Nenávistným článkům Václava Klause ml. chybí porozumění tomu, o čem píše

Brát si jako rukojmí děti s postižením není hodno dospělých mužů

7. 1. 2016 / Petra Valentová

Je smutné a velmi nebezpečné, když je mediální prostor vyplněn hloupým a urážlivým názorem. Dovolím si rozebrat článek pana Klause.

"Rodiče jdou s dítětem do poradny a tlačí na psychology, aby jejich dítěti napsali „potvrzení“ o nějaké dysfunkci, které by mohli využít k individuálnímu studijnímu plánu a snížení nároků na učení."

Nevím, co si představit pod slovem " tlačí ". Nejmenovaný pan učitel, jehož dopis pan Klaus cituje, a zřejmě i pan Klaus mají představu, že vysokoškolsky vzdělaný člověk, který má vystudovanou psychologii, se nechá zatlačit, přemluvit, ukecat rodičem, který je nejspíš natolik hloupý, líný a asi i negramotný, protože v dnešní době bude žádat, aby jeho normální, zdravé dítě nemuselo obsáhnout plně výuku, mělo úlevy a v podstatě se nemuselo učit. A to jen proto, aby v dospělém životě bylo uplatnitelné, dostatečně vzdělané a soběstačné. To nějak nedává smysl.

Možná by se měl pan učitel zamyslet nad tím, zdali umí pomoci dítěti, které potřebuje individuální přístup. Možná je to jen jeho strach, že neví, neumí, nemá příležitost se dovzdělávat. Pak bych stála na jeho straně a spolu s ním se domáhala na MŠMT, aby učitelé měli dostatek času k tomu, aby se mohli naučit pracovat a učit dítě se speciálními vzdělávacími potřebami. Zároveň bych očekávala od pana Klause, že když dostane takový dopis, že vyčte mezi řádky obavu pana učitele z neznámého v podobě dětí s nutností individuálního přístupu. A místo mediálního "žvance" bude apelovat na MŠMT a napíše článek o strachu učitelů, který je oprávněný a nabídne možnosti řešení. Jak mu předcházet, jak ho uchopit a jak z něj vytěžit co nejvíce pro sebe a děti.

Pan Klaus dále píše: "Vzhledem k tomu, že tyto děti učím 4 - 5 hodin týdně, domnívám se, že u mnoha z nich není takového potvrzení potřeba. Dítě je naprosto normální, jen ze strany rodičů není schopnost dítě donutit k soustavnému studiu nebo se nemají čas s dítětem učit."

4 - 5 hodin týdně znamená, že pan učitel je s daným dítětem v kontaktu 1 vyučovací hodinu denně. Nevím, jakou aprobaci pan učitel má, ale zjevně dokáže po 45 minutách odborně a erudovaně diagnostikovat dané dítě. Otázkou pak je, proč musí lékaři studovat 6 let na lékařské fakultě, mít několikaletou atestační přípravu a v případě dětských psychiatrů dokonce atestace dvě a to z psychiatrie a poté z dětské psychiatrie a jejich studijní příprava na vykonávání lékařské praxe trvá zhruba 10 let.

Nebo by pan učitel mohl využít své pedagogické schopnosti. Pokud dítě vyžaduje individuální přístup a v hodinách pana učitele je schopné pracovat bez něj, může to svědčit o jeho pedagogických kvalitách. Proč je nevyužije k tomu, aby na pedagogické radě probral se svými kolegy, jak on s daným žákem pracuje, jaké postupy volí. Možná je jeho přístup k dětem obecně vstřícný, jen si toho nikdo - ani on sám - nevšiml. A právě dítě se speciálními výukovými potřebami je němým svědkem jeho kvalit.

Mohl by si promluvit s rodiči a možná by jim pomohl v identifikaci vhodných speciálních přístupů k jejich dítěti, které by mohli uplatňovat v budoucím životě svého dítěte. Rodič, který má dítě s postižením, má většinou jedno velké tajné přání - aby jeho dítě bylo v v dospělém životě co nejvíce soběstačné a opravdu uvítá každý sebemenší nápad, který jeho dítě posune o krůček dál. Myšlenka, že rodiče dětí s postižením si na tom zakládají, svědčí o tom, že nositel tohoto názoru není úplně v pořádku.

Z článku pana Klause: "Navíc tento způsob přináší do rodin nemalé finanční prostředky (na péči o dítě apod.), které vyplácí stát v mnoha případech naprosto zbytečně. O to více tlačí rodiče na školu i učitele, aby svým přístupem (úlevami a speciálním přístupem) podporovali dítě, že je neschopné standardní výuky, a oni dostávali sociální dávky. Velké množství rodičů to pak dělá jen pro získání finančních prostředků. Bohužel toto potvrzení vydávají různé instituty (např. Apla), u nichž je předpoklad, že jejich zájem je mít takových studentů co nejvíce už z existenčních důvodů."

Pan učitel zjevně o problematice postižených a hendikepovaných dětí neví nic. Pokud je v rodině dítě s postižením, obvykle to znamená, že jeden z rodičů ztrácí své zaměstnání, protože musí o své dítě celodenně pečovat. V ČR neexistuje žádná sociální dávka, která by rodiči nahradila příjem, které ho se musel vzdát a která by ho odměnila za celodenní péči o postižené dítě. Nemalým finančním prostředkem je myšlen asi příspěvek na péči.

Ten je ovšem přiznám pouze takovému příjemci, který je dlouhodobě zdravotně znevýhodněn, má diagnozu stanovenou lékařem a prošel posouzením zdravotního stavu u ČSSZ. Je velkým omylem, hloupostí a neznalostí, pokud si někdo myslí, že na dítě, které nezvládá školní povinnosti, rodiče automaticky dostanou od státu sociální dávku.

Potvrzení o tom, že dítě je neschopné zvládat standardní výuky nevydávají žádné instituty, ale speciální pedagogická centra. Zmiňovaná APLA se zabývá problematikou osob s autismem. Zabývá se diagnostikou, jsou poskytovateli sociálních služeb, pořádají semináře, školení, supervizi a mnoho dalších.

Např. čekací doba na vyšetření je 1 rok, pořadník na umístění do domova se zvláštním režimem pro dospělé osoby s autismem je zaplněn na x let dopředu a mnoho rodičů žije s obavou, aby se jejich dítě do pořadníku vůbec dostalo a o tom, aby dostali místo v domově, o tom jen snivě prosí... nevím, v které hlavě vznikla myšlenka, že by zrovna APLA měla zájem na tom, aby studentů, kteří jsou neschopní standardní výuky, mělo přibývat, protože jim to přinese finance.

Možná by pan učitel mohl zavolat do APLA a domluvit si konzultaci. Mohl by si zjistit a ověřit od kompetentních odborníků, jak se to přihodí, že se narodí dítě s autismem, které k tomu, aby mohlo žít, vyžaduje speciální individuální přístup. A možná by svou pozornost od sociálních dávek pro rodiče mohl upoutat k tématu, jak pomoci rodičům, aby pro jejich děti byla škola příjemným místem. Myslím, že potenciál proto má, stačí, když nebude tak negativní a nebude se zaměřovat na populistická témata.

Opět z článku pana Klause: "Taková práce pak nedává smysl a je nespravedlivá vůči ostatním studentům a neúměrně zatěžuje jak školu a její zaměstnance, tak i zbytečné vyplácení finančních prostředků všech daňových poplatníků."

Vyspělost společnosti se pozná podle toho, jak se umí chovat k lidem s postižením. Možná je ostudou pedagogického sboru, že ve svých řadách má učitele, který vnímá děti s hendikepem jako přítěž a jejich rodiče jako " vyžírky " .

Pokud by začal pan učitel vnímat děti s postižením jako přínos pro sebe i své zdravé studenty, mohli by se děti i učitelé ve škole cítit lépe. Není to jednoduchý ani rychlý proces. Každý se musí s hendikepem nějak sžít, zvyknout si na něj, přijmout ho. Jak samotní nositelé, tedy děti, tak jejich rodiče i jejich učitelé. Pan učitel má jistou výhodu proti všem - má pedagogické i psychologické vzdělání, má zkušenosti s prací s dětmi, má možnost se poradit se svými kolegy. Není na to sám. Místo toho se upevňuje ve svém strachu a šíří zlé myšlenky...

Pan Klaus: "Co k tomu dodat? Brutální rozmach všech možných „papírů na hlavu“, které se mají zohledňovat při všem možném a je s nimi spojený nemalý „byznys“ – je skutečně v českém školství smutnou realitou."

Nevím, jaký byznys má pan Klaus na mysli. "Papíry na hlavu" může opravdu vystavit pouze lékař a pokud se bude neustále dehonestovat zdravotní stav dětí, nikomu to nepomůže.brát si jako rukojmí děti s postižením není hodno dospělých mužů Třeba by bylo dobré přestat vnímat školství jako byznys a začít jej vnímat jako službu. Je smutnou realitou finančně podhodnocené odměňování učitelů, určitě je nutné zvýšit jejich platy, protože se zvyšují i nároky na ně. Ale brát si jako rukojmí děti s postižením není hodno dospělých mužů.

Zbývá už snad jen dodat, že připravovaná inkluze, tak jak jí předložilo MŠMT, je opravdu dost nepřipravená. Nejsou finance na asistenty pedagoga, učitelé nejsou dostatečně informováni, rodiče jsou v úzkosti a strachu, co bude s jejich dětmi. Všechno toto vede k tomu, že učitelé získávají nesprávné názory, rozmáhá se despekt k sobě navzájem, netolerance k potřebným, z rodičů se dělají kverulanti, z dětí simulanti a postižení jsou postiženi zlobou, nepřijetím a šikanou.

Důvod toho všeho je podle mě v tom, že neexistuje žádná dlouhodobá strategie v oblasti péče o zdravotně postižené, v oblasti jejich vzdělávání a následném uplatnění v životě. Neochota MŠMT, MPSV a MZ spolupracovat v oblasti školství, zdravotnictví a sociální péče, neochota jejich vzájemné komunikace a neschopnost politiků cokoli řešit z dlouhodobého hlediska vede nás všechny do nestability, chaosu a nefunkčnosti.

Rodiče dětí s autismem toto již prožívají. V jejich životech není žádná jistota a neustále musí čelit dehonestaci, nepochopení, musí za své děti bojovat a do toho všeho mnozí spadnou na sociální dno.

Pan Václav Klaus ml. nemá nejmenší ponětí o tom, jak silní jsou rodiče a jejich děti, protože neustále čelí podobným názorům, jako vyjádřil on. Názor, který svědčí o jeho neprofesionalitě, aroganci a malé míře lidství...

Dodatek: Nejprve jsem včera požádala své kolegyně z poradny pro rodiče dětí s Aspergerovým syndromem proPAS o názor, zda by nebylo dobré reagovat na článek Václava Klause ml. Dnes znovu do školy s papírem na hlavu.

Odpověděly ano, ale zároveň vyjádřily obavu, zda to má smysl. Protože už jsme napsaly tolik komentářů, přičemž situace v ČR ohledně autismu je možná horší než byla. Systém má jednu zvláštní vlastnost - cokoli přednesete a ukážete, že v praxi nefunguje, že nejsou dodržovány zákony, vyhlášky, tak umí velmi rychle přetransformovat proti vám.

Jako příklad mohu uvést naší stížnost, která se týkala přiznávání jednotlivých základních životních potřeb (ZŽP) u příspěvku na péči. Předložili jsme na MPSV několik případů, kdy nebyl dítěti s autismem uznán adekvátní příspěvek na péči (PnP). Odpovědí nám bylo, že v daných případech jsou špatně napsány lékařské zprávy a posudkový lékař nemá z čeho vyjít. Ze strany MPSV nám bylo zároveň sděleno, že odborné společnosti vyjádřily svůj nesouhlas s tím, aby lékaři psali lékařské zprávy podle daných kritérií z MPSV.

Po tomto jednání jsem rodičům, kteří se na mne obrátili s prosbou o pomoc poradila, aby poprosili ošetřujícího lékaře svého dítěte o to, aby do zprávy pro přiznání PnP více rozepsal, co dané dítě zvládá a co již není v jeho možnostech.

Reakce ze strany MPSV na sebe nenechala dlouho čekat a v posudkovém zhodnocení se objevila věta: "Nelze vycházet ze zprávy MUDr. XY, protože daný psychiatr nemá atestaci z posudkového lékařství a není oprávněn se posudkově vyjadřovat k tomu, co posuzovaná osoba zvládá či nezvládá". A opět nedošlo k uznání adekvátních ZŽP.

Může se pak někdo divit, že rodiče za své děti bojují, chtějí se domoci toho, co jim zákon umožňuje, vzdělávají se v legislativě, učí se znát svá práva a požadují po státu, aby dostál svých zákonných povinností?