Hrozí další eskalace syrské občanské války ze strany Saúdské Arábie

25. 2. 2014 / Karel Dolejší

Saúdové tak obcházejí americký odpor k dodávkám tohoto typu výzbroje pro syrské povstalce založený na obavě, že protiletadlové střely mohou skončit v rukách teroristů a ohrozit civilní dopravu kdekoliv na světě. Zmíněný odpor také údajně zeslábl po selhání ženevských mírových rozhovorů.

Pokud je zpráva pravdivá a Jordánsko se skutečně bude podílet na distribuci zbraní pro povstalce, povede to patrně k další eskalaci konfliktu. Vládní jednotky budou mít v nejbližší perspektivě důvod uspíšit likvidaci odříznutých kapes odporu na jihu země ještě před tím, než nové zbraně dorazí, a pokud možno zabezpečit pohraniční oblasti. Později budou muset naopak tempo operací zpomalit a nasazovat ještě větší množství vojenského materiálu, než dosud. A vzroste také jejich potřeba ozbrojeného personálu sloužícího u pěších jednotek, který bude muset obtížně zabezpečovat nasazení tanků.

Povstalci zveřejňují opakovaně informace o tom, že jsou na ně z leteckých zbraňových platforem svrhávány "sudové bomby", improvizované nálože vyrobené z barelů naplněných trinitrotoluenem. Podle jejich zpráv si nasazení této letecké munice vyžádalo mnoho civilních obětí. Pokud je tomu tak, odpovědnost za to ale nesou obě strany konfliktu. Jakkoliv se jedná o velmi primitivní technologii, nasazení z vrtulníků v zásadě umožňuje dosti přesné bombardování bodových cílů. Problém ovšem je v tom, že si povstalci záměrně zřizují bojová postavení v městských aglomeracích, v těsné blízkosti civilních budov a civilního obyvatelstva. Tím vědomě vystavují civilisty riziku ztrát, což následně využívají k propagandě. A vládní jednotky pak nesou odpovědnost za to, že v podobných situacích přesto od nasazení masivních improvizovaných pum neupustí, jak jim přikazuje mezinárodní právo.

Jestliže povstalci dostanou ve větším množství relativně moderní naváděné protiletecké a protitankové zbraně, obraz konfliktu se změní, ale patrně ještě k horšímu. Syrští povstalci v tuto chvíli nebojují natolik pohyblivě jako Talibán v afghánských horách, ale především ve městech, a to vesměs relativně staticky. Pokud nebudou vládní jednotky tyto statické pozice moci tak snadno jako dosud izolovat s nasazením obrněných jednotek, budou muset koncentrovaně nasazovat větší kombinované síly. A místo sudových bomb s bodovým účinkem budou používat alternativy ještě nepřesnější. Například masivní letecké bombardování ze středních výšek (mimo dosah přenosných raket) a masivní dlouhodobou dělostřeleckou palbu na cílovou oblast. Účinek bude plošný. Zabitých civilistů i materiálních škod ještě přibude. Syrská státní kasa bude ještě prázdnější, protože místo levných sudových bomb domácí produkce bude vláda muset nakupovat velké množství munice v zahraničí. A protože vlastní personální rezervy docházejí, bude chtít Asad také zapojit do války ještě více dobrovolníků z Libanonu a Iráku.

Potvrzuje se, že Saúdská Arábie, která je již dnes místo Kataru hlavním sponzorem povstalců, provádí v syrské válce politiku nezávislou na oficiální pozici USA a vůči ní dokonce protikladnou (byť jsou ve Washingtonu radikální proizraelské kruhy, které to ve skutečnosti vítají). Není tedy možno syrský konflikt ukončit ani v případě, že by se USA a Rusko teoreticky takto dohodly, protože už nejde o dvě dominantní supervelmoci, které diktují celému světu svou vůli.

Angažmá Turecka v konfliktu slábne kvůli radikálním islamistům na severu Sýrie a vážné vnitropolitické a měnové krizi omezující zahraniční ambice. Hlavním bezpečným útočištěm syrských povstalců se tedy stává Jordánsko, což je na druhé straně pro křehkou monarchii vojensky i politicky nebezpečné.

Ale pokud se podaří zřídit stabilní povstalecké základny v Jordánsku s přímým logistickým napojením na Saúdskou Arábii plus pohodlným zásobováním po moři, přičemž povstalci budou moci přecházet hranici z tohoto bezpečného útočiště rovnou do pohoří Džebel Drúz v governorátu Suvajda, bude situace do značné míry připomínat afghánsko-pákistánské pomezí. Jinými slovy, Asad bude čelit perspektivě války bez konce, i kdyby jih Sýrie opakovaně obsazoval a zbavil se hrozby radikálních islamistů na severu.