Rizika východního vektoru
14. 4. 2014 / Ilona Švihlíková
Spolu s rozvířenou debatou o tom, jak a kde má brát EU plyn, se objevila informace o ruské "pomstě" a její větší spolupráci s Čínou v energetické oblasti. Poněkud se zapomíná na to, že jednání v rámci "východního vektoru" probíhají již dlouho a že nedávno dokončený ropovod ESPO (East Siberia Pacific Ocean) je jedním z důkazů měnící se obchodní orientace Ruska. Ještě závažnější jsou plány na rozšíření kapacity ESPO do čínského Daquinu, ze současných 0,3 mb/d na 1,6mb/d.
Diverzifikace u ropy je tedy v podstatně pokročilejší fázi než u zemního plynu. Jedním z důvodů je i to, že ropa je flexibilnější komodita. Může být přepravována jak ropovody tam, kde se očekávají dlouhodobá a stabilní odběrní místa, tak i tankery, aniž by tato přeprava vyžadovala vyšší náklady.
U zemního plynu je ovšem situace jiná. Flexibilním faktorem trhu je zkapalňování zemního plynu (LNG), které je ale technologicky i finančně velice náročné. Připomeňme, že zkapalňovací závod může stát i 10 mld. dolarů, přijímací okolo jedné miliardy dolarů a speciální tankery, přepracující LNG mezi 200-300 miliony dolarů. Jedná se tedy opravdu o významnou investici -- a to platí pro obě strany, které teď rozvoj této infrastruktury zvažují, jak pro EU, tak pro Rusko.
Zemní plyn je tématem mezi Ruskem a Čínou již drahně let, ale prozatím vždy narazil na úhelný kámen v podobě ceny. Čína se navíc nachází v poněkud odlišné situaci než Evropa -- relativně blízko je na zemní plyn velice bohatý Turkmenistán, se kterým má také uzavřeno velké množství dohod.
Rusko se v minulých letech koncentrovalo na technologicky náročné a drahé budování alternativních plynovodů, jako je Nord Stream, jehož úkolem bylo obejít Polsko a přímo spojit ruský a německý trh.
Otázkou je, co bude nyní se South Streamem, který se má vyhnout Ukrajině a jehož stavba již byla zahájena.
Ruské infrastruktuře odpovídá i význam evropského trhu. Podle BP Statistical Review 2013 jde většina ruského zemního plynu na evropský trh, nejvíce do Německa a také na Ukrajinu. I s Tureckem se jedná o 130 mld. m3, "bývalý SSSR", jak je uvedeno ve statistikách (tj. i Ukrajina) odebírají 56 mld. m3. LNG (Sachalin) je zatím pro Rusko minoritní, tvoří pouze 14,8 mld. m3 tedy jen něco málo přes 7% z celkového exportu. Ruský LNG směřuje především do Japonska a Jižní Koreje, jen malinká část do Číny. Pro větší diverzifikaci ruských dodávek zemního plynu, když se už příliš nedaří diverzifikaci ekonomiky, by bylo záhodno provést, resp. dokončit investic dalších zkapalňovacích závodů (Jamal, Štokman).
O zemní plyn (resp. LNG) samozřejmě nebude mít zájem jen Čína, mezi významné odběratele patří také Jižní Korea a Japonsko, které jsou i z geografických důvodů odkázány právě na dosti drahé LNG. Podíváme-li se blížeji na Čínu, zjistíme, že v jejím energetickém mixu hraje zemní plyn poměrně marginální roli, tvoří jen 4% celkové spotřeby. Protože ale Čína chce omezit spalování uhlí (jednoznačně dominantní zdroj energetického mixu, více než dvě třetiny) a má tento cíl zakotven také ve 12. pětiletce, je možno očekávat rostoucí poptávku po zemním plynu jako ekologičtější alternativě vůči uhlí. Cíl čínské vlády přímo hovoří o navýšení poměru zemního plynu na 8% do konce roku 2015. Budoucí potenciál je tedy obrovský. LNG je pro Čínu, kromě plynovodu z Turkmenistánů, nesmírně důležité. Čína patří mezi největší dovozce LNG na světě. Protože jednání s Gazpromem o ceně se tolik vlekla, Čína má dnes vybudovanou velkou síť terminálů, stále staví nové a její odběr LNG je skutečně velice pestrý. Co se diverzifikace týká, je Čína rozhodně úspěšnější než Rusko. Mezi jejími dodavateli najdeme samozřejmě Katar, ale také Austrálii, Indonésii, Malajsii, nebo dokonce Jemen, který má ovšem pořád větší podíl na LNG do Číny než Rusko.
Jednání mezi Ruskem a Čínou se zadrhávala na ceně, většina analytiků se domnívá, že Čína je podstatně "obtížnější" klient než EU, a to i z toho důvodu, že má k dispozici více možností (zmíněný Turkmenistán). To navíc vynecháváme z budoucích úvah Irán, který má podle BP dokonce větší rezervy zemního plynu než Rusku. V současné době ale veškerou svou produkci spotřebuje. Když se ovšem uvažovalo o euro-americkém projektu Nabucco objevovaly se i spekulace o Iránu, právě kvůli jeho masivním rezervám, i když by takové plány vyžadovaly značné investic do iránské infrastruktury. Pro Irán by se ovšem jednalo o zakázku snů, která by navíc dosti dramaticky proměnila jeho geopolitickou pozici. Z Nabucca ovšem pro nedostatek vhodných zdrojových zemí (Irán jako nevhodný kvůli svému jadernému programu) sešlo. I proto dostaly zelenou ruské projekty, jako první Nord Stream dokončený v roce 2012.
Země s největšími rezervami zemního plynu, dle BP
|
Země |
% světových rezerv |
R/P * |
|
Irán |
18% |
Více než sto let |
|
Rusko |
17,6% |
55,6 |
|
Katar |
13,4% |
Více než sto let |
|
Turkmenistán |
9,3% |
Více než sto let |
|
USA |
4,5% |
12,5 |
Zdroj: BP Statistical Review 2013
Zhodnotíme-li v kontextu současného vývoje, pak Irán skrývá velký potenciál, který je z geopolitických důvodů nerozvinutý. Katar je velmocí ve zkapalňování (s velkým přehledem na prvním místě), což mu umožňuje dodávat zemní plyn po celém světě, kde jsou přijímací terminály. Turkmenistán má výhodu relativní blízkosti k Číně. Rezervy USA jsou sporné i z důvodů správného ocenění břidličného plynu. Jeho těžba již dnes (viz dále) vede k velice nízkým cenám -- tak nízkým, že se celé odvětví propadá do červených čísel a někteří významní aktéři ze sektoru odešli. I kdybychom ignorovali ekologické dopady tzv. frakování, pravděpodobnost, že se jedná o bublinu podpořenou kvantitativním uvolňování FEDu má rostoucí tendenci (EIA vydala zprávu o snížení odhadu rezerv zemního plynu v USA ve vazbě na nízkou cenu).
http://www.eia.gov/todayinenergy/detail.cfm?id=15811 Cena je v současnosti tak nízká, že řada těžba se v mnoha ložiscích stává ztrátovou, bude tedy muset dojít ke korekci ceny směrem nahoru. I na ropném trhu samozřejmě existují rozdíly v ceně, např. mezi světovým standardem Brent a ve Spojených státech používaným WTI. Není to ale nic proti rozdílům na trhu se zemním plynem. Ten má stále kvůli dominantní infrastruktuře plynovodů regionálnější charakter s markantními cenovými rozdíly.
Ceny (am. dolary) za milion Btu, 2012
|
Japonsko (cif) - LNG |
Německo --průměrná importní cena |
Velká Británie |
USA -- Henry Hub |
|
16,75 |
11,03 |
9,46 |
2,76 |
Zdroj: BP Statistical Review 2013
Vidíme, že cena je v USA, díky břidličnému boomu, nesmírně nízká, což pomáhá americkému hospodářství. Zároveň, jak uvedeno výše, bude vyžadovat nárůst ceny v budoucích letech, protože těžba břidličného plynu je technologicky náročná a za tuto cenu je nerentabilní. Kromě toho se tu stále vznáší otázka skutečné velikosti rezerv a jejich hodnoty.
Evropské ceny jsou podstatně vyšší, ale zdaleka nejdražší je LNG, na které se musí spoléhat Japonsko.
Aktuálně ohlášený pokrok o dohodě mezi Ruskem a Čínou se netýká "jen" odběru zemního plynu, ale také stavby plynovodu. Dohoda byla očekávána již na počátku roku 2014, a vzhledem k tomu, že stále není dojednána "maličkost" ve formě ceny, nemusí dojít ani k uzavření kontraktu v květnu, o kterém se nyní hovoří. Čína má podstatně lepší vyjednávací pozici: svoji poptávku má diverzifikovanou, má vybudovanou síť přijímacích terminálů, v jejím "okolí" je řada dalších zemí, které mají značné rezervy zemního plynu. Zatímco Rusko je pod geopolitickým tlakem na reorientaci. Očekávala bych, že se Číně podaří prosadit cenu někde nad 9 dolary za milion Btu s tím, že bude předfinancovávat stavbu plynovodu. Pro Rusko by ovšem bylo vhodné nejen rozvíjet "východní vektor" -- Čína není ve svém vyjednávacím stylu zrovna sluníčko sedmitečné - ale především stavět a rozšiřovat zkapalňovací závody na svém území, které mu umožní mnohem větší flexibilitu dodávek a využití nepoměrně vyšších cen, které (zatím) u LNG převládají.
Diskuse