Žižekovo barbarství s lidskou tváří

13. 5. 2014 / Bruno Solařík

Začíná se to lámat tam, kde Žižek považuje za absolutní samozřejmost, aby byla Ukrajina zachráněna vstupem do EU -- navíc bez ohledu na to, že v případě EU sám uznává nárůst nacionalismu stejně jako v Rusku (kde ovšem zajisté představuje státní ideologii) a stejně jako ostatně na samotné Ukrajině. Žižekova výzva k řešení situace je (zvláště ve světle volání po záchraně Ukrajiny z ruské náruče za pomoci Západu) doslova dětinská: "Je čas k prosazení elementární solidarity Ukrajinců a Rusů a odmítnutí samotné podstaty konfliktu. (...) Jinak budeme čelit konfliktu nacionalistických vášní, kterým manipulují oligarchové. Takové geopolitické hry nejsou pro autentickou emancipační politiku ani v nejmenším zajímavé." Tak za prvé -- ten konflikt nacionalistických vášní tam od samého začátku probíhá. Za druhé nelze žádný konflikt řešit jakýmsi voluntaristickým odmítnutím jeho podstaty, nýbrž je naopak nutno začít jejím přijetím a pochopením. Za třetí se tu Žižek (jistě nikoli poprvé) podřekl, že mu jde především o spektákl pro jeho teorie (aby to bylo "zajímavé"), a ne o řešení čehokoli.

Když se Žižek nakonec rozhoduje -- bez ohledu na fakt vnitroukrajinského konfliktu -- "prostě podpořit ukrajinskou stranu konfliktu" (?), zdůrazňuje, že ho k tomu vede naděje v postupnou kultivaci zaostalých mas "postupným zaváděním civilizovaných standardů". Jak? Kým? -- Žižekovy představy o Majdanu coby primárně levoradikální revoluci mimochodem působí -- tváří v tvář všem nacistům, kteří tu "revoluci" nakonec vybojovali -- jako vyložená propagace horečnatého přeludu. Nejhorší je zde jeho věta: "Lekcí, kterou by si měli vystrašení liberálové zapamatovat, je to, že jen radikálnější levice může zachránit to, co z liberálního dědictví za záchranu stojí." Jistě, na hnědou košili rudé mýdlo (a obráceně) -- to byla podstata krize vedoucí ke druhé světové válce. Proti extremismu pomůže jedině extremismus -- bravo.

*

V první části textu navíc shromáždil Žižek tolik zarážejících iluzí o Leninovi, nemluvě o zjevných historických nesmyslech, že to o jeho erudici napovídá ledacos. Heslo "Přání je otcem myšlenky" rozhodně nebude Žižekovi cizí. Každopádně je aspoň jasné, co má Žižek na mysli, když chce "radikálnější levicí" zachraňovat to, co prý "stojí za záchranu" (!) z "liberálního dědictví". Mimochodem: k tomu bohorovnému rozhodnutí postavit se v konfliktu na jednu (z prstu vycucanou) stranu Žižek dodává: "Máme k tomu 'leninský` důvod." -- Dobro došli.

A tím leninským důvodem má být analogie s povýtce dočasným ústupem bolševických fanatiků k polokapitalistickému NEPu: tehdy mělo v SSSR docházet k té trpělivé kultivaci zaostalých mas. Je zcela zřejmé, čí bystu by si měli stoupenci uvedené "záchrany" postavit k počítači. Za všechno mluví už Žižekova lítost, že soudruzi majdanisté jakýmsi omylem strhávali sochy Lenina: jaká "ironie historie"!

Žižek tu jaksi mimochodem prokazuje neschopnost rozeznat, že ty sochy nestrhávali radikální levičáci v záchvatu roztržitosti, nýbrž rozezlení lidé nejrůznějších světonázorů. Už to strhávání Leninů prokazuje, že v Majdanu a jeho výsledku vůbec nedominovala "radikálnější levice".

Pozoruhodnou míru ignorance prokazuje Žižek svou ventilací nehorázných iluzí o Leninovi coby ochránci národů a vůbec známém dobrákovi od kosti. Za všechno v té ošuntělé pohádce samozřejmě může Stalin: vrátil se k carskému imperialismu a odstranil vztah mezi Ústředním výborem a republikami. Považte: ve fungující leninské diktatuře prý teprve až Stalin odstranil... demokracii!

*

Ve skutečnosti bylo Leninovo "národovectví" (tedy výkladní skříň sovětského velkokvelbu s jedy) čistě účelové -- jako všechno, co Lenin dělal: cílem leninského převratu byla přece Světová revoluce a ve znaku bolševického státu byla Zeměkoule. Sám Lenin k této věci prohlásil: "Otázka, jak určit státní hranici, není teď, dočasně, otázkou základní, není důležitá, je druhořadá, neboť my usilujeme o úplné zrušení všech státních hranic. (...) Důležité jsou jiné otázky, důležité jsou zájmy proletářské diktatury." -- Zkuste se pak odtrhnout od Zeměkoule. -- Co byl proti tomu carský imperialismus...

Výživná je i Žižekova představa, jak byl v SSSR Leninovým jménem kritizován GULAG a jak Stalin v období čistek takovéto mírumilovné leninisty vyvražďoval. K tomu lze říct jen tolik, že spojovat vnitrosovětskou kritiku pracovních táborů s Leninem, který je (spolu s Trockým) nechal zřídit, je nehoráznost. Pokud pak jde o čistky, padli při nich jistě i mnozí opravdoví opozičníci "zleva". Ti však kritizovali především Stalinovu přílišnou umírněnost a odvolávali se na Leninovu světorevoluční důslednost... Údajný "trockismus" obžalovaných byl ovšem v procesech jen termín-strašák: drtivou masu zavražděných tvořili totiž v tom vnitrostranickém pouštění žilou přesvědčení leninisté-stalinisté, kteří museli prostě uvolnit místo ještě fanatičtějším kádrům leninistů-stalinistů.

Téměř neuvěřitelný je pokus Žižekem citovaného Hitchense prokázat, že bolševismus není totožný s nacismem, protože se prý u nacistů nenašli disidenti kritizující zradu pravé podstaty nacismu. Jako kdyby zavraždění Röhma a jeho SA-boys nebylo doslova trestem za to, že Röhm obvinil Hitlera ze zrady podstaty nacismu. -- Ale hlavně: takový "vnitřní disent" u nacistů i bolševiků snad nebyl nijak přesvědčivým voláním po svobodě. Bylo to spíš jako když vrah volá Chyťte vraha.

*

Žižek se ve svém textu rozčiluje, že lidé, kteří dnes v Rusku oslavují Stalina, v něm nevidí komunistu, nýbrž obnovitele ruské velikosti. (Kdyby v něm viděli komunistu, bylo by to možná pro Žižeka určité plus, kdoví...) -- Velmi údivné je ovšem Žižekovo prohlášení, že ve prospěch vlasteneckého Stalina byl dnes Lenin kvůli jakési své "nevlastenecké úchylce" z ruské historie "vymazán"... Opravdu? Za prvé stojí v Rusku celé lesy Leninových soch, které mimochodem nikdo nestrhává -- což by měl Žižek dle své logiky přijímat s nadšením. Místo toho kdovíproč lituje neexistujícího "vymazání" Lenina v Rusku (sic!) a přiklání se raději k těm, kdo jinde Leninovy sochy bourají, čehož lituje. Zajímavé. Za druhé Leninovi ruští příznivci rozhodně nechápou svého gurua jako nositele jakékoli, natož protistalinské "úchylky". Asi nečtou spisy alternativního levoradikalismu. Nostalgikové brežněvovské éry prostě berou Lenina-Stalina postaru jako soudruha dvojboha: kterou podobiznu na prvního máje vyloví zpoza skříně jako první, tu ponesou. Nikoho ani nenapadne stavět prvního proti druhému, jakkoli by se to asi líbilo Žižekově akademické imaginaci. No a nostalgikové po SSSR coby dobromyslné, byť rázné slovanské velmoci spatřují v Leninovi jakéhosi tatíčka masarykovského typu a ve Stalinovi cosi jako tatíčka typu churchillovského. Je to samozřejmě v naprostém rozporu s dějinami, ale tak to dnes miliony Rusů prostě cítí. Je to podobné, jako když dnes mluvíme o Francouzské revoluci i o Napoleonovi coby o neškodných námětech romantických či dobrodružných velkofilmů, a nikoli jako o krvavé éře masového vraždění ve jménu fanatických megalomanií.

Na okraj: hledat za každou pozitivní zmínkou Rusů o obou masových vrazích temný dech bolševických zvěrstev je v této souvislosti vlastně přinejmenším přehnané. Propojení fašismu s bolševismem nezuří mezi svátečně oblečenými vlajkonoši s rodinami pod Leninovou sochou v zauralském Čeljabinsku nebo východoukrajinském Doněcku, nýbrž v sílících bojůvkách nacbolů tamtéž. A ti se ve své ideologii násilí vůbec neliší ani od haličských fašistů z Pravého sektoru, ani od evropských nacionalistů, jejichž preference rostou jako houby po dešti -- a nakonec ani od islámských fundamentalistů. Je otázka, jak to Žižek myslí s tou lekcí, kterou by si měli zapamatovat "ustrašení liberálové", ale vzhledem k jeho leninskému vyznání lásky by nebylo od věci preventivně jeho "radikálnější levici" připojit k výčtu uvedeného Spolčení soudruhů.

*

Z Žižekova elaborátu jsme se tedy dozvěděli v kostce asi tolik: když se někde do krve doštěkají dva nacionalismy, samozřejmě pošťuchované geopolitickým golfem velmocí, nejlepší je ten hmatatelný fakt "odmítnout" -- jinak to není zajímavé. Zajímavé je postavit proti radikální pravici radikální levici. Mimo jiné to znamená, že je záhodno přestat kácet Leninovy sochy a vrátit se k leninské lidumilnosti, vyjádřené principem surové diktatury, a tím vypálit rybník zlořečenému Stalinovi, který provozoval lidumilnost totožnou. Řešení světových problémů se nejlépe dosáhne tím, že se proti ose Bin Ládin -- Breivik vztyčí osa Bin Ládin -- Breivik -- Žižek. Extremismu zdar.

Co na ten návrh léčby hitlerismu katedrovým chiliasmem řeknou obyčejní lidé, kteří mají na Ukrajině i jinde po krk všech iluzionistických fanatismů, by myslím pro Žižeka taky nebylo zajímavé.