O (ne)jednotě levice a demokracii na křižovatce

5. 8. 2013 / Marek Řezanka

Je až s podivem, jak málo se ve vztahu k (ne)podpoře Rusnokovy vlády mluví o příčinách jejího vzniku. Přes hustou zeď argumentů, že prezident Miloš Zeman obchází parlamentní demokracii, neproniklo, že vláda na půdorysu ODS, TOP09 a odštěpeného subjektu od Věcí veřejných, LIDEM (který ve volbách nikdo nevolil a jehož program se s deklarovaným programem Věcí veřejných zásadně rozchází) měla za premiéra P. Nečase, který odmítal přes všechny skutečnosti rezignovat na svou funkci a dokola opakoval, že jeho pravá ruka Nagyová je nevinná, a on za ni ručí.

Že tento premiér nakonec připustil, že jeho pravá ruka byla i jeho intimní partnerkou -- a že jí z peněz daňových poplatníků dopřával měrou vrchovatou. Že zde došlo k nestandardním postupům, které staví celou rozvědku do velmi podivného světla -- a především, že policie vyšetřuje podezření na rozsáhlou klientelistickou a korupční síť, a že je zde značná nedůvěra občanů vůči vládě, která nad zprávou BIS o propojení státní správy a organizovaného zločinu pouze mávla rukou. Tato nedůvěra je potom ještě zesílena postojem významných představitelů bývalé Nečasovy vlády k probíhajícímu vyšetřování.

Bohuslav Sobotka evidentně žádné obavy o regulérnost podmínek pro nezávislou práci policie nemá:

"Koneckonců soc. dem. není nějaká levicově populistická strana, které jde jen o moc. My máme dlouhou tradici a už z našeho názvu vyplývá, že nejde pouze o prosazování sociální spravedlnosti, solidarity, ale také o demokratický politický systém. A soc. dem. vždy usilovala o to, aby svůj program prosazovala v rámci demokratických pravidel hry.

My teď máme levicového prezidenta, který hodnotově v řadě oblastí se soc. dem. přirozeně souzní. Ale nevíme, kdo bude zvolen příštím prezidentem. Může být pravicově orientovaný, může to být někdo, kdo nebude sdílet demokratické hodnoty. Máme povinnost udělat vše, aby v budoucnu v ČR platila demokratická pravidla hry." ("Prožívám teď zásadní politický zápas", Právo, 3. 8. 2013).

Bohuslav Sobotka tedy vnímá zásah prezidenta republiky jako narušení jinak bezproblémového chodu parlamentní demokracie. Nebyla však tato mnohem více než prezidentovým legitimním postupem ohrožena bezprecedentními útoky čelných stranických představitelů na práci policie a státních zastupitelství?

Nebyla ohrožena následnou mediální hysterií, která nám div neoznamovala, že jsme se díky Ištvanovi a Šlachtovi (a jim podobným) ocitli v nejhlubší totalitě? Pokud jsme stanuli na nějaké křižovatce, pak je tvořena právě postojem většiny mainstreamových médií k celé kauze (po pár dnech měla jasno, že vše je pouze humbuk a pokus o puč) a chováním našich politických zástupců (expremiér Nečas možná dodnes nechápe, proč vlastně rezignoval, a ti, kdo šermují 101 podpisy pro Nečasovu vládu bez Nečase, zase zapomínají, jak vystupovali v médiích a jakou záruku nezávislého vyšetřování veřejnosti (ne)poskytli).

Na této křižovatce se však kupodivu nikdo déle nezdrží. Mediálně sledovaní studenti, část prominentních herců a dalších umělců -- ti všichni spěchají, co jim nohy stačí, aby nás zachránili před "zlovolným" prezidentem. Je toto snad i pohled nejsilnější opoziční strany v zemi?

Člověk by čekal, že pokud již uslyší nějaké troubení na poplach, zazní v něm témata, která se demokracie bezprostředně týkají. Že se bude řešit otázka rovnosti před zákonem a že se jasně stanoví, před čím politika jeho imunita chrání -- a před čím v žádném případě. Že se podniknou takové kroky, aby ve společnosti nerostly dvě zhoubné tenze, které jdou ruku v ruce:

1) Napětí způsobené narušením sociálního smíru a

2) Napětí plynoucí z dělení na "my" a "oni" na bázi etnického klíče či politického přesvědčení.

Neděje se tak. Člověk neslyší mediálně známé tváře herců či zpěváků, že by je pobuřoval stav, kdy na řadu kulturních programů nejsou peníze a kdy roste počet těch, kteří si kulturu odepřou, protože se jim do jejich rozpočtů vůbec nevejde. Kvůli tomu herci z divadel neodcházejí a studenti nemají potřebu zvedat se ze svých lavic.

Pokud ovšem systematicky nevystupují proti celé řadě projevů, které demokracii oslabují a které nebezpečně rozdělují společnost na různé nesmiřitelné tábory, potom v masce arbitrů morálky a spasitelů naší politické scény vypadají jako směšní klauni.

Jaké místo pak v záři reflektorů zaujímá česká levice? V souvislosti s Rusnokovým kabinetem se často mluví o štěpení a nejednotě levicové scény. Jsou v této otázce však vskutku levicové síly významněji roztříštěné?

Pokud lze nějaký jasný postoj na levici vysledovat -- potom je to přání vypsat předčasné volby v nejbližším možném termínu. Rozpor nastává ve způsobu, jak je možné se k nim propracovat. Jak odborová konfederace, tak některá levicová hnutí zdůrazňují právě aspekt, který například B. Sobotka zcela opomíjí.

V tuto chvíli ještě nejdeme k volbám, ještě si nevybíráme mezi programy jednotlivých stran, zatím nevybíráme mezi "levicí" a "pravicí". Stejně, jako není podstatné, že vláda, která padla, byla pravicová, nehraje se nyní o to, aby ji nahradil kabinet levicový. Předhazovat Jiřímu Rusnokovi, že není dostatečně levicový a že v otázce penzijního systému razí neoliberální pohled, nekoresponduje s tím, o co jde.

Podoba penzijního systému se bude řešit po řádných volbách. V tento okamžik se rozhoduje o tom, zda se vytvoří vhodné klima pro rozpuštění Sněmovny -- a zda bude zabráněno těm, kteří se opakovaně nechali slyšet, jak je policejní vyšetřování politiků špatné a nedemokratické a jak je zapotřebí ho zastavit -- aby toto vyšetřování jakkoli ovlivňovali či mu přímo vystavili stop.

J. Zavadil kromě toho, že v Rusnokově vládě vidí nástroj vedoucí ke stabilizaci společnosti, upozorňuje na potřebu garance nezávislého šetření korupčních kauz.

Důraz na vytvoření podmínek, kde je nejvyšší šance na vypsání předčasných voleb a na zajištění nezávislého vyšetřování, kladou Hnutí za Přímou Demokracii a Občanská iniciativa Český ráj vesvé společné výzvě.

Apel na demokratické postupy poslanců v hlasovacích procedurách a na jejich postoj k vlastní imunitě chystá spolu s Ne základnám celá škála dalších hnutí, která upozorňují na rozpor mezi prohlášeními na adresu demokracie ze strany některých poslanců a jejich chováním v praxi.

Požadavek předčasných voleb jako optimální řešení vzniklé politické krize levici, jakkoli může být jinak rozhádaná, stmeluje.

Je otázkou, zda pravici v čase předvolebním může spojit přání dovládnout s křehkou většinou, která s sebou může přinést ještě bezpočet krizí a která bude značnou částí veřejnosti vnímána jako nedůvěryhodná. Nepřevyšují zde politické náklady možné zisky? Co konkrétně případné vládnutí krátce před volbami dá, a co vezme jednotlivým aktérům, tedy ODS, TOP09 a LIDEM? Snaží se působit jako tři mušketýři, kteří by pro demokracii dali hlavu na špalek, ale zároveň si uvědomují, že volby jsou za dveřmi. A že ti, se kterými se mají usmívat do objektivů, jsou jejich možní soupeři. Leda by se po vzoru Limonádového Joea stali jednou velkou rodinou. Na všechny by ale zdaleka nezbylo. Děsí-li nás fakt, že je česká společnost mimořádně rozdělena -- a kam se její "tekutý hněv" zaměří a přelije - nemůžeme si vystačit s pohádkou o "zlém černokněžníkovi Zemanovi" a "rytířích" s logem TOP09 na brnění.

Českou společnost rozdělují nakumulované problémy zejména sociálního charakteru. Má-li společnost fungovat, nemůže v ní panovat výraznější nedůvěra ve funkčnost právního státu, ale především zde nemůže docházet k dalšímu chudnutí chudých, k oslabování středních vrstev, k produkci nezaměstnatelných a dlouhodobě nezaměstnaných, k takovému nastavení exekučního prostředí, aby semlelo kohokoli bez rozdílu s tím, že nejdůležitější je zisk exekutorských firem. Má-li společnost fungovat, nemůže rezignovat na "rovný start" ve vzdělání hned na začátku tratě, má-li společnost fungovat a rozvíjet se, nemůže šetřit na zajištění bezpečnosti, na rovném přístupu ke zdraví, nemůže šetřit na svých seniorech, na nemocných a handicapovaných občanech, nemůže chtít bohatnout na dopravě, kultuře či životním prostředí.

Pokud si toto neuvědomíme a nezačneme hledat řešení, půjdeme každý tou svou cestou, aby na jejím konci čekaly zase jenom nenávist, násilí a totální bezmoc.