O antisemitismu v pomnichovské Česko-Slovenské republice

14. 2. 2018 / Jan Čulík

Okamurovo popírání existence českého koncentračního tábora pro Romy v Letech vyvolalo debatu o chování Čechů a českých úřadů během druhé světové války. V této souvislosti je radno připomenout analýzu Mary Heimannové o situaci v pomnichovské republice v její knize Czechoslovakia: The State that Failed. Autorka argumentuje, že se antisemitismus a vypjaté národovectví projevovaly v ČR silně dlouho předtím, než němečtí nacisté Československo okupovali. Vydání českého překladu této knihy bylo zrušeno:

Úprk do totality

Citace z podrobné recenze této knížky od Jana Čulíka, která vyšla v roce 2009 ZDE v Britských listech i v tehdejších Literárních novinách:

Co následovalo, bylo zvlášť zajímavé a drsné. Jakmile totiž západní mocnosti Mnichovem odebraly dosavadním českým politikům moc udržovat multinacionální stát v područí, okamžitě se rozpadl a jeho následnické složky začaly projevovat tvrdě autoritářské a rasistické tendence. Tímto směrem šlo pomnichovské Česko-Slovensko dobrovolně, nikdo je k opuštění demokratických principů nenutil. Podle Heimannové je to důkazem, že by se Československo proměnilo v diktaturu i bez následného zásahu hitlerovského Německa.

Druhá československá republika, která existovala od října 1938 do března 1939, byla otevřeně autoritářským státem, podobně jako třetí republika v letech 1945-1948. Vládla vydáváním nedemokratických dekretů bez mandátu, podporovala rasismus, neutralizovala politické odpůrce, zakládala koncentrační tábory a pronásledovala židy a cikány, a to čistě z vlastní vůle, bez jakéhokoliv vlivu nacistického Německa. Československé úřady začaly otevřeně praktikovat politiku etnického očišťování.

Pomnichovské Česko-Slovensko reagovalo velmi zlobně na příchod německých židovských uprchlíků z Hitlerova Německa. Česko-slovenská vláda lobbovala od října 1938 u britských politiků, aby využili svého vlivu v Berlíně a přesvědčili Německo, aby do Česko-Slovenska neposílala "židy, které nechceme", a stěžovala si, že prý britská vláda projevuje sympatie "židům a německým sociálním demokratům na úkor Čechů a Slováků". Česká vlastenecká organizace Sokol vydala 23. října 1938 rezoluci, která naléhala na všechny židy, kteří se usadili v Československu po roce 1914, aby se "vrátili do svých domovů". 20. listopadu 1938 se Praha dohodla s Berlínem, že bude česko-slovenský zákon změněn tak, aby už uprchlíkům z Německa a Rakouska po Anschlussu neposkytoval ochranu. Kurt Weisskopf, německý levicově orientovaný židovský student nevěřil svým očím, když byl svědkem toho, jak byla skupina německých sociálních demokratů, projíždějících Prahou, zatčena na pražském Masarykově nádraží a odeslána do Německa, kde musela skončit v koncentráku. Když si Weisskopf stěžoval u úřadů, český úředník na druhé straně telefonu mu sdělil, že je "smradlavej žid" a "rudá svině" a práskl mu telefonem. V červnu 1939 vydali Češi antisemitský zákon, jehož cílem bylo ochránit počeštěné židy a potlačit práva německých židovských uprchlíků, kteří přišli do Československa od roku 1935.

Podle zákona z 2. března 1939 byli všichni nezaměstnaní muži nad 18 let posíláni do českých táborů nucených prací. Téhož dne Češi založili z vlastní iniciativy koncentrační tábory pro Cikány v Letech a v Hodoníně. Studenti na pražské filozofické fakultě spontánně zničili sochu T. G. Masaryka. Protižidovský rasismus byl v Čechách založen na etnicko-jazykových předsudcích, na Slovensku měl náboženský základ. Na Slovensku vznikl po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava pronacistický, katolický autoritativní stát, jehož xenofobní a nedemokratická politika měla kořeny v pomnichovském Česko-Slovensku. Heimannová opakovaně zdůrazňuje, že autoritářské a rasistické praktiky zaváděly pomnichovské Česko-Slovensko, a pak samostatné fašistické Slovensko, zcela z vlastní iniciativy.