Ještě k Václavu Havlovi: Pozoruhodný, kritický a nezávislý životopis někdejšího českého prezidenta

19. 12. 2017 / Jan Čulík

čas čtení 13 minut
Na rozdíl od nejrůznějších ideologicky zaměřených knih českých autorů, nekriticky oslavujících Václava Havla, vydal nedávno významný britský odborník na českou problematiku, Kieran Williams, svou vlastní, nezávislou biografii českého prezidenta. Jan Čulík o této knížce před časem napsal recenzi pro anglický akademický časopis Slavonica. Zde je její překlad.


Kieran Williams, Critical Lives: Václav Havel. Reaktion Books, London, 2016. ISBN 978-1-78023-6650. 238 pp.



 "Já tu knížku toho pana Keana nečetl a ani čísti nebudu, jako jiné knihy, které jsou o mně napsány, už jich je nejméně deset,"  řekl mi Václav Havel dne 15. října 1999, když jsem ho požádal,  aby se vyjádřil k zjištění britského politologa Johna Keana, zveřejněnému v jeho knize o Havlovi z roku 1999, že Havel přislíbil Alexandru Dubčekovi, že ho podpoří v jeho kandidatuře na československého prezidenta, ale pak svůj slib nesplnil.

Havel měl samozřejmě pravdu. Vyšlo o něm množství monografií. Existují oslavné knihy od Edy Kriseové (1991) či od Jamese Pontusa (2004). Pak existuje výše zmíněná vysoce čtivá, ale kritická monografie od Johna Keana (1999), dále knihy od českých autorů Daniela Kaisera (2009, 2014), Martina Putny (2011) a Jiřího Suka (2013), stejně jako nedávná biografie, kterou napsal anglicky Havlův blízký spolupracovník a spojenec, bývalý český velvyslanec v Británii Michael Žantovský (2014). Proč tedy existuje potřeba, aby někdo napsal další životopis Václava Havla? Čím přispívá Kieran Williams k tomuto rozsáhlému seznamu děl o Havlovi?



Havlovská monografie Kierana Williamse je mistrovským dílem pregnantního vyjadřování. Williams rozdělil Havlův život a dílo do sedmi kapitol a pojednává o jeho filozofii, o významu jeho literárního díla a o dopadu jeho politické práce jasně, ale stručně. Je to obdivuhodné: Williams zahrnuje do své knihy téměř všechno, co je ohledně Havlova života a díla relevantní a důležité, avšak činí to minimalistickým způsobem, často shrnuje rozsáhlou kontroverzi přehledně jedinou větou. Williamsova biografie Václava Havla je založena na podrobném studiu existující literatury a archivního materiálu (včetně několika odkazů na Britské listy). Williams se podrobně věnuje významu Havlových her, politických esejů a projevů, ale jeho podrobné studium archivního materiálu přineslo také četné dosud neznámé,  velmi cenné drobné nové informace.

Je samozřejmě dobře známo, že měl Václav Havel v mládí pocit trapnosti - a zároveň to bylo příčinou jeho diskriminace - že pochází z rodiny nesmírně bohatých pražských podnikatelů. Není ale všeobecněji známo, jak Williams zdůrazňuje, že podnikatelský úspěch Havlova dědečka Vácslava a jeho otce Václava Marii (kteří byli oba úspěšní architekti a stavitelé významných budov v Praze, jako byl první železobetonový zábavní palác Lucerna a restaurace pro vyšší vrstvy na Barrandově) byl založen na jejich osobních politických vazbách. Podnikatelské impérium Havlova strýce Miloše fungovalo na základě stejných principů, píše Williams.

V meziválečném Československu a během nacistické okupace byl Miloš Havel zosobněním československého filmového průmyslu. Vytvořil barrandovské filmové studio a když se v roce 1939 octl pod tlakem nacistů, aby jim filmové ateliéry předal, podařilo se mu vyjednat kompromis, v jehož rámci byl schopen během nacistické okupace natočit padesát celovečerních českých filmů, často na národní témata. Během války byl Miloš Havel také schopen zachránit velký počet českých spisovatelů a umělců, často levičáků, před deportací na práci do Německa. Nicméně po válce mu komunisté jeho filmařské impérium zkonfiskovali a Miloš Havel skončil jako emigrant v Mnichově, kde nakonec zemřel v chudobě. I jeho podnikatelské impérium bylo založeno na osobních kontaktech v Praze, které si v exilu už nedokázal vytvořit. Milošův neúspěch v zahraničí se stal varováním pro Václava Havla, aby v žádném případě neemigroval.

Po komunistickém převzetí moci bylo pro Václava Havla nemožné, aby se regulérně dostal na vysokou školu. Získal možnost pracovat v divadle také na základě protekce. Práci v divadle mu poskytl komik Jan Werich. Vysoce populární dvojice komiků Voskovec a Werich provozovala v meziválečném období v Praze své Osvobozené divadlo a občas je Havlův strýc Miloš Havel zachraňoval finančními injekcemi před bankrotem.

Kieran Williams kreslí rozporný obraz osobnosti Václava Havla jako člověka, který byl nesmírně křehký a nedokonalý, ale zároveň morálně velmi pevný. Až do doby, kdy se Havel v roce 1989 stal československým prezidentem,  podle Williamse pořád váhal, zda má aktivně působit v politice. Považoval se v první řadě za umělce a dramatika. Nicméně, pocit povinnosti nakonec zvítězil. Vysoké morální imperativy, které jak se zdá dodržoval po většinu svého života, i jeho přesvědčení, že lidé by neměli ničit životní prostředí a měli by zaujmout pokorný postoj vůči přirozenému světu, byly podivně v rozporu se skutečností, že Havel systematicky ničil své tělo náruživým kouřením,  svou závislostí na narkotikách,  na alkoholismu a na sexuální promiskuitě. (Všechno tohle je ve Williamsově knize zmíněno, ale jemně.)

V důsledku své nezávislé četby a svých styků s celou řadou důležitých, avšak oficiálně neuznávaných kulturních osobností v  Československu v padesátých letech na sebe Havel upozornil začátkem liberalizujících šedesátých let svými esejemi a pak se stal mezinárodně známým svými třemi absurdními hrami, které zkoumaly lidskou totožnost a dopad dehumanizujícího ideologického diskursu na ni.

Po sovětské invazi r. 1968 byl Havel zakázaným spisovatelem a přišel o svůj přístup do pražského Divadla na zábradlí, kde byly v šedesátých letech s velkým úspěchem uvedeny jeho tři hry. Začátkem sedmdesátých let odešel Havel na své letní sídlo na Hrádečku ve východních Čechách, kde se pokoušel psát, avšak jeho hry, vzniklé ve vakuu, byly značně neživotné a teoretické, než se mu podařilo napsat sérii neobyčejně živých jednoaktovek, jejichž hlavní postavou je Havlovo alter ego, spisovatel Ferdinand Vaněk v interakci s různými postavami normalizačního Československa. Tyto jednoaktovky byly okamžitým úspěchem doma i v zahraničí a přestože se v normalizačním Československu nikdy nehrály, některé výroky z nich zlidověly.

Zakázaní kulturní aktivisté ze šedesátých let se v polovině sedmdesátých let spojili při obraně několika pronásledovaných undergroundových hudebníků a jejich aktivita vyvrcholila v lednu 1977 vydáním lidskoprávního manifestu Charta 77, v němž obvinili československou vládu, že porušuje vlastní zákony hájící lidská práva. Režim reagoval hysterickou celostátní kampaní proti signatářům Charty.

V této souvislosti bylo jasně vidět Havlův obojaký postoj vůči politickému aktivismu, argumentuje  Williams. Poté, co se v roce 1977 Havel stal mluvčím Charty 77, kritizoval ho za politickou činnost jeho guru, filozof Josef Šafařík. Podle Šafaříkova názoru neměl Havel plýtvat svou energii, které bylo zapotřebí pro kulturu. Havel nesouhlasil. Avšak během policejního věznění na jaře 1977 sdělil Havel svým vyšetřovatelům, že je spisovatel a že se s radostí zase vrátí na Hrádeček a vzdá se veškerého politického aktivismu. Pravděpodobně by to taky býval udělal, kdyby bývala tajná policie neporušila dohodu s ním a kdyby bývala nezveřejnila pozměněnou verzi jeho kajícného prohlášení. To samozřejmě přimělo Havla, aby se více věnoval politické činnosti.

V roce 1979 byl Havel svévolně a nespravedlivě uvězněn na čtyři a půl roku, především za svou práci pro politicky pronásledované spoluobčany. I když byl v roce 1983 předčasně propuštěn, ve vězení téměř zemřel a věznění ho tvrdě postihlo. Z tvůrčího hlediska bylo uvěznění plodné: Havel napsal své filozofující Dopisy Olze, které, stejně Havlovy politické eseje, Williams rozbírá zajímavě. Nicméně během Havlova pobytu ve vězení si jeho manželka Olga našla mladšího milence a Havel sám měl před svým uvězněním i po něm celou řadu milenek, což vyvolávalo v Havlově domácnosti konflikty. Po propuštění z vězení napsal Havel tři hry na faustovská témata. Hlavní postava jedné z nich, dr. Leopold Kopřiva, se zdá být přesvědčivým shrnutím Havlovy vlastní ztráty totožnosti, jeho traumat a zmatků v této etapě jeho života.

Jedna z pozdějších Havlových her z tohoto období, Asanace, je podle Williamse částečně parodií populárního televizního seriálu od Jaroslava Dietla Muž na radnici. Williams argumentuje ve své knize několikrát, že Havel považoval Jaroslava Dietla, autora četných populárních televizních seriálů ze sedmdesátých a osmdesátých let, které podle některých pozorovatelů zachránily Husákův poinvazní režim, za svého hlavního soupeře. Williamsova argumentace se zdá být docela dobře zdokumentována, i když spisovatelka Helena Drašnarová, dcera Jaroslava Dietla, zastává v této věci dost skeptický názor, jak mi sdělila v osobním rozhovoru.

Williamsovo líčení některých Havlových politických aktivit je někdy trochu příliš neformální. V lednu 1989, během demonstrací při takzvaném Palachově týdnu, připomínajících dvacáté výročí Palachovy smrti v lednu 1969, byl Havel znovu zatčen. Bylo to proto, že se rozhodl položit květiny na místo, kde se Palach upálil. Williams píše o této události docela frivolně, o tom aktu připomenutí Palachovy smrti se nezmiňuje. Havel byl prý podle Williamse zatčen, když "dne 16. ledna se vydal ven se podívat, co se děje".

V posledních letech před pádem komunismu Havlova pověst neustále rostla. Během demokratické revoluce v listopadu 1989  se Havel stal vyjednavačem pro nově utvořené revoluční Občanské fórum. Jeho předchozí vyjednávání v Chartě 77, kdy musel pracovat s ješitnými egy různých disidentských aktivistů, mu posloužilo jako dobrá zkušenost, píše Williams.

Poté, co byl v prosinci 1989 Havel zvolen československým prezidentem, utvářel prezidentský úřad podle vzoru německého prezidenta Richarda von Weizsäckera, "převzal jeho pojem prezidentského úřadu jako morální imperativ a tichou konstantu, která zajišťuje ústavní stabilitu a kontinuitu". Havel se určitě snažil dělat, co bylo v jeho silách, ale Williams nezaznamenává kritiku mnoha českých občanů, kteří si stěžovali, že zatímco jim Havel přednášel moralizující projevy, galerie podvodníků rozkradla beztrestně český státní majetek. Williams však zaznamenává, že když Havel prodal svůj podíl v Lucerně státnímu podniku Chemapol, jehož ředitel byl jeho kamarádem, za horentně a nerealisticky vysokou cenu 200 milionů Kč, vyvolalo to kritiku, stejně jako jeho sňatek s o hodně mladší herečkou Dagmar Veškrnovou, krátce po smrti jeho manželky Olgy na rakovinu.

Williams se také zmiňuje o tom, že ke konci života Havel organizoval poněkud megalomanská Fóra 2000,  jejichž cílem bylo "vyřešit všechny problémy světa". Havel schválil americké bombardování Srbska v devadesátých letech (Williams se nezmiňuje o tom, že se Havel stal nechvalně známým svým výrokem o "humanitárním bombardování") a invazi George W. Bushe do Iráku v roce 2003.

Je podivné, že Havel, politik, který vždycky podporoval politickou aktivitu jednotlivých občanů a dával jí přednost před jednáním politických stran, naprosto nepochopil vlnu občanského odporu, která v České republice vznikla od roku 2007, kdy 70 procent Čechů protestovalo proti umístění prvků protiraketové obrany z programu George W. Bushe v brdských lesích. Avšak Williams se o tomto, možná posledním kontroverzním aspektu pozdní politické kariéry Václava Havla, vůbec nezmiňuje.

Pro Havla byla politika aplikovanou morálkou, avšak jeho hry zobrazují svět bez jakýchkoliv hodnot, uzavírá Williams. Jeho životopis Václava Havla je jasným, stručným a přesvědčivým vylíčením života, práce a úspěchů významné evropské osobnosti, jejíž dopad, včetně všech jeho problematických rysů, pomáhal utvářet dvacáté století. Je asi pravda, že pověst Václava Havla je v současnosti daleko lepší na Západě než  v jeho rodné zemi, kde kromě skupiny občanů, kteří Havla nekriticky uctívají, existuje velké množství lidí, kteří na něho pohlížejí značně kriticky. Navzdory tomu je nutno dodat, že většina Čechů by asi dnes přiznala, že oba další prezidenti, kteří přišli po Havlovi (Klaus a Zeman) byli daleko, daleko horší než on.









 


 

0
Vytisknout
15431

Diskuse

Obsah vydání | 27. 12. 2017