Dejte nám zbraně -- dali jsme si ně ně!

31. 8. 2012 / Václav Dušek

Mé cesty nevedly do Říma, žel, ale do Kirschdorf -- Spišské Podhradie, Örmezö -- Strážské, Szepesváralija - Ladce u Lúčkového potoka, k Tillischankam, Plessbergu, Gottesgabu. Píseň úmorná: V jednom polském městě, žilo hezké děvče, ta byla ze všech nejhezčí z celého předměstí... provázela nás na vojenských cestách necestách. Nepřítel nespí, buď ve střehu, vojáčku. Cumploch ve stejnokroji, flaška, feldflaška, naplněna slivovicí i vodou, lokneš si a zmerčíš opojný civilní ráj. Klopotné cesty zmizí. Bráníme lid -- lesklá kulka na uvítanou, bráníme mír -- raketomety rozšvihaly ve vojenském prostoru domy a stromy vytrhaly z kořenů. Básníkova milenka puška nadělala nehoráznou rotyku, knihy služeb by mohly vyprávět. Díky veršotepče, zvaný nehodnými blbče!

Voják je pán! Udělá si sám. To určitě, blbínci! Metál nemetál, tož raději ementál! Pohrdám smečkou, ani jako vůdce nechci s vlky žít! Lev je tak sám a já jsem taky takový, říkal velikán Byron. Díky za vaše povzbudivá slova, mistře.

Protiválečný Soud světa je prozatím nejednotný. Přitom umírají stovky, tisíce nevinných civilistů; zbraně prodány do zemí málo ochotných odhodit ideologické třpytky; značná nevybavenost začít lidi dostatečně krmit a ne vraždit! Odpornosti nebývalých rozměrů vídáme v dokumetárních snímcích -- i tohle jsou lidé, Bože? Stěží uvěřit. Člověk dokáže vymyslet kdejakou odpornost s důkladností vědeckou. V leckterých disciplínách násilností vyniká v mistrovské dokonalosti.

Štáby nacpány pupkatými excentriky. Spouštěče k zahájení slavnostního atomového ohňostroje připraveny. Mechanická bezbožnost vytěsnila lokaje svatých aliancí naoko hlásajích mír. Opravdu? Zakutálené iluze nelze nalézt. Vše je na prodej, na výměnu, na záměnu -- ne na proměnu! Valečný duch obchodu jest duchem světa, pamatuj. Útěky do minulosti bývají krátkodeché, většinou k ničemu. Strany lží vyzbrojeny krutostí, bezohledností, lačnou nenasytností, dementní tupostí a zvrhlou touhou kolonizovat občanstvo, vyznávají zákony dialektiky, které jsou snadno vysvětlitelné. Považ, že slova jsou i neuchopitelné zmije, nemusí pouze hladit metaforami nevyléčitelných romantiků.

Chvála dialektiky. Synek se ptá tatínka, co je dialektika? Dívej se a poslouchej, synu: Káva, černá... přiliji mléko, bílá... hořká, dám cukr, je sladká -- to je dialektika. Pot sobectví pochází z ledových srdcí. Temperament veskrze polární! Romantické pohledy na atomová sila v utajení. Magické kolektivní rozhodování již pominulo. Pitvornost politických obroušených špiček připomíná hladový karneval upírů. Pocit odcizení, démoni, trollové, paragrafy, okrasy rádobysvobody, masová staropanenská sešlost. Ať žije mír! Rebel říkal: mír, mír, hajzlpapír. Nebo raději volejme: Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně? Popravčí meče z dovozové ocele nachystány. Železné biče v rukou povolaných. Puzení ke zlému dostatek. Průvod maškar jásá v krvavém procesí. Věrolomnosti se meze nekladou.

Kdo dosud žije, ať neříká: nikdy! Jistoty nejsou jisté... kdo tohle jen řekl?! Ten, co nechtěl lásku, nenávist, soucit, ani hněv? Snad. Prapohledy připomínají pohledy do krasohledu závislosti. Vidět se nadpozemsky není hříchem, snad jen čirou pitomostí. Krveprolévání stálé, temný svět přísné víry na pevných a neměnných základech, gigantický průmysl sebezničení lidstva vybudován; bude nutno vymodelovat občana do houževnatosti, barbarství, bezohlednosti, krvelačnosti a nesoběstačnosti v rozhodování. Zbavit bytost ostýchavosti, přiučit drzosti, obnažování ducha. Zrůdnost pohání kola mlýnku na lidské maso spolehlivě. Výkupné za vlastní hříchy se bude odbývat v chrámu Atom. Nic lidského není mi cizí; průvody znesvěcených budou defilovat před tribunou či tribunálem, toť otázka.

V jednoduchosti údajně spočívá genialita. Budiž. Zbraně vydány. Děj se vůle zbrojařských koncernů. Zastřelíš si podle gusta, zastřílíme si pěkně zhusta! My lidé jsme omylní až běda. Moclikrát se mýlíme? U moře pod spalujícím sluncem se mi dostalo přednášky od přítele obrtnika Zorce, že zbraň má mít jakýkoli svobodný občan, na mou námitku, že se lidi postřílí řekl vesele, že u mne doma snad, ale jinde je civilizace... Nu, nima problema! Zvěrstva v Jugoslávii známa, později plameny válečné zažehnuty v jiných krajinách, mrtvých tisíce... Šílenec čisté rasy postřílí desítky lidí a není sám, vygumovaných přibývá se sociálními a ideologickými nejistotami, výkladovými filmečky, jak zabít, umučit, znesvětit, zneškodnit -- lidský život ztratil na hodnotě. Kdysi běžel v kinech film Komunista -- toho roztříleli na mraky, na cimpr campr, ale on šel, šel a šel... a v kině se lidi chechtali. Dneska chlápek zajede do vesnice, tam vystřílí dva prapory žlutých bytostí, vyhodí čtyři města do povětří, sestřelí letadla... a kino zírá! Uf! Ejhle, hrdina! Přitom si provede umně malou operaci bez umrtvení... a dost možná se chlápek z Norska shlédl v něžném spravedlivém zabijákovi a vylil si černou duši na neozbrojených lidech. Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně! Jelimánky vynechte, těm do rukou patří kniha pravdy a lásky. Zastřelíme si zloděje, násilníka, korupčníka, exekutora, lékárníka, učitele, politika, fanatika, zkrátka dle osobní potřeby zmáčkneme spoušť.

Svět mlčí, svět ničeho neví.

Lež nevymřela!