komunistou. On se usmál a řekl mi: "Ono to nebylo tak jednoduché." Jak byste reagoval vy?
Já jsem za války, než jsem se stal spolupracovníkem britské tajné služby, na Vsetíně spolupracoval s komunistickým odbojem.
Vy jste ze Vsetína?
Ne, jsem z Kelče na Moravě. To je malé městečko, kde se vlastně odehrávali Rodáci. Když skončila válka, požádal jsem svoji maminku, aby mi sbírala materiály pro Rodáky. Chtěl jsem udělat velký filmový epos o své obci. Chtěl jsem dělat to, co znám. To bylo ve mně, už když jsem přišel z války v devatenácti nebo skoro dvaceti letech.
Takže jste stal komunistou na základě traumatické zkušenosti z nacismu, jako Lustig?
Vlastně ano. Když jsem za války pracoval jako pomocný dělník, seznámil jsem se s komunisty a zjistil jsem, že někteří z nich jsou v odboji. Tak jsem se k tomu odboji přidal, protože jsem chtěl pomstít tatínka.
Otec přišel o život za války?
V Auschwitzu, v roce 1942. A komunisti byli vzácní charakteři a kamarádi. Odvážní a riskovali kejhák.
Takže pro vás byli příkladem?
Pak mě poslal agent britské výzvědné služby, abych dělal na Rožnovsku mapy zákopů pro sovětskou armádu.
Kdy jste se stal britským agentem?
Bylo mi osmnáct let. Bylo to někdy během roku 1944.
Jak se člověk takhle v osmnácti stane důvěrníkem britské rozvědky?
To je zázrak. Přišel dopis do ubikací, kde jsme spali - v bývalé fabrice. Spalo nás tam dvě stě mladých lidí a všichni pracovali ve zbrojním průmyslu. Byli jsme v zamaštěných montérkách a nosili jsme -- i normálně, ve dne -- dřeváky. Do těch ubikací přišel dopis, to jsem zjistil až později, a ten dopis někdo odevzdal gestapu, protože byl psaný malým písmem. Jeden kluk, student z Valašského Meziříčí, kde my měli svůj odboj, v tom dopise, blbec, psal o naší činnosti, o mém scénáři, o mém bratru. Tomu za to rozbili hlavu v Německu, kde pracoval jako dělník, ale nic jim neřekl. Přišel německý voják, werkschutz, starší člověk, se zbraní, a vedl mě na gestapo do takového dvouposchoďového domu. Uvědomoval jsem si, že jestli vědí, že tatínek zůstal v Auschwitzu, tak půjdu rovnou do vězení a do koncentráku. Nebo že mě zamordují. Oni chtěli zjistit, jaké mám spojení na lidi od kultury a na básníky, ten zadržený dopis sliboval, že leccos vím. Ale já nic nevěděl.
Když jsem jsem šel do toho druhého poschodí a utéct nebylo kam, protože voják měl zbraň a ploty kolem byly šest metrů vysoké, najednou jsem cítil, že je se mnou mrtvý tatínek. A tatínek mi přesně řekl, co mám dělat.
Co jste dělal?
Místo vojáka jsem sám zaklepal na dveře, otevřel jsem je, vstoupil jsem dovnitř a sehrál jsem komedii. Vztyčil jsem pravici a němčinou -- já jsem dobře uměl německy -- jsem řekl "Heil Hitler". A s úsměvem jsem prohlásil, že se hlásím k panu majorovi tak, jak se to říká na vojně. A on mi řekl: "Ale můžete mluvit česky, pane Jasný. Nechcete cigaretu?" Můj postoj ho překvapil a začal se mnou hrát hru. Říká: "Vy jste básník, ne?" Já povídám: "Ne, pane. Já rád hraju karty, chodím za holkama, to mě baví. Chci zůstat dělníkem v tomhle zbrojním průmyslu, protože to je šance. Chci to vystudovat a ve zbrojním průmyslu pak pracovat i dál. Poezie mě už přestala bavit."
On tomu uvěřil a pustil mě. Všichni kolegové, i ti, kteří byli v odboji, mysleli, že se už nikdy nevrátím. Já jsem se vrátil.
Štěstí...
Boží osud. A když jsem přišel zpět, tak se ozvalo v reproduktoru: "Pomocný dělník Vojtěch Jasný okamžitě k inženýru Chrástovi." Když jsem tam dorazil, on se na mě usmál a říká: "Já jsem inženýr Chrást." Bylo to šéf několika objektů. Měl kancelář, sekretářku a říkal: "Pane Jasný, vy teď potřebujete dobrou kávu. Pravou kávu." Já povídám: "Ano, pane inženýre. Bylo to napínavý." On říkal: "Já vím, co jste tam dělal." Podíval se na mě a řekl mi: "Já jsem tady představitel British Intelligence. Chtěl byste s námi spolupracovat?" Já jsem řekl: "Okamžitě, pane."
Nebylo to od něho obrovské riziko?
Počkejte, poslouchejte. Nemyslete moc.
V těchto věcech vždycky hraje roli jenom intuice. Žádný rozum. To byste byl v prdeli, naprosto.
Já jsem se mu díval do očí... Řekl jsem: "Ale co když vy jste gestapo?" On odpověděl: "Nebojte se, za čtrnáct dní vás pošlu s úkolem na zákopy na Rožnovsko a tam uděláte mapy pro sovětskou armádu." Tak jsem odpověděl: "To mě těší."
Šel jsem to dělat a tam mi dvakrát British Intelligence zachránila život, když po mě šlo gestapo. Hledalo, kdo propouští na falešná potvrzení stovky dělníků. Dělal jsem to já. Pronikl jsem do organizace Kuratorium. Ne že bych měl uniformu, ale stal jsem se vedoucím přes mnoho lidí, mluvil jsem německy, kamarádil jsem se s esesmany. Hrál jsem komedii, říkal jsem, že jsem syn z bohaté rodiny a že bolševici nikdy nesmějí přijít. A oni to všechno sežrali. Na zfalšovaná razítka jsem z továrny propouštěl dělníky.
Inženýr Chrást zjistil, že mluvím dobře německy a že mě mohou potřebovat. Ty mapy jsem vozil pod košilí vlakem. Dali mi rady, jak se mám oblékat. Oblékli mě jako gestapáka, klobouk, kožený kabát, vysoké boty, rajtky. Všechno mi to dali. Jel jsem v první třídě bez lístku. Tam seděli esesáci a mysleli, že jsem jeden z nich a nabízeli mi cigarety.
Vám nepřišlo - v osmnácti letech, že by vás mohli zabít?
Ale ano. Ale já jsem věřil, že tatínek je se mnou. Přespal jsem u své dívky, byl jsem u ní dobře schovaný. Navázal jsem spojení s odbojem na Vsetíně a přes ně potom byly tyto mapy předány ruskému majoru Murzinovi, který byl na Vsetínsku v horách a bojoval tam. Psal o tom taky Ladislav Mňačko. Odevzdal jsem mapy a vrátil jsem se na místo. Až pak přišel jeden gestapák od Kuratoria hledat, kdo propouští tajně dělníky a kdo falšuje ta razítka. Přinesl koňak, aby mě ožral. Kamarádi z odboje a major Obádal, který byl šéfem Kuratoria, ale byl vynikající agent, mi řekli, abych vypil sklenici horkého sádla, že se pak neopiju. Gestapák se z láhve koňaku ožral, já ne.
Za týden by mě už však sebrali. Tak si mě ten Karel Obádal zavolal a řekl: "Vojtěchu, tady máš falešné papíry, odjeď , kam chceš. Zmiz." Já mu říkal: "Já půjdu k mamince." On mi doporučil: "Tak si tam na zahradě vykopej zemljanku." To jsme udělali.
Pracoval jste tehdy také pro Rusy?
Pro ruskou rozvědku jsem nepracoval. Než jsem po roce 1968, přesně v osudový den 4. června 1970, emigroval, v Zemědělských novinách o mně vyšel velký článek. Co jsem prý všechno udělal pro sovětskou armádu... Bylo to shodou okolností přesně v den mé emigrace, ale už jsem si ty noviny nestačil koupit. Psal mi o tom později kamarád Oldřich Libosvár. To byl můj přítel, kterého jsem znal ze Vsetína z odboje, byl tam pro mě spojením na tamější komunistickou stranu. Oldřich Libosvár byl pro mě něco jako můj starší bratr. Vždycky mě ochraňoval před nebezpečím. Nebál si mi psát do Rakouska ani po mé emigraci.Příslušníci nového normalizačního režimu v Československu zamýšleli mi tehdy vytvořit image prosovětského hrdiny. Ředitel Československého filmu Jiří Purš se mě snažil přesvědčit, abych se vrátil z emigrace. Co tomu ale předcházelo. Značně složitá situace. Natočil jsem film Česká rapsodie pro výstavu Expo v Ósace. V Československu se nesměl promítat, promítal se jen v tom Japonsku. Jiří Purš si mě pak pozval a snažil se mě vydírat. Hrozil mi, že jsem natočil Všechny dobré rodáky i Českou rapsodii, dva filmy proti systému, a že za ně půjdu do vězení, pokud ty filmy veřejně neodvolám a nezačnu natáčet filmy glorifikující StB. Řekl jsem tehdy své manželce, že musíme do čtyř dnů opustit Československo: že alternativy, které se nám naskýtají, je buď vězení, anebo morální i tvůrčí smrt. Plukovník StB Kamil Pixa, pozdější ředitel Krátkého filmu, dostal úkol, aby mě našel a přesvědčil, abych se vrátil z emigrace. totiž po mně chtěl, abych se vrátil ze zahraničí. Chtěli mi vytvořit nový charakter a novou tvář. Purš chtěl, abych odvolal a odsoudil své reformní filmy, včetně Rodáků. Ale my jsme 4. června 1970 utekli. Mou manželku nesmírně mrzelo, že jsem nikdy nevyfotografoval náš byt v Praze Na okrouhlíku, který nádherně zařídila starým nábytkem. Mně ovšem nikdy nenapadlo, že ho budeme muset opustit.
Jak jste se ale dostal k české kontrarozvědce?
Počkejte, ta česká kontrarozvědka, to je úplně jiná otázka. To spolu vůbec nesouvisí. Přes British Intelligence jsem dodal mapy komunistickému odboji na Vsetíně a ten odboj to předal sovětským partyzánům. Tak to bylo dohodnuto mezi Brity a Rusy.
Původní moje otázka byla, jak jste se stal stoupencem komunistické ideologie a vy jste vysvětlil, že jste se k tomu dostal přes hrdinný příklad komunistů. Ale co bylo po roce 1945?
Po roce 1945 jsme s mým bratrem a Jaromírem Helštýnem, který se pak stal ropným inženýrem, založili komunistickou stranu v naší obci v Kelči. Ale pak, když jsme zjistili, že do té strany nalezli bývalí vlajkaři a fašisti, jsme začali stříhat ušima. Já jsem si říkal, no to je chyba jen v té blbé Kelči, ale jinak je to s komunismem v pořádku. Gottwaldovi jsem věřil. Znal jsem se s ruským spisovatelem Erenburgem, toho jsem měl rád, to byl moudrý pán. Změna u mně nastala - a stal jsem se kritickým vůči komunismu - až po cestě do Číny.
To bylo ale až v roce 1952. Co jste dělal v letech 1948 - 1952?
Studoval jsem filmovou akademii. Studoval jsem film a chtěl jsem dělat jenom film.
Jak jste se ale dostal ke kontrarozvědce?
Po třech měsících na vojně jsem byl odvolán od protiletadlového dělostřelectva v Brně. V roce 1951 jsem narukoval. Byl jsem převeden do armádního filmu. V roce 1952, místo abychom točili celovečerní výcvikový film o tom, jak se zdraví v armádě, se mně velitel zeptal: "Vojtěchu, chceš letět s Kachyňou?" My jsme byli duo. "Umělecký armádní soubor letí do Číny. Chceš být s Kachyňou součástí té cesty jako režisér, autor, kameraman?" Odpověděl jsem, že ano. Začali jsme tu cestu připravovat. Nechali jsme si udělat zvláštní kamery, jako zbraň, která se dá na rameno. Daleko dříve před všemi ostatními jsme to už vymysleli my. Zhotovili nám výborné české kamery. A tehdy si mě zavolal z ministerstva obrany generál Prchlík a řekl mi, že mě současně v armádním filmu přidělují do kontrašpionáže. Dostal jsem tento úkol.
A vám to nevadilo, protože jste komunismu věřil.
Já tomu věřil a říkal jsem si: "no tak mě přidělili..", a tak jsem to dělal. Jenže jsem si vždycky tak trochu dělal, co jsem chtěl. Povím vám jednu historku ze své práce pro kontrarozvědku. Když jsem dostal od generála Prchlíka přidělení ke kontrašpionáži, obdržel jsem zároveň tento svůj první úkol. Bylo známo, že pracovníci amerického velvyslanectví jezdí nakupovat někam k Rozvadovu. Měl jsem se vyskytnout na silnici u Rozvadova tou dobou, kdy se jejich diplomatické auto má vracet. Měl jsem předstírat, že má moje auto poruchu, měl jsem Američany zastavit a požádat, aby mě odvezli do Prahy. Při té cestě jsem jim měl vysvětlit, že jsem filmař a měl jsem se s nimi seznámit a spřátelit. Dostavil jsem se skutečně na místo se svým řídícím důstojníkem, který se ukryl v křoví. A protože na mě nemohl přímo dohlížet, když kolem projíždělo to americké auto, já jsem ho prostě nezastavil. S řídícím důstojníkem jsme se vraceli do Prahy, byl nesmírně naštvaný. Celou cestu nepromluvil.
V Číně jsme s Karlem Kachyňou pracovali pro Čou En Laje. Ten byl mým ochráncem. Měl jsem ho rád. A když jsem později zjistil, jako to všechno s komunismem je - cestou zpět přes stalinské Rusko jsme si uvědomili, jaký je tam strašlivý útlak - tak jsem pochopitelně nic pro kontrašpionáž neudělal.
Ale říkává se, že jak se někdo stane členem tajné služby, už se té spolupráce nikdy nezbaví...
To je pravda. Většinou to znamená smrt. Ale já jsem nic nedělal a z vazeb na kontrarozvědku jsem se dostal, když jsem měl úspěšné filmy Zářijové noci a Touha. Film Touha měl světový úspěch, zejména v Indii v druhé polovině padesátých let. Tehdy začal s kontrarozvědkou problém. Když jsem natočil v roce 1963 Kocoura a jezdil jsem s ním po světě, byl jsem i v Alžíru. Po návratu z Alžíru se mě pokusil předat zástupce kontrarozvědky estébákům a přimět mě, abych pro ně začal pracovat. Já jsem ale už předtím, v roce 1955, opustil armádu a začal jsem natáčet Zářijové noci. Šel jsem do civilu a myslel jsem si, že tím to všechno skončilo. Argumentoval jsem, že už pro kontrašpionáž nepracuji.
Než jste ale opustil armádu, v armádním filmu jste byl součástí kontrašpionáže?
Ano. Kdyby byla válka, byl bych nasazený do kontrašpionáže.
Takže to byla záložní funkce?
Ano, záložní funkce. Nedělal jsem pro ně nic. Cesta do Číny mě zachránila, takže po mně nemohli chtít něco jiného. Film o Číně jsme dokončili bez problémů, byl pokoj. Byl jsem pak jmenován na Barrandov a tam jsem začal natáčet Zářijové noci. Dělal jsem pak jeden film po druhém. Posléze si ale tajná služba vzpomněla, že jsem byl v kontrašpionáži a že jsem za války pracoval pro britskou rozvědku. Chtěli mě nasadit do státní bezpečnosti. Chtěli, abych svědčil proti nejbližším přátelům Jana Wericha. Proti všem těm lidem, kteří zosobňovali svobodného ducha. Proti Hoffmeisterovi a ostatním. Já to odmítl. Požádal jsem prezidenta Novotného, aby mě z toho dostal. A on mi řekl: "Co když vás budou nutit?" Já mu odpověděl: "Když tomu nezabráníte, tak spáchám sebevraždu."
Hrozit režimu vlastní smrtí, to je docela síla.
Obrovská síla. Ale oni mě nemohli likvidovat, už jsem byl mezinárodně slavný, moje Touha byla hitovka i v Indii. V Cannes mě měli rádi. Za Kocoura jsem tam dostal cenu poroty, pak za Rodáky cenu za režii. Předtím i Touha byla oceněna. Novotný mě z té závislosti na kontrarozvědce dostal. Zavolal politbyro a řekl jim: "On je blázen, ale je to talentovaný filmař. Nechte ho, ať dělá pro nás film, já už si ho ukočíruju..."
Vraťme se ještě k začátku padesátých let, před cestou do Číny, než jste "prozřel". Když jste studoval na filmové škole. Byl jste nadšeným komunistou. Vám nevadilo, že jste na té škole museli dělat propagandu? Jak jste se s tím vyrovnával -- jak jste se vyrovnal se svým svědomím?
Ale jděte do prdele. Jděte do prdele. To právě -- tomu nerozumíte. Já jsem na té škole odmítl přijmout jakoukoliv komunistickou funkci a přijal jsem jenom funkci ve studentském odborového hnutí. Za studenty. A vytáhl jsem Kunderu, když ho chtěli vyhodit ze školy. Když jsme o tom jednali, řekl jsem, že si ho vezmu na starost. On totiž řekl něco o "závazkovém čurání" a partaj ho chtěla vyhodit ze školy. Tak jsem se s nimi sešel a řekl jim: "Kundera má moravský humor, vy tomu nerozumíte." On řekne "závazkové čurání", a nic zlého tím nemyslel, nechte ho být."
Takže tohle je ten incident z Kunderova Žertu?
Já jsem z toho Kunderu dostal, takže že mohl zůstat na škole.
Chtěl bych o tom incidentu vědět víc.
To já nevím... No, on Kundera spal s Monikou Gajdošovou, to byla dogmatická komunistka. Ona také chtěla chodit se mnou, ale já jsem nezabral. Byla to Slovenka, studovala scénář. To je všecko. On s ní spal a když šoustali, tak Kundera řekl něco o tom závazkovém čurání. A za to ho chtěli vyhodit ze školy. Já tomu zabránil a řekl jsem jim přitom, že nerozumí moravskému humoru.
Miloš říká, že jsem měl něco tajemného. Ale já nic neměl, to byla jen moje odvaha. Všichni byli posraní, já jsem nebyl, to je všecko. To je celé mé tajemství.
Paní Květa Jasná: Já tomu říkám ne odvaha, ale naivita.
Jak jste se stal mezinárodně známým?
Mě často zachránila intuice. Když se mi díval do očí ten inženýr Chrást, já se mu také díval do očí a pil jsem kávu. Povídali jsme si a já mu věřil. Cítil jsem to. Používám na to intuici. Já nemyslím. Přijde na mě takové světlo. Když myslím, tak nejsem tak dobrý, jako když jednám spontánně.
Kariéru mi zachránil Michael Kalatazov. Režisér filmu Jeřábi táhnou. Byl to původem gruzínský režisér, který také zastupoval ve věci filmu před druhou světovou válkou obchodně Sovětský svaz ve Spojených státech. Před tím natáčel v Sovětském svazu propagandistické filmy. Mluvil anglicky, byl to velmi inteligentní pán. Měl krásnou ženu a Berija, šéf sovětské tajné policie, s ní chtěl spát. Tak poslal Kalatazova na šest let do sovětských koncentráků a spal s jeho ženou. To bylo v padesátých letech. Z koncentráku Kalatazova vytáhl Chruščov. Já jsem se s Chruščovem sešel, když bylo po promítání Kocoura na sovětské ambasádě. On tam byl. Já měl svým způsobem Chruščova rád.Historka o mém setkání s Chruščovem na té ambasádě je myslím velmi zajímavá. Poslouchejte. Viděl jsem tam Chruščeva, jak přichází s vodkou v ruce a s havířským kahanem, přišel ze setkání s havíři a ti mu ten kahan věnovali. Chruščev najednou s tím kahanem vlezl pod stůl, vstoupil tam, jako by to byla havířská sluj. A jak lezl s tím kahanem pod tím stolem, já jsem pod ten stůl vlezl z druhé strany a šel jsem po čtyřech proti němu. A tak jsme se pod tím stolem potkali tváří v tvář.
Konala se konference socialistických kinematografií v Rumunsku, na Sinai, v těch rumunských horách. Kalatazov, nyní omilostněný, tam byl vyslán jako zástupce celé sovětské kinematografie. Byl tam vyslán, protože natočil film Jeřábi táhnou, který jsem viděl s Hrubínem a dalšími. Všichni jsme plakali, je to nádherný film. A když tam Kalatazov přijel, řekl jsem mu: "Když jste vy natočil Jeřábi táhnou, já jsem udělal Touhu. Ten film je inspirován vámi. Dostal jsem sílu ten film napsat a udělat. Tehdy mi umírala první žena a vy jste mi dal takové světlo, vy jste mi dal obrovskou inspiraci."
Inženýr Marek, generální ředitel Československého spisovatele, dělal všechno, aby Kalatazov tu Touhu neviděl, vzal ho v té době na večeři. Kalatazov mi ale řekl: "Zítra ráno mi ji promítnete." Pak ten film viděl a řekl všem těm funkcionářům, kteří můj film chtěli zničit a mě zavřít nebo vyhodit od filmu, vzal mě rukou kolem ramen a řekl Markovi: "Pošlete toho chlapce s tím filmem do Cannes." Oni ho poslechli, protože to byl Chruščevův protegé.
Byl jsem smutný, protože mi umřela žena, předtím maminka a narodil se mi mrtvý chlapeček -- byl to celý řetěz tragédií. Jel jsem apaticky do Cannes a tam se mě ujali Yves Montand a Simone Signoretová. Ujal se mě i Cocteau, namaloval mi kluka. On byl Cocteau teplej. Film měl v Cannes úspěch a od té doby si mě oblíbil ředitel festivalu v Cannes. Takže Kalatazov mi zachránil kariéru.
V životě mi moc pomohli vzácní lidé. Mark Donskoj byl mým ochráncem v Moskvě, když jsem tam předváděl svoje filmy. Věděl jsem, že když mi pomohli tolikrát, musím pomáhat teď já studentům. Mým vzácným mentorem byl Jiří Trnka.
Když jsem dělal s Werichem Kocoura, prosadil jsem přes Jana Procházku, aby mu Novotný dovolil ten film natočit. Novotný ho pozval a Werich ho pak směl natočit. Začal jsem dělat věci pro dobré lidi. Prosadil jsem Černého Petra Miloši Formanovi. Oni si všichni mysleli, že mám nějakou obrovskou protekci z Moskvy. Ale to byl ten Kalatazov... Žádná KGB. KGB se mě pak snažila po emigraci zabít v Baden Badenu v roce 1973: Já jsem to přežil zázrakem.
Takže byste mohl paradoxně říci, že česká filmová nová vlna vznikla na popud Sovětského svazu.
Nebylo to na popud Sovětského svazu. Pomáhal mi jeden velký člověk, který přežil hrůzy. To už se dostáváte z politiky do spirituálna. Člověk velkého ducha pomohl člověku, v jehož talent věřil. Zase to byla intuice. To už je zákon Boží. To je osud, který je daný, a dokud jsem ho nezklamal, tak mi byl dávaný dál a stále mi dávaný je.
Filmy, které jste v Československu natáčel až do Rodáků, jsou filmy politické. Může umění existovat bez politiky? Nekazí politika umění?
Zkazí, když to necháte kazit. Byla to naše současnost, bylo to podhoubí. My jsme dělali Pražské jaro. Kdyby se nám podařilo, aby sem nevtrhly sovětské tanky, bývali bychom vytvořili jinou Evropu. Socialistickou, křesťanskou.
Takže účelem všech těch vašich filmů do šedesátých let byla politika, osvobození. Ale bylo to umění?
Není to tak. Já jsem chtěl v Rodácích svědčit o tom, jak to bylo v Kelči, bez ohledu na politiku. A řekl jsem to objektivně.
O čem jsou Rodáci?
Počkejte. Touha je vnitřní vyznání, a proto to byl velký hit v Indii. Byl jsem silně ovlivněn hinduismem a jógou. Když jsem dělal Kocoura, věděl jsem, že za Chruščova můžu říct pravdu jenom formou pohádky. A Rodáci, když mi povolil Dubček je natáčet -- napsal jsem je předtím, ale bylo povoleny až později, mohl jsem je dělat až v roce 1968 -- tam byla řečena pravda bez ohledu na politiku. V Rodácích samozřejmě byla politika, protože o tom to je. O kolektivizaci, a tak dále. Ale já nedělal politický film, já dělal lidský film a ukazuju všechny hrdiny, dobré i špatné - takové, jaké to bylo. Byl to zázrak, že jsem mohl ten film udělat. Ale je vidět, na jaké výši jsme byli, když mi Dubček zavolal a řekl: "Vojtěchu, můžeš teď dělat, co chceš." Takovou svobodu mi nikdo nedal nikdy potom ani nikdy předtím.
Po traumatech, které hrdinové prožívají v Rodácích, vám funguje jako zlidšťující, harmonizující a povyšující prvek příroda a hudba. Je to tak?
Nejen to. Tam se stala velice důležitá věc. Hrdinou Rodáků je František Slimáček z Kelče. Německý spisovatel Heinrich Böll a František Slimáček, to byli opravdoví křesťané. Ve všem a na plné pecky. Ti mě velice ovlivnili. Vrátil jsem se, když jsem dělal Rodáky, zpátky ke křesťanství. Chtěl jsem opustit komunistickou stranu už za Kocoura. Řekl jsem panu Werichovi: "Jene," - my jsme si vykali -- "já chci opustit komunistickou stranu, já s tím nemám už nic společného." On říkal: "Jasňáku, kdo by nám pomáhal?" Tak jsem hrál tu roli dál, ale nebyl jsem už dávno komunista. Stal jsem se mystikem a jsem jím dodnes. Od těch smrtí, od filmu Touha jsem mystik a taoista.
Nemůže vás někdo kritizovat, že v Rodácích je příliš mnoho mystických náhod?
Ne, tam je osud. To se vše skutečně tak stalo. Já si nic nevymyslel. To se všechno stalo.
Takže byste řekl, že je to realistický film?
Velice realistický film, ne ale socialisticky realistický. Je to velice, anglicky byl to řekl -- "real. Very real." A jednoduchý. Teď, když jsem dokončil poslední scénář Nemilované pro Terezín, mám pocit, že jsem udělal zase takový scénář v jiné tematice, úplně jako byli Rodáci. Mám takový pocit, že jsem jej teď dokončil a že producent může jít shánět peníze i do Hollywoodu a dostane je.
Takže nejsilnější je prosté svědectví o životě?
Tak. Bez ohledu na politiku. Já nepatřím k žádné politice, já volím toho, koho mám rád. A může být z úplně opačné strany. V Rakousku jsem volil Kreiského, socialistu. Volili jsme tam i landeshauptmana, který byl vzácný člověk, od Kristliche Demokraten.
A. J. Liehm se o vás vyjádřil, že jste režisérem, který potřebuje své národní kořeny. Že jste své nejlepší dílo natočil v Československu do roku 1968 -- 1969 a že na rozdíl třeba od takového Formana byla pro vás emigrace problém. Je to pravda? Cítíte to tak?
Byl, ale -- a ne. Já jsem udělal nádherné filmy v Evropě, můžu vám jmenovat Názory klaunovy, Přátelství s Böllem, to patří mezi nejlepší moje filmy...
Myslíte si, že jsou lepší než Rodáci?
Ne lepší, jiné. To jsou Böllovi Rodáci. Já jsem se stal Němcem, abych mohl udělat Böllovy Rodáky. Leuchturm - Mňačko napsal scénář, já to udělal v Izraeli. To je taky silný film. Pak Slečna podle Ivo Andriće. To jsou osudové věci. Proč? Ivo Andriće mi nabízeli a redaktorka televize čekala, až budu mít čas, a pak mi ho dali. Při té Slečně se stalo, že jsem chtěl poznat ducha Ivo Andriće, protože on už nežil. A šel jsem ve Vídni po ulici a zastavil mě mladý, zrzavý kluk, Jugoslávec z Chorvatska, a řekl mi perfektní němčinou: "Vy jste pan Jasný." On mi řekl: "Já studuju filozofii a chtěl bych být filmařem. Mohl bych být vaším šestým nebo sedmým asistentem?" Já říkám: "Budete mým třetím asistentem, když mi řeknete, co si myslel Ivo Andrić, než zemřel." Víte, zase to byla intuice. Viděl jsem to světlo. Já jsem housle, na které někdo hraje. On odpověděl: "To vám můžu říct rovnou, můj tatínek byl jeho přítel a ta básnička je tato: 'Bože, než umřu, můžeš mi dát pocit naprosté svobody, abych si naposledy svobodně vydechl?'" Andrić byl komunista. Řekl jsem: "Tak budeš mým druhým asistentem." A stal se jím.
Co pro vás znamenala zahraniční zkušenost? Jste světoobčanem? Zůstal jste Moravanem? Není to, co jste v zahraničí zažil, nesdělitelné?
Jsem světoobčanem. Možná, že to je nesdělitelná zkušenost. Já jsem byl od malička dobrodruh a jsem jím pořád. Nejenom filmař.
To vidím. Já jsem si původně myslel, jak jsem vás poslouchal, že jste špion a filmař. A vy jste dobrodruh a filmař. A vaše paní říká, že jste dítě a filmař.
Já jsem dobrodruh a dítě. Tady se cítím dobře -- mně se tady na Moravě vrací dětství. Ne v Praze, tady na Moravě.
Co mohla vaše zahraniční zkušenost této zemi přinést? Vždycky si myslím, že je zajímavé zkoumat, co se dělá v jedné zemi a pak v jiné a srovnávat, co by se dalo zlepšit. Ale vaše paní, paní Květa, namítá: "A jakou to má cenu jim o tom říkat, když to nikdy nezažili, tak tomu nikdy nemůžou porozumět." Co si o tom myslíte vy?
Někteří porozumět mohou. Ne všichni. Dělal jsem vlastně už dávno v Evropě filmy, jaké by se daly dělat za nynější sjednocené Evropy. Například sedm národností hrálo ve filmu Sebevrah, který jsem točil podle Nikolaje Erdmana, když jsem si přečetl jeho komedii a viděl ji v Helsinkách. Tam jsem dělal svého Idiota, inscenaci podle románu Fjodora Dostojevského. Stalin nechal Nikolaje Erdmana uvěznit na dvaadvacet let a on se pak vrátil jako zlomený člověk. Pak ještě napsal krásnou komedii My uže kdě-to vstretilis. Chruščev ji zakázal, protože byla moc svobodná, moc připomínala americkou komedii. Tak Nikolaj Erdman skončil. Pil denně láhev koňaku a dělal animované filmy, ale byl to zlomený člověk. Jako vzpomínku na něho jsem se rozhodl, že natočím ten film. Volal jsem ZDF, druhou německou televizi, uměleckého šéfa Ungureitha, říkal jsem: "Dáte mi peníze na film?" On odpověděl: "Jestli máte koproducenta finského." Povídám: "Ano." A on se ptal: "A máte koproducenta německého?" Já říkám, že mám. Tak mi odpověděl, že mám ty peníze. Vrátil jsem se zpátky do Mnichova, napsal jsem pak rusky scénář. Vysílalo se to v německé televizi a ve Finsku s titulky. Byl jsem už dávno světoobčanem.
Když jsem přišel do Ameriky, stal jsem se taky Američanem.
Říkáte, že se vám jako Moravanovi v New Yorku nesmírně líbí. Proč?
Protože tam necítím stesk po domově.
Proč ne?
Proč, to já nevím. Ve Vídni je to moc podobné Čechám - domy a všechno. V Americe jsou lidé otevření...
Není trochu povrchní ta americká otevřenost?
Není, není. Elia Kazan, velký režisér, když jsem přišel jednou na návštěvu, pozvaný jednou mou studentkou - černoškou, která byla členem Actors' Studia, Elia Kazan mě okamžitě vzal mezi sebe a řekl: "Ty budeš naším členem!". To bylo v roce 1984. Říkal: "Ty tady učíš naše mladé na univerzitě film. Ty jsi náš a už tu zůstaneš." Bylo to na filmové katedře Columbia University. A takových přátel jsem získal víc. Miloš Forman mi byl velkou oporou. Na Columbii jsem se cítil jako doma. Bydlel jsem blízko, chodil jsem pět minut jenom do školy a klusal jsem na campus, tam je park. Cítil jsem se dobře a svobodně a neměl jsem strach z nějakých estébáků.
Mluví se teď, už dost otřepaně, pořád o globalizaci. Mizejí hranice a země se otevírají světu. Je pravda, že pro českou kulturu byli předvojem globalizace právě ti exulanti, kteří museli po roce 1968 Československo opustit, a zažili z Čechů jako první to, co znamená konfrontovat svou vlastní domácí kulturu se světem?
Tito emigranti globalizaci už tehdy "dělali". Dělali jsme ji. Jsem rád, že jsem tím prošel. V každé zemi jsem se musel adaptovat. Abych napsal scénář německy, musel jsem spolupracovat s německými autory, vynikajícími. Ale dostal jsem se k vlastnímu autorství v Rakousku až daleko později, skoro před odchodem, kdy jsem udělal film Návrat. Ten byl původně psaný pro Wericha. Pak jsem jej napsal na Rakousko. Klaunem jsem se sblížil s Bölllem. Teprve, když jsem přišel do Ameriky, uvědomil jsem si, že musím dokončit své dílo. Že se zaprvé musím vrátit do vlasti. Udělal jsem Návrat ztraceného ráje, udělal jsem Proč Havel?, teďka chci udělat Nemilovanou a ještě svůj film Kominíček a korouhvičky, což je o Pražském jaru. Když to neudělám, tak to už nikdo neudělá tak, jak já jsem to napsal v roce 1970 v Salcburku, když jsme emigrovali z přetlaku a viděli jsme i ty mordy. A jak nás ohrožovali, v Praze, na Klamovce, v tom domě u sovětské komandatury! Přijel tank, všechny reflektory namířili, i kanon - a zrovna na okno, na pokoj našeho Péti. Dělali nám strach. Bylo to v době, kdy v noci platilo stanné právo. Když náš pes Rufín vyběhl na balkon a štěkal tam na ty vojáky, tak jsem ho šel tam šel vyzvednout a ti vojáci po nás stříleli, svítícími kulkami. Naštěstí proletěly kolem.
Víte, že Forman měl v Americe problém se adaptovat na tamější prostředí. Natočil Taking Off. Ten film v podstatě propadl. Ale on se pak naučil adaptovat na Ameriku...
V Americe vám adaptace trvá léta. To mi říkal Lustig i Miloš Forman. Ale Návrat ztraceného ráje jsem v závěrečné verzi napsal už anglicky.
Teď přichází závěrečná fáze mého života, která myslím bude velmi důležitá. Pro mně a pro mé dílo.
Myslíte si tedy, že vaše více než třicetiletá zkušenost života v zahraničí je užitečná?
Ano, a když za mnou přijdou v New Yorku mladí lidé z naší země, kteří chtějí moji radu, tak já ji dám. Není jich moc, ale když přijdou, tak ji dám a pomůžu.
A jak se na vás dívají v České republice?
Dějí se teď pozitivní věci ve vztahu k vlasti.
Dostal jste v Karlových Varech cenu za životní dílo?
Hovno. Nic. Dostal jsem cenu, ale v Olomouci. Moraváci to napravili. A teď už nemám zájem, co mi Praha, Havel nic nedali. Pozitivní byl pobyt s mojí Květou loni v září v Olomouci na Academia Filmu, kde mi dali cenu. Byl jsem tam členem poroty a byl tam Jirka Králík. To bylo moc krásné a já jsem se cítil skutečně dojat. Doma. Potřebuju se vracet na Moravu.
Zjistil jsem, že, jestli se seženou evropské peníze, můžu najít pro toho Kominíčka a korouhvičky mladé lidi, kteří by v něm mohli hrát. Tyhle lidi, ty, kteří jsou tady. Ti se mnou do toho půjdou. Jirka Králík a pobyt tady, to všechno má smysl. Takže už teď nenaříkám, že za Havla byl v České republice můj film Proč Havel? šest let zakázaný.
Proč?
Nevím, nechci o tom mluvit. Zeptejte se Havla, ať to vysvětlí on. Nakonec se vysílal v televizi, já jsem jej nakonec prosadil u Žantovského, Havlova tiskového mluvčího, kterého Havel udělal v Americe českým velvyslancem. Řekl jsem mu: "Pane Žantovský, vy jste mi ublížil. Dal jste všechny moje filmy stranou, když jste ukazoval české filmy po celé Americe. A mně jste vyndal. Nebudeme navzájem dále šermovat. Podejme si ruce, a teď prosaďte, aby, až se vrátíte do Prahy, šel film o Havlovi v televizi." On to pak k Havlovým šedesátinám udělal. V Ponrepu dělali velkou retrospektivu mých filmů, Filmový archiv se ke mně krásně postavil - Jan Lukeš, pan Opěla. Promítalo se tam celé mé dílo - domácí i zahraniční. To všechno jsou pozitivní věci a já cítím, i když bych tady nechtěl trvale žít, chci zde dělat filmy a být tady.
19240
Diskuse