Všechno je jinak

13. 3. 2014 / Jiří Jírovec

První volbu z více kandidátů jsem zažil až v emigraci. Moje nadšení pomalu uvadalo, protože jsem si záhy všiml, že kandidáti jsou stejně jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, že se v parlamentu chovají jak děti z mateřské školy a že vyhraje ten, kdo má nejvíc peněz. Stejně jako to, že lid v období mezi hlasováním nikoho nezajímá - ani v Kanadě.

Zažil jsem i referendum , jímž se měl Quebec "demokraticky" rozhodnout, jestli se odtrhne od zbytku Kanady. Separatisti těsně prohráli. Zejména proto, že federální vláda spotřebovala ohromné prostředky na strašení před důsledky takového kroku a trochu zfalšovala volební seznamy.

Demokracie se ale nesmí přehánět, a tak byl v roce 2000 přijat zákon, který zavedl pravidlo "jasná většina pro jasnou otázku". Definice adjektiva je ponechána na úvaze budoucích politiků. Bude-li otázka znít: "Jste pro separaci?" a jasná většina bude třeba 75%, mohou se separatisti ureferendovat a nemohou vyhrát. Otázka by mohla být formulována opačně: "Jste pro setrvání v Kanadě?" Jenže takovou, byť jasnou otázku "federál" nikdy neschválí.

Presidentské volby v USA i ty federální a provinční v Kanadě mají s demokracií málo společného. Vítězí peníze. Lid jim to tam jen hází.

Lid je vůbec zajímavý fenomén. Aby byl upotřebitelný pro politické cíle, musí být předpřipraven. Nejlépe jednoduchým heslem nebo slibem. Zvláštní podkategorii tvoří v Česku studenti - na rozdíl od svých západních vrstevníků pravicoví. Snadno se nadchnou, ale z politiky se nechají vyšoupnout, takže establishment se necítí být ohrožen.

Vhodnými představiteli lidu jsou i herci. Ti se nestydí mluvit na veřejnosti a navíc mohou opatřit prostory okupováním divadla. Když jich není zapotřebí, zasune je vrchnost mezi komedianty.

I do ukrajinské hry vstoupil v žádaném okamžiku lid. Takový ten normální, nespokojený s tím, že se všude krade, vrchnost žije nad poměry a ekonomika upadá.

V rámci hesla kníže má k lidu blíže přijel náš lidumil do Kyjeva za příčinou podpory tamních mas. Možná jim vyprávěl pohádku o tom, že přichází přes několik hor, řek a hranic, ze země, kde se nekrade, vrchnost nežije nad poměry a ekonomika vzkvétá.

V okamžiku, kdy lid prokoukne falešnost hesel a začne se divit, kam se poděly sliby, změní se v lůzu. Promění se tak i lid na kyjevském náměstí.

Nálada potřebovala přiživit, a tak se, kde se vzali, tu se vzali, objevili chlapci s helmami, vestami a Molotovovými koktejly a baseballovými pálkami. Dělat z policajtů Palachy, toť radost pro duši demokratického bojovníka. S násilím přišlo intenzivnější odmítání dohod, které boxer Kličko a jiní představitelé z Majdanu uzavřeli s Janukovyčem. Kličko postupně zmizel ze scény. Splnil zřejmě úlohu užitečného idiota a pak narazil na ty, kteří se chtěli dostat k moci.

Západ slibuje Ukrajině podporu. Nebezpečí, že půjčky skončí v kapsách oligarchů prý nehrozí, protože, jak víme, oligarchické kradení je důsledkem poměrů v SSSR a Rusku. Ochlazením vztahů s Putinem potřeba kradení zjevně pominula.

Tato teorie sovětského/ruského dědictví je velmi důležitá, protože nabízí vlídnější pohled na zloděje, kteří včas zapřeli Rusko. Zbývá Janukovyč. To je přece proruský zloděj non plus ultra. Co je proti němu Tymošenková.

O původních požadavcích demonstrujících se přestalo mluvit. A proč ne, stejně byly vedlejší. Na Majdan je lépe zapomenout, protože revoluce na Majdanu by mohla svádět k následování jinde ve světě: :

Politici teď mají plno práce s tím, jak vysvětlit rozdíl mezi Krymem a Kosovem. Argumenty proti spojení Krymu s Ruskem jsou vyfutrovány odkazem na to, že v Kosovu bylo násilí a navíc, Kosovo se nespojilo s jinou zemí, třeba s Albánií. Jakýsi Jefim Fištejn to hlásal v Hydeparku.

Referendum o osamostatnění Krymu prý je nezákonné, protože něco takového ukrajinská ústava nezná. To je zajímavá myšlenka, a to hned ze dvou důvodů.

Zaprvé: Delegalizuje převzetí moci v Československu v roce 1989. Je totiž vcelku dobře známé, že naše ústava určovala, že vedoucí silou společnosti je předvoj dělnické třídy, tedy KSČ. Zbavit KSČ moci bylo tedy protiústavní.

Zadruhé: Tomio si může strčit referendum za klobouk. Koalice ho do ústavy nedá, a i kdyby dala, může použít kanadský žertík "jasná otázka, jasná většina".

Rozdíl mezi Kosovem a Krymem je v tom, že prvně jmenovaný útvar byl poslední kartou ve hře na rozbourání zbytku Jugoslávie. Krym je celkem nečekaně vyneseným trumfem v probíhajícím obkličování Ruska vojenskými základnami.

Použijeme-li kosovskou analogii, není žádný důvod, proč by se Krym nemohl napřed prohlásit za samostatný stát a k Rusku se připojit až dodatečně. Ostatně Krym byl ruský až do okamžiku, kdy Chruščov dal Krym Ukrajině. V jeho době to samozřejmě bylo bezvýznamné gesto.

Pokud jde o Kosovo, Západ předstíral, že zůstane spojeno se zbytkem bývalé Jugoslávie. Svou lež dokonce vyfutroval resoluci OSN, kterou zanedlouho pošlapal. Teď se Západ najednou ohání mezinárodním právem. Kdepak referendum a právo na sebeurčení.

Čeští politici to ochotně papouškují. Sobotkové, Zaorálkové a ostatní u moci tím vlastně dokazují, oprávněnost Havlovy polopravdy o poznamenání české společnosti marasmem, zděděním po předcházejícím režimu.

Projevuje-li se marasmus jako bojácnost projevit vlastní názor, pak tento neduh poznamenal lid daleko méně než politiky. O Havlovi samém ani nemluvě.

Vlastní názor na Ukrajinu a Krym si dopřávají jen Klaus se Zemanem. První nejspíš kvůli argumentům proti EU. Druhý, protože si ze sedlácké Vysočiny přece jenom přivezl trochu jejich rozumu.

ČT uveřejnila několik myšlenek, které stojí za ocitování.

Referenda se holoubkům zachtělo. Přijedou si jako turisté "dělat provokace". Pokud jde o údajné novináře, bylo by zajímavé vědět, zda ti z Česka museli prokazovat, pro koho pracují. Zvlášť když je zajímala "jednostranná provokativní témata".

O ukrajinském lidu se přestalo mluvit. V podstatě se nemluví ani o tom, co týž bude stát půjčka od MMF a EU. Proslýchá se, že kontrola nad surovinovými zdroji a plynovody a dalším privatizovatelným kdoví čím. Jsou to jistě jen pomluvy. Bankéři přece takoví nejsou.

PS V souvislosti s Krymem jsem kdesi narazil na informaci o tom, že Stalin nevystěhoval Tatary z Krymu, protože je neměl rád, ale kvůli jakési dohodě s Američany. Prý tam chtěli přestěhovat nějaké židy. Možná se o tom nějaký marasmem nepostižený historik odváží něco napsat.