Čtyřdenní pracovní týden jako způsob přerozdělování

30. 1. 2014 / Jiří Jírovec

Totéž nepochybně platí o změnách v přerozdělování bohatství ve společnosti. Není jasné, kdy k nim dojde, ale dojít k nim musí. Třeba pak budeme hovořit o post-chamtivé společnosti.

Ekonomové, kteří pomáhali budovat společnost chamtivou, jsou vyděšeni tím, že by jejich dílo mělo být zneváženo. Jejich reakce na myšlenku ekonoma Českomoravské konfederace odborových svazů Jaroslava Ungermanna, že možným řešením současné situace je zavedení čtyřdenního pracovního týdne, byla vcelku přesně vystižena titulkem Parlamentních listů: Katastrofa, hrůza, smrt. Ekonomům a podnikatelům se tmí před očima z nápadu odborů.

Mimo jiné jsou vyděšeni tím, že bychom snad měli být v něčem první. Dokonce na celém světě. Je příznačné, že tito ekonomové se děsí toho, co by se stalo, kdyby byl "nápad odborů" uskutečněn. Logicky vzato, měli by se zabývat tím, co se stane, když se neudělá nic. Teprve pak by mohli přijít s řešením. Oni ale nemohou, protože by to vyžadovalo, aby zavrhli svoji příručkovou víru.

Při loňské návštěvě Česka jsem byl na chalupě sousedící s velkou loukou. Odehrával se tam pokrok: přijel sekací stroj a za půl dne bylo posekáno. Pak zapracovalo slunce a přijel další stroj, který uschlou travinu shrnul na řádky a pak ještě jeden, který řádky přejel a zanechával za sebou slisované válce. Tři dny, tři stroje, tři lidé a bylo hotovo.

Jako malý kluk jsem ještě zastihl hospodaření postaru. Na takovou louku potřebovala sekačka tažená koněm několik dní. Pak přišly ženské, možná dvacet, které seno několik dní obracely hráběmi a při hrozícím dešti vršily do kupek. Seno pak chlapi vidlemi naložili na koňmi tažené žebřiňáky a přeházeli na patra ve stodolách.

Pokrok, který popisuji se udál během šedesáti let. Odpadla dřina, ale současně i potřeba zaměstnat několik desítek lidí na jedné louce. Vynásobte vše loukami, skutečnými i pomyslnými, přidejte cyklické krize a máte důvod, proč se počet nepotřebných lidí postupně dostal na nepřehlédnutelnou úroveň. Aby to bylo ještě složitější, existuje kategorie pracujících chudých, tedy těch, jejichž platy nebo důchody jsou nižší než současná cenová hladina.

Má-li republika na milión lidí, kteří potřebují finanční podporu, stát nemá jinou možnost než přerozdělovat část bohatství. Pokud se tak nestane, budou dále přibývat bezdomovci a oběti dluhových a exekučních pastí.

Českým politikům bohužel chybí jakákoli vize. Jejich mozky zjevně nezvládají víc než starost o vlastní pozice a koryta. Jasným důkazem je nový premiér, který si nedokáže pořádně přečíst ani velmi oficiální dopis, kterým oznamuje presidentovi návrh na složení vlády. President Zeman v něm nalezl šest faktických chyb. Tomu se říká šlendrián. Levicová ČSSD je prostřednictvím Sobotky v podstatě k smíchu. Volební programy upadly v zapomenutí a diskuse o budoucnosti se rozplizly do očividné snahy jak udělat co nejméně -- v optimálním případě nic.

Smutnou roli v tom všem hrají média. Václav Moravec to 26. ledna 2014 dokázal téměř dokonale. Místo toho, aby z odstupujícího ministra dopravy vytáhl, co je třeba udělat, snažil se ho "zdrtinovat" neustálým přerušováním a otázkami, na které snad nemohl čekal odpověď "ano, schválně jsem udělal to či ono, abych uškodil". Ministr Žák mluvil o penězovodech, ale samozřejmě nedostal otázku, kam a komu peníze tekly. Jediné, co se divák dozvěděl, bylo, co už stejně věděl: Vše co Rusnokova vláda udělala je použito proti ní. Buď jednala moc rychle a nebo moc pomalu.

Vraťme se ale k Ungermannově myšlence čtyřdenního pracovního týdne. Ta samozřejmě neznamená, že se bude pracovat od pondělí do čtvrtka a pak se všechno na tři dny zavře. Bude-li poptávka po týdenní produkci pěti dnů, bude pracovat pět dnů, přičemž se potřeba pracovních sil zvýší o 25%.

Zkrácení pracovní doby na 32 hodin týdně přináší tyto základní problémy:

1) Společnost (včetně odborů) musí být ochotna takový systém přijmout. Tam, kde se dodržuje zákon a přesčasová práce se odměňuje, by se pouhé odstranění přesčasů silně dotklo některých skupin pracujících. Proto solidarita s nezaměstnanými má svoje meze. Přesčasy mohou být i pro zaměstnavatele dobrým řešením, protože odstraňují nepříjemné propouštění lidí, když není poptávka po druhé nebo třetí směně. To je dostatečně dobře známo z automobilového průmyslu v USA i jinde.

2) Vzdělávací systém musí připravit dostatečný počet lidí tak, aby byli schopni vykonávat práce, které budou zapotřebí.

3) Zkracování pracovní doby je politicky háklivé téma -- zejména nemá-li dojít k přílišnému snížení platů a mezd.

O tom, že naši předkové kdysi vybojovali osmihodinovou pracovní dobu, se mlčí. O délce pracovní doby se nemluví, o špatném honorování přesčasové práce již vůbec. Ať je každý rád, že má nějakou práci.

Současná propaganda mluví o trhu práce. To je newspeak, tedy jazyk, který vyprazdňuje dřívější pojmy. Nezaměstnaní jsou přece ti, kteří neuspěli na trhu práce. Takový pohled umožňuje, aby politici přesouvali vinu na postižené. Měli se přizpůsobit požadavkům trhu práce.

Odtud pramení útoky na odbory a jejich požadavky. Považte, oni chtějí platy, chtějí benefity. Kapitalismus si ale rozvracet nedáme a proto těm "sockám" zamezíme, aby se organizovaly. To je vzkaz moci, který posílá dolů.

Má-li v kanadském podniku vzniknout odborová organizace, musejí organizátoři poučit ostatní zaměstnance, jak se mohou vzniku organizace bránit. Pokud si ta lůza vznik odborů skutečně odhlasuje, může nakonec o zaměstnání přijít. To je známý případ quebeckého obchodu, který patřil největší světové maloobchodní síti WalMart. Vedení raději obchod uzavřelo, když se přes všechny překážky podařilo odborovou organizaci ustavit.

4) Zkrácení pracovního týdne by samozřejmě mělo finanční důsledky. Zde, ale nevystačíme s jednoduchou aritmetikou. Snížení pracovní doby o 20% neznamená stejné snížení platů a mezd a již vůbec ne stejné snížení HDP. Snížení nezaměstnanosti nutně vede k úsporám na sociálních výdajích. Ty mohou kompenzovat snížení mezd.

Zabývejme se ale i druhou stranou mince, totiž tím, co se stane s oním milionem lidí, kteří jsou ohroženi chudobou. Povšimněme si, že politici často žvaní o tom, že je třeba lidi (nuceně) přinutit k práci výměnou za sociální dávky. Jinak by se prý ztratily tyhle pracovní návyky. Jenže bědný člověk si sotva koupí lístek do divadla, na koncert a nebo koupí nějakou knihu. Dlouhodobě nezaměstnaný nepřispívá na důchod, natož aby snad z ubohých sociálních dávek něco ušetřil. O chudobou postižených dětech ani nemluvě.

Pokud stát teď neudělá nic, stane se zmíněná kategorie chudých postupně ještě větší zátěží než nyní.

Čeští politici často volají po systémových řešeních. Jenže po slovech většinou nepřicházejí smysluplné činy. Tento zdroj například popisuje akci nazvanou "prostupné zaměstnávání"

Zaměstnat trvale několik lidí, je v podstatě zanedbatelné, když se celkový počet nezaměstnaných pohybuje kolem 600 000. Za takové situace je zmíněný program možné považovat za nesmyslnou hračku Agentury pro sociální začleňování. Další otázka je, kam se těch několik lidí "sociálně" začlení. Kolik z nich bude vydělávat alespoň tolik, aby si mohli pronajmout byt? A co se s nimi stane, když o práci přijdou?

Zkrácení pracovní doby je zjevně nutný, ale nikoli postačující krok. Pro komplexní systémové řešení ale chybí politická vůle. Něco se možná změní, až přijdou ke slovu dlouho zanedbávané vidle.