Cílek u hnědého brodu, aneb O sebenaplňujících se očekáváních

10. 4. 2015

Předně po přečtení Cílkova příspěvku, a nejen tohoto, mám chuť nakoupit si potraviny na 10 let dopředu, zbraň, začít hloubit studnu a sklep a zvedat plot. Nevím, kam bychom se dostali, pokud by to udělali všichni. Příspěvek míchá dohromady řadu bezprostředních a dlouhodobých hrozeb, jejich příčin i následků a pro každou z nich uvádí vždy nějaký zajímavý doklad či alespoň příklad. Cílkův přehled a osobní zkušenost s cizími kulturami jsou jistě záviděníhodné a o to smutnější je čtení jeho článku. Pravděpodobnost naplnění svých černých scénářů autor neodhaduje a v míře a rozmanitosti hrozeb je Cílkův příspěvek matoucí a strašící resp. výčet všech možných krizových scénářů, které nikdo nemůže ani vyloučit ani zaručit je spíše strašením než varováním. A to autor velkoryse pominul hrozby epidemické a teroristické. „Současná podoba imigrace je zdrojem potíží“, začíná trochu banálně svůj článek Cílek. Lze souhlasit a také dodat, že nejenom v Evropě, ale předně jsou v potížích země, ze kterých tito lidé odcházejí a migranti samotní. Takže Cílkova perspektiva je tak trochu perspektivou řidiče, který má po autonehodě odvézt zraněného do nemocnice, ale má starost o potahy ve svém voze, jinými slovy europocentrická. Cílek také pomíjí fakt, že objem tzv. migrace jih-jih, tedy mezi státy jihu je ve skutečnosti vyšší než jiho-severní a přispívá tak mlčky k perspektivě, že pouze západ je poslední baštou obleženou kol dokola nepřátelskými migranty. Zarážející je také lehkost s jakou Cílek odhodil celou evropskou migrační politiku a evropskou spolupráci v této oblasti. Na základě přečtení několika „bruselských dokumentů“, na které se nelze spolehnout a vlastního názoru bude prý nutné vyvinout národní strategii. Migrační a azylová politika EU pravda není nejpřehlednější a možná ani nejfunkčnější, ale popravdě s těmi národními to není o nic lepší, pokud vůbec existují a nejsou jen řadou reakcí na migrační trendy. Krom toho nemůžete mít všechno najednou. Nemůžete zachovat vnitřní hranice mezi členskými státy a na nich systematické kontroly a zároveň mít volný pohyb osob a zboží, které nutně potřebujete pro udržení konkurenceschopnosti se světem. Taky nemůžete mít vnitřní kontroly jen pro cizince, protože jinak než kontrolou cizince od našince nepoznáte. Vytvoření společného prostoru a práva na volný pohyb je nepochybně cenným a ceněným výdobytkem EU a zkrátka něco stojí. Společný standart na vnější hranici, v oblasti víz, harmonizace azylové politiky jsou nevyhnutelným důsledkem, resp. součástí tohoto vývoje. Pouze národní strategie rovněž nedává smysl v době, kdy začíná být zřejmé, že na vnější hranici problém migrace už nevyřešíme, ale že je potřeba se snažit je řešit co nejblíže svého původu a to jak geograficky, tak časově. V tom má Evropa jako celek mnohem lepší kapacity, nástroje, styky a páky než jednotlivé členské státy. Jakkoliv má současný stav daleko k dokonalosti, evropská spolupráce na poli migrace má i své klady a zejm. potenciál, který bude potřeba využít tváří v tvář rostoucí míře migrace. Je totiž potřeba začít se učit žít s tím, že současné nebývale vysoké počty přistěhovalců a uprchlíků budou do Evropy přicházet i v následujících letech ne-li desetiletích a stavění čím dál vyšších zdí je jen oddálením katastrofy. Neurčité národní strategie smrdí ostnatým drátem.

Rozdíl ve vnímání českých Romů a českých Vietnamců

Při čtení o rozdílu ve vnímání českých Romů a Vietnamců si bohužel nelze nevzpomenout na nedávný nechvalně proslulý výrok prezidenta Zemana o „jakési genetické závislosti“ některých migrantů na své původní zemi na rozdíl třeba od skvěle přizpůsobivých Čechů. Nechci zde autorovi křivdit, integrační potenciál je nepochybným faktorem úspěšnosti integrace migranta do společnosti. Kultura a sociální návyky, které si s sebou migrant nese, jsou různě kompatibilní s přijímající zemí a to myslím není žádný políček multikulturalismu a politické korektnosti, ale široce přijímaný fakt. Je-li integrační potenciál migranta malý, budou náklady (nejen finanční) na integraci vysoké a samotný proces integrace ne nutně snadný jak pro většinovou společnost, tak pro přistěhovalce. Je zde ale kategorie osob, kdy se na integrační potenciál v zásadě nehledí a to jsou osoby pronásledované v zemi svého původu, tedy uprchlíci. A není to kategorie zanedbatelná. EU přijala v roce 2014 celkem 625 tis. žádostí o azyl (z toho např. ČR 0,7; SRN 200, Švédsko 80 tis.). Ve zkratce, sotva můžete odmítnout někoho, komu hrozí v zemi původu třeba i smrt s odůvodněním, že má malý integrační potenciál. Neodmítnout je nejen morální imperativ, ale také závazek mj. ČR plynoucí z mezinárodního práva. Bylo by příjemné vpustit na území pouze přistěhovalce s vysokým integračním potenciálem a je to zcela legitimní při výběru legální, zejm. pracovní migrace. Faktem, ale je že velkou část svých imigrantů si Evropa nevybírá. Evropa a její státy si mohou jen omezeně vybrat, komu pomohou a komu nepomohou. Pokud začnou na Lampeduse odstrkávat bárky s nekřesťanskými uprchlíky zpět do nebezpečných vod, vzdáme se hodnot, na kterých naše společnost stojí, a budeme mít velký problém sami se sebou.

Stranou ponechme celou problematiku smíšených migračních toků, tedy problému, jak od sebe kategorie migrantů a uprchlíků rozeznat.

Je ale chybou, migraci vnímat pouze jako hrozbu. Přínos migrace pro přijímající zemi, migranta i zemi původu byl mnohokrát přesvědčivě doložen. Tento přínos má samozřejmě řadu podmínek a závislostí, které pokud nenastanou, snadno se migrace stane výzvou, rizikem a hrozbou. O tom píše Cílek více než dost a mám pocit, že jenom o tom. I absence migrace má ale svoje rizika a to nikoliv zanedbatelná. Je evidentní, že migrace poskytuje přijímajícím společnostem dynamiku bez, které by měly tendenci vychládat, stagnovat a kolabovat. Je to dáno např. levnější pracovní silou díky, které se nemusí zbytky evropského průmyslu stěhovat jinam, demografickým doplňováním stárnoucí evropské populace a financováním sociálního státu nebo kulturním obohacováním. Ano, i Evropa se může od migrantů ledacos naučit. Přínos pro migranty a země původu je rovněž bohatě popsán, jakkoliv ani ten není ani zdaleka bezpodmínečný.

Pokud se na problematiku migrace díváme s dostatečným odstupem, je třeba v ní vidět jeden z nástrojů vyrovnání současné globální nerovnosti, i když zřejmě ne dostatečný. Pro bohatý svět se jeví příjemnější současný stav zakonzervovat. Bohatý svět se nechce dělit, jakkoliv jeho bohatství pochází z velké části ze zdrojů světa třetího. Zdá se, že se příliš oddělil od zbytku světa a odnaučil se bídu byť i jen vidět. Stalo se nepohodlné se na ní dívat i jen v televizi. Je to strkání hlavy do písku před problémem, který nevyřeší ani zeď ani otevření hranic. Zeď zadrží příliv krátkodobě a o to nepříjemnější bude nevyhnutelný kolaps zdi pod rostoucím tlakem. Otevření hranic naopak pouze způsobil kolaps křehkých sociálních systémů vyspělého světa a nebyl by v důsledku k užitku ani migrantům a jejich zemím původu. Nezbývá tedy než hledat udržitelnou míru mezi oběma extrémy, přičemž si nelze dělat iluze o našich možnostech migrační procesy regulovat.

Síla cizinců se odvíjí od slabosti domácích

Odvážná je Cílkova „desintegrační“ teorie dobrovolného apartheidu. Evropa s ní má sice bohatou zkušenost, ale tu má také s pogromy, reconquistou a holokaustem. Mám neblahý pocit, že vyčlenění těchto komunit a jejich neintegrace stály na počátku společenských procesů, které vedly k nejtragičtějším a nejostudnějším událostem v dějinách Evropy. Rovněž v kontextu nyní zvláště obávané radikalizace menšin, nyní zejm. té muslimské, je ať už dobrovolné tak i nedobrovolné vydělení komunity velmi rizikovým uspořádáním soužití s menšinami.

Odstavcem o posilování národních hodnot, jako o způsobu, jak se v Evropě cítit více doma Cílek přizvukuje národovecké písničce s vlezlým refrénem: „co je české to je dobré“. Z volání po utužení národní identity mám husí kůži, jakkoliv by byla dobře míněná. Když vedle sebe postavím rizika, jaká sebou přináší v Evropě na jedné straně nacionalismus (a nebyl by to nacionalismus evropský, ale nacionalismus evropských národů) a na straně druhé vize přečíslení a kulturního pohlcení přistěhovalci, připadá mi první z nich v evropské zkušenosti realističtější a tím děsivější. Evropa věnovala svému sjednocení a nalezení způsobu spolupráce posledních sedmdesát let. Vyvolávat staré duchy je nebezpečné a neodpovědné. Cílek by měl vědět, s čím si tu zahrává. Ano, časy se mění. Stará dobrá Anglie už není, jak bývala. V hospodě místo Angličanů Pakistánci, Angličané ve Španělsku a nezaměstnaní Španělé v Německu a latinské Americe. Je třeba ale vážit, hodnoty sentimentální a hodnoty řekněme životní. Je příznakem kulturní arogance a nedostatku empatie slzet nad ztrátou anglické hospody nebo tradiční české vesnice (ve které, bože už dnes, můžete potkat třeba Vietnamce) ve srovnání s osudy národů s jejichž emigranty s Evropě setkáváme. Jejich deziluze z vývoje historie je obvykle mnohem zásadnější než nostalgie po ladovském českém venkově a pickwickovské Anglii.

Teriotorialita

Analogií s kdysi zažívaným konfliktem mezi identitou Žižkováka a Pražáka si Cílek protiřečí. Historické překonání těchto identit je přece právě nadějí nejenom evropské integrace, ale i světové spolupráce. Jestliže empatie a solidarita míří v zvířecích i lidských společenstvích dovnitř společenství a agrese ven je rozšiřování pojmu společného rozšiřováním prostoru spolupráce a empatie. Jakkoliv Cílkem popsané problémy soužití s menšinami jsou vážné, je to zase jen jedna část příběhu, který celý snad není tak černý. Je jisté, že integrace menšin by měla být jedním z dominantních prvků evropské migrační politiky, nebo chcete-li politik.

Polib ruku, kterou nemůžeš useknout

„Kdysi jsem měl evropskou představu vzájemného dialogu mezi islámem a křesťanstvím...“ píše Cílek a pasuje každého, kdo ještě věří v mírové soužití různých etnik a náboženství do role naivky a nepoučitelného idealisty, který ještě nenahlédl krutou pravdu. Jak je v Čechách rozšířený postoj skeptického glosátora, který sarkasmem zakrývá xenofobii, neznalost a nenávist. Chci věřit, že se Cílek mýlí. Přistěhovalci neprchají do Evropy, protože ji nenávidí a protože z ní chtějí udělat to, před čím prchli?! Chci věřit, že přistěhovalci přijmou alespoň ty kulturní vzorce, které jsou pro vzájemné soužití nezbytné. Pomoci tomu je opět úkolem integračních politik. Je pravdou, že Evropa má jenom určitý integrační potenciál. Má ale také odpovědnost bohatšího a staršího sourozence. Věřit, že přistěhovalci jsou všichni v tichém komplotu a využívají každé naší slabosti k posílení svého vlivu je zaprvé paranoidní a za druhé posiluje vzájemné odcizení a neporozumění. Vyvolávat atmosféru strachu a ohrožení znamená roztáčení spirály, kterou není jednoduché bez obětí zastavit.

Hlavní číselné údaje

Ano, do Evropy v posledních desetiletích mířilo poměrně dost přistěhovalců a pravděpodobně nadále bude směřovat, zejm. pokud Západ bude bezhlavě svrhávat režimy okolních států. Z těchto zemí jde navíc většinou o uprchlíky, které, jak jsme si řekli, v zásadě nelze odmítnout. Dalším důležitým důvodem je příliš pomalu se srovnávající tempo růstu a tím i blahobytu mezi vyspělým světem a zbytkem. Ten přirozeně stimuluje ekonomickou migraci, tedy migraci za lepším životem. Pokud by Evropa měla odvahu se podívat pravdě do očí, pokud jde o odpovědnost za řadu konfliktů, původ svého bohatství a legitimitu jeho vytváření, musela by ve skutečnosti přijímat mnohem větší množství přistěhovalců. Pravda je, že migrační vlny mají skutečně potenciál být i násobně větší než to, co již dnes považujeme za vysokou míru. I případ nejzatíženější z Evropských zemí, devítimilionové Švédsko, která v roce 2014 přijalo asi 80 tis. žadatelů o azyl je nesrovnatelný např. s ani ne čtyřmilionovým Libanonem hostícím 1,5 mil. uprchlíků, převážně ze Sýrie. Malá a politickou nestabilitou zmítaná země nese nápor více než dvojnásobného počtu uprchlíků než celá EU (645 tis. žádostí o azyl za rok 2014), která se již teď pod náporem alespoň rétoricky hroutí. Nechci se s autorem pouštět do polemiky, jaká národnost je pro ČR nebezpečnější a vstoupit s ním na tenký led generalizací založených na kdovíjaké osobní zkušenosti. Dobrý instinkt je lepší než špatná statistika, ale věda zas lepší než předsudek. Od vědce bych čekal větší věrnost vědecké metodě. Používá se i ve společenských vědách.

A k nemocím zataženým z nemocných společností? To je zas jak s tou autonehodou a neposkytnutím pomoci. Obavy jsou to důvodné, obezřetnost na místě, léčbu zahájit okamžitě, ale nenechat pacienta umřít. Evropa není v situaci, kdy pomoci, znamená spáchat sebevraždu, spíš je trochu lakomá a bezohledná. Krom toho, i zde se rýsují možná řešení. Nižší a časově omezený standart poskytovaný uprchlíkům by umožnil Evropě více přijímat a tím pomoci více uprchlíkům. Po pominutí konfliktů, lze také aktivně podporovat návrat uprchlíků zpět do zemí původu, což by bylo mimochodem blahodárné pro rekonstrukci a rozvoj daných zemí. Větší odpovědnost v zahraniční politice by byla také citelnou pomocí, ale si jen opravdoví naivkové věří, že váleční dobrodruzi budou někdy zvažovat dopady svých činů, tím méně právě na migraci.

Situace v ČR

Přes řadu zajímavých postřehů a prognóz je třeba opět Cílkovi vytknout míchání uprchlíků, které si v zásadě nevybíráme a ekonomických migrantů. Výběr uprchlíků lze realizovat velmi omezeně například v rámci přesídlování, kdy se státy dobrovolně ujímají a k sobě přesídlují uprchlíky z třetích zemí, kam tito uprchli. Pokud máme ale bezmála čtyři mil. syrských uprchlíků, je těžké vybrat si např. kulturně blízké Slováky nebo Ukrajince, kteří zaplaťpánbůh zatím pomoc nepotřebují. Je jisté, co je příjemnější a jaká etnika jsou integrovatelnější. A je také lepší být zdravý a bohatý než chudý a nemocný.

Výhled: jiná Evropa