Záměrná ignorance a normalizace utrpení

8. 12. 2016 / Kryštof Kozák

čas čtení 5 minut

Vzdělání zvyšuje míru empatie – pokud přečtete hodně knih a vidíte hodně dokumentárních filmů, snáze si dokážete představit, jak se cítí lidé, kteří se od vás hodně liší. Když jste pak konfrontováni s tím, jak lidé jinde na světě zbytečně trpí, ať už hlady či vyhnáním či šestnáctihodinovou pracovní dobou, tak vám to trochu víc vadí. Možná proto, že jsem chodil dlouho do školy, tak mi připadá zarážející, kolik lidí se věnuje záměrné ignoranci a tváří se, že se jich „to“ netýká. Je to jistě velmi pohodlný postoj, stejně jako se pštros musí cítit docela dobře s hlavou zavrtanou hluboko v teplém uklidňujícím písku. Přijde mi, že utrpení a nespravedlnost se stává „normální“, a pokud se nás přímo netýká, tak máme štěstí.

V rámci post-trumpovského šoku mi můj terapeut doporučil zahrát si nějakou dobrou hru o dobru a zlu. Zkusil jsem, a našel jsem tam obrázky, jako je třeba ten, který doprovází můj text.

Já jsem podobné obrázky viděl pouze v učebnicích dějepisu pro vyšší ročníky, a bylo nám k tomu jasně řečeno, že toto není „normální“. Dnešní děti si ale na podobné výjevy zvykají už od mala. Řešení, které hra nabízí, je poučné – dostat se přes hordy nepřátelských šiků až k jádru zla a zlikvidovat ho. Je to ale model aplikovatelný na reálný svět? Představa, že se problémy vyřeší zabitím dostatečného počtu lidí, je nebezpečná právě v tom, že dál posouvá hranice tolerance vůči utrpení a nespravedlnosti – útoky dronů jsou v tomto ohledu klasický příklad. Mrtví civilisté se stali „normálními“. Jenom vysoký počet žádostí o přeložení na jinou práci naznačuje, že operátoři dronů, kteří hodiny pozorují své cíle, pak kliknou, vidí je vybuchovat a pak bedlivě pozorují, kdo přežil a kdo ne, ještě neztratili zbytky zdravé nechuti k zabíjení žen a dětí. Nastupující nová generace už nemusí být tak choulostivá…

Kdo jsou dnes ti lidé, kterým vadí utopené rodiny s dětmi, vybombardované fungující nemocnice či rozstřílený konvoj vezoucí potraviny a léky? Často jsou to ti, kterým se v médiích a na Hradě a v Institutu Václava Klause říká pohrdlivě „sluníčkáři“. Mají to být lidé, kteří jsou tak naivní a hloupí, že nepochopili, že utopené rodiny s dětmi, vybombardované fungující nemocnice či rozstřílené konvoje vezoucí potraviny a léky jsou v dnešním světě „normální“. Pokud je to tak, tak jsem rád, že ve mne zůstalo alespoň trochu slunce. Pražské kavárny mám také docela rád, je to totiž místo, kam chodí lidé, kteří čtou zajímavé věci a pak se o nich baví. Bez pražských kaváren bychom neměli ani národní obrození, ani listopad 89. Navíc do nich chodí většina těch, kteří utváří atmosféru kulturní metropole, kvůli které sem rádi jezdí lidé z celého světa.

Souhlasím, že by se rozhodně neměly přehlížet reálné problémy lidí z menších měst a vesnic, a nemyslím si, že se rozhostí světový mír, jen co si všichni zazpívají uklidňující mantru. Morální cynismus a normalizace nespravedlnosti však nabrala takových rozměrů, že by tomu trocha slunce a kávy mohla pomoci, a to i na vesnicích a menších městech. Záměrná ignorance může fungovat chvíli, ale i na pštrosa jednou dojde. A úplně příjemný pocit to podle všeho není, když vás smečka hyen začne trhat na kusy, zatímco máte hlavu pohodlně v písku. Naštěstí však nejsme pštrosi ani hyeny, i když pro mnohé je to jistě lákavá metafora, stejně jako člověk člověku vlkem.

Oprava: Reální pštrosi hlavu do písku nestrkají, jenom to tak vypadá, když si staví hnízdo. Děkujeme kolegům zoologům za upozornění. Jako metafora chování části společnosti je strkání hlavy do písku stále dobré.

Vzhledem k tomu, že jste na těchto stránkách, máme na vás malou prosbu. Britské listy čte hodně lidí, ale na jejich provoz přispívá jen zlomek čtenářů. Zvlášť v nynější zhoršující se mezinárodní situaci jsme přesvědčeni, že věcné informace a analýzy, které BL přinášejí do českého prostředí, hrají nezastupitelnou roli. Server se však nedá provozovat zadarmo. Prosíme, přispějte finančně na jeho provoz.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

0
Vytisknout
9883

Diskuse

Obsah vydání | 12. 12. 2016