Je nemožné, aby EU přijala Turecko, propadající se do despocie

9. 3. 2016

čas čtení 6 minut

Pohled na evropské politiky, jak podlézají tureckému prezidentu Erdoganovi, byl na zvracení.

Klíčovou otázkou nyní není, jak to formulují rasisté z východní Evropy: "Smí 75 milionů muslimů vstoupit do Evropy?" Tou otázkou je: "Může stát, která tak otevřeně narušuje kodaňská kritéria pro členství v EU zůstat součástí jakéhokoliv přijímacího procesu?"

Centristická politická třída, která vyvolala tuto spoušť, nic nechápe. Čelí totiž nyní volbě, kterou tato třída nechce udělat: zvolit si demokratické hodnoty a dát jim přednost před logikou trhu, zvolit morální rozhodnost před iluzí, že všechno nakonec dopadne dobře a nemusíme nic dělat.

Turecko vede válku proti jedné své etnické menšině, jeho pořádková policie právě zaútočila na redakci významného deníku, jeho tajná služba čelí obviněním, že financuje Isis, jeho armáda sestřelila ruský bombardér - a přesto chce Turecko vstoupit do Evropské unie. Rychlý propad Turecka do despocie vytváří pro Západ další existenční problém, píše Paul Mason.

Pohled na evropské politiky, jak podlézají tureckému prezidentu Erdoganovi a doufají, že zastaví příliv uprchlíků do Evropy, byl na zvracení. Poté, co turecké soudy umožnily policii, aby se zmocnila deníku Zaman, použila slzného plynu proti jeho zaměstnancům a vyhodila jeho editory, noví šéfové okamžitě umístili fotografii usmívajícího se Erdogana na titulní stranu. Má toho hodně, ohledně čeho se může usmívat.

Masová podpora Erdogana v Turecku je skutečností. Z hlediska konzervativního zázemí této země, kde vojenské režimy po desítky let utlačovaly islám, se mu zpočátku, jak se zdálo, podařilo dosáhnout ideální nehybnosti. Liberální, zasíťované, pokrokové Turecko mělo nechat reakční, náboženské patriarchální Turecko na pokoji a obráceně. Kurdové měli odmítnout partyzánský boj a stát se parlamentní opozicí. Erdogan měl pomalu vést Turecko směrem do Evropské unie, tak pomalu, aby si nepovšimla nedostatků demokracie v Turecku.

Ale ono se to nakonec nepovedlo, a to ze stejných důvodů, proč se rozložil Asadův režim v Sýrii: vzdělaná mládež odmítla vládu idiotů, kteří provozovali "hodný" policejní stát.

Revoluce, která uchvátila turecká města v červnu 2013 byla vyvolána Erdoganovou neschopností tolerovat základní mikrosvobody, které mladá generace chce: právo pít alkohol na univerzitních kampusech, právo používat necenzurované sociální sítě, právo protestovat pokojně proti témže věcem, proti nimž protestují evropští mladí lidé.

Od té doby Erdogan překonal všechny překážky. Protesty byly potlačeny jednoduchou metodou odpalovaní amerických granátů se slzným plynem do davu a srovnáním se zemí ḱurdských městských čtvrtí.

Pak se Erdogan nechal udělat prezidentem. Zároveň vyvolala turecká armáda ukončení tříletého příměří s kurdskou stranou PKK a začala řádit v kurdských městech v jižním Turecku v takovém měřítku, které je zrcadlovým obrazem vypálených syrských měst na druhé straně hranice.

Avšak Erdogan má nyní velmi silnou ruku. Vzhledem k tomu, že Afghánistán, Jemen, Irák a Sýrie jsou nyní státy, které selhaly, čím více selhává turecká demokracie, tím více musí Západ Erdogana podporovat. A čím více se přidržuje Evropská komise představy, že Turecko jednoho dne vstoupí do EU, tím více to posiluje síly v Evropě, které chtějí z EU odejít.

Z přepisů, zveřejněných na jednom řeckém serveru, vyplývá, že Erdogan otevřeně hrozil Evropě, že tam pošle nezvládnutelné množství uprchlíků, pokud nedostane peníze a rychlý přístup do EU. Zdá se, že ty přepisy byly součástí černé propagandy, takové, jakou dokonale produkuje ruská tajná služba. Ať už jsou ty přepisy pravé nebo falešné, tragedií je, že nemohou být daleko od pravdy: Evropa už začíná ignorovat likvidaci demokracie v Turecku, ať jde o spolupráci tureckých úřadů s pašeráky lidí či o vojenské útoky proti civilistům.

Občané EU mají právo požadovat poctivost od svých vlastních vlád i o Evropské komise. Zpráva EK o Turecku z listopadu byla naprosto pokrytecká. Ignorovala propad Turecka do despocie, cenzury a brutality a pochválila ho za "hospodářský pokrok". Představte si, jak by EK reagovala, kdyby o vstup do EU žádala Mussoliniho Itálie.

Klíčovou otázkou nyní není, jak to formulují rasisté z východní Evropy: "Smí 75 milionů muslimů vstoupit do Evropy?" Tou otázkou je: "Může stát, která tak otevřeně narušuje kodaňská kritéria pro členství v EU zůstat součástí jakéhokoliv přijímacího procesu?" Odpovědí musí být jasné ne - a jakmile to bude Erdoganovi řečeno, EU má povinnost nabídnout program podporu sekularistickým demokratickým silám, které se musejí dostat k moci, má-li být proces přijímání Turecka do EU obnoven. Evropská komise, která neměla problém s tím, když v červenci 2015 říkala Řekům, jak mají hlasovat, jistě nebude mít problém s podporou demokratických stran proti utlačitelským stranám v Turecku.

Tím by se dostal Erdogan to strategicky problematické situace. Krizi v Egejském moři by to však nevyřešilo. Tam musí Evropa zintenzivnit své úsilí, strategicky začít řádně pomáhat Řecku s pohraničními silami, odpisem dluhů, pomocí a solidaritou.

Je to jasná příležitost dokázat, proč je Evropa důležitá: Je tu příležitost jasně odsoudit porušování lidských práv, jasně podpořit Řecko, člena Evropské unie, proti implicitním hrozbám nečlena, a pro koordinovanou centralizovanou akci na pomoc s přílivem jakéhokoliv množství uprchlíků, které Erdogan chce poslat do Evropy.

Centristická politická třída, která vyvolala tuto spoušť, to nechápe. Čelí totiž nyní volbě, kterou tato třída nechce udělat: zvolit si demokratické hodnoty a dát jim přednost před logikou trhu, zvolit morální rozhodnost před iluzí, že všechno nakonec dopadne dobře.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
6838

Diskuse

Obsah vydání | 11. 3. 2016