Katalánští nacionalisté jsou svázáni s minulostí

20. 10. 2017

Madrid směřuje k akci a k omezení katalánské autonomie. Barcelona si stále přeje nezávislost. Co chtějí katalánští nacionalisté?, ptá se Barbara Weselová. Žít v 21. století, nebo v 18.?

Španělská centrální vláda podle očekávání dostála svým hrozbám: Oznámila, že podnikne kroky k naplnění článku 155 španělské ústavy. Článek otvírá dveře vážnému omezení nebo úplnému pozastavení katalánské autonomie. Spor mezi regionální a centrální vládou eskaloval v takové míře, že premiér byl nucen jednat. Zavázal se k obnovení zákona a pořádku. Nicméně Barcelona zůstává neochotná odvolat takzvané vyhlášení nezávislosti nedávno vydané katalánským lídrem Carlesem Puigdemontem. Situace připomíná masivní zácpu na zamlžené silnici.

Mlha je v tomto případě politického charakteru. Ve Španělsku jsme teď svědky absolutního kolapsu státnictví. Premiér Mariano Rajoy zdá se postrádá jakýkoliv politický instinkt a místo toho jedná jako právník, jemuž jde pouze o literu a nikoliv ducha zákona. Chybí mu pružnost a emoční inteligence nutné pro představitele státu. Již před několika měsíci měl podniknout kroky, aby se vyhnul eskalaci, která nyní učinila situaci tak neřešitelnou. A neobratnost, kterou prokázal při zatčení lídrů tábora příznivců nezávislosti jen vyvolala další emoce a posílila jejich hnutí.

Katalánská vláda nicméně jedná stejně absurdně: Je vedena ideologií, je zaťatá a především nezodpovědná. Situace v Barceloně jako by osudově připomínala studentskou politiku: Vypjatá rétorika, heroická rozhodnutí a ani slovo o důsledcích. Předpokladům nechybí k iracionalitě vůbec nic. Ti kdo bojují za nezávislost nezajímá, že firmy opouštějí region, ani ekonomická ztráta, kterou to způsobuje. Ani klesající počet turistů nepřitáhl jejich pozornost. Pro takové velké sny je třeba obětí.

Ale pro jaký typ nacionalismu se tu stavějí barikády? Hnutí se točí kolem toho typu politiky identity, která se zřejmě dnes šíří: Zaměřené na diferenciaci a arogantní vztah k sousedům. Hnutí pohání populismus, který perfektně podněcuje emoce šikovnou propagandou a mistrovskou manipulací sociálních médií.

Nicméně za tím vším je prostě banální vůle k moci vedoucích postav v Barceloně. Katalánská regionální vláda si docela zvykla na svou moc a dosud se vykroutila ze všech obvinění z korupce, které by jí mohly otřást. Jenže její členové také podlehli dojmu, že mohou zajít ještě dále. Carles Puigdemont se chce z regionálního premiéra stát skutečnou hlavou státu; někým kdo se účastní summitů a má své místo na mezinárodním jevišti.

Jenže příznivci nezávislosti spojili svou národní identitu s prohranou bitvou z roku 1714 - kdy španělský král obsadil Barcelonu překvapivým útokem. Katalánsko nebylo nezávislé po více než dvě století a mnozí mají pocit, že je třeba dohnat bycha. Situace připomíná brexit a všechny další úlety historické vrtošivosti.

Ale kde hnutí doopravdy skončí? Katalánsko je ekonomickým motorem Španělska a je globálně úspěšné. Tento úspěch ale také funguje jen díky Španělsku a Evropské unii. Velké korporace se masově stahují z Barcelony - netouží ani po nejasných právních podmínkách, ani po přehnaně emocionální nostalgii. Region žije a pracuje v 21. století, ale upřel svůj pohled do minulosti, na 18. století - na dobu krále Filipa V. Je to nesmyslný akt vyrovnávání. Ti kdo vedou hnutí za katalánskou nezávislost se musejí rozhodnout, kde chtějí být a že to je přítomnost, jinak se nepochybně sami odsoudí ke zkáze.

Celý článek v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
1405

Diskuse

Obsah vydání | 23. 10. 2017