Konec demokratické politiky v Čechách

18. 6. 2018 / Karel Dolejší

Stranické referendum ČSSD za nepříliš vysokého zájmu členů odhlasovalo účast ve společné vládě s Babišovým ANO - také proto, že Prahu přesvědčil slib postu ministra zahraničí pro Miroslava Pocheho. Pouhou hodinu po oznámení výsledků referenda už ale Babiš zařadil zpátečku a dal od Pocheho ruce pryč. Triumvirát Zeman, Filip a Babiš tedy Pocheho vládní ambice pohřbívá, jakmile už není třeba kvůli hlasování předstírat vstřícnost. Hlavní závěr? S Babišem naprosto nemá smysl uzavírat jakékoliv politické dohody, protože je nedodrží, pokud ho k tomu partner nemůže tvrdým vydíráním přinutit.

Závěrů z dané kauzy je ovšem víc, ale jejich formulace předběžně vyžaduje zavedení jednoduché typologie. Co se týče v posledních měsících nejrozšířenějších postojů k fenoménu Babiš, lze je řekněme rozdělit na "demokraticky fundamentalistické" a "účelově pragmatické". Demokratičtí fundamentalisté tvrdí, že pokud se Babiš ve sněmovně fakticky zkoaloval s komunisty a Okamurovými fašisty, musí také spolu s těmito partnery nést výhradní politickou odpovědnost za vládu a další osud země. Ostatní strany mu přitom nemají nijak pomáhat, ani se sestavováním vlády, ani s prosazováním zákonů. 

Účeloví pragmatici naopak věrni hluboko uložené české normalizační mentalitě tvrdí, že tradiční demokratické strany do vlády s Babišem jít musejí, "aby tam nepřišel ještě někdo horší". Představa pragmatiků vypadá tak, že koaliční partner by chování trestně stíhaného premiéra moderoval a držel v určitých mezích. 

Kauza Poche ovšem názorně demonstrovala hloubku iluze účelových pragmatiků. Babiše v kauze Poche vydírá Zeman prostřednictvím Filipa, protože vláda bude potřebovat hlasy KSČ(M), kterou právě Zeman politicky rehabilitoval (a kterou s ním pojí úzké vazby na Kreml). ČSSD premiéra podobně vydírat nemůže, poněvadž je sama prolezlá nekritickými příznivci Miloše Zemana - a Jan Hamáček, který ještě v neděli odpoledne stál za Pochem, si otevřený střet s nimi nemůže dovolit. Pro příznivce hradního podnájemníka je osobní pomsta prezidenta za Pocheho podporu Drahošovy prezidentské kandidatury a evropských uprchlických kvót mnohem důležitější než zájem vlastní strany. 

Babiš je závislý na hlasovací mašinérii v podobě bloku o sto třiceti poslancích, který nicméně jako celek sám neovládá. Kontroluje pouze svou vlastní stranu, ANO. Prostřednictvím ČSSD, KSČ(M) a SPD ho již ovlivňuje Zeman. Tento hráč, na rozdíl od tradičních stran, opravdu dokáže - přes národně socialistické křídlo v sociální demokracii, komunisty a fašisty - Babišovo chování kontrolovat. Karty ve sněmovně jsou přitom rozdány tak, že další tradiční strany (vedle rozložené ČSSD) by nikdy nemohly Babiše ovlivňovat s podobnou účinností. Nanejvýš by ještě vyvinuly odmocninu z tlaku, jímž na něj působí Zeman. 

Poslední lekcí je, že pokud se, například ve jménu "účelového pragmatismu", úplně "emancipujete" od všech hodnot liberálně demokratické politiky, zbývá pouhá silová mocenská hra bez pravidel, kterou už jen stěží můžete nazývat politikou. Za fasádou zděděných institucí a šustěním papíru všelijakých otevřeně propíraných "dohod" už záleží, lidově řečeno, výhradně na tom, "kdo koho drží za koule". Taková praxe má ovšem mnohem blíže k tradicím organizovaného zločinu než k jakkoliv velkoryse chápané transparentní politické praxi. 

Sledujeme konec demokratické politiky v Čechách - likvidaci oddělení ekonomické moci od politické, útok na další ústavní principy dělby moci i na nezávislost médií. Zda by se tohoto procesu vlastní politickou sebevraždou účastnily  i další tradiční politické strany není ani zdaleka tak důležité jako vnitřní fungování čtyřčlenného mocenského bloku ANO, (zemanovské) ČSSD, KSČ(M) a SPD. 

0
Vytisknout
4686

Diskuse

Obsah vydání | 20. 6. 2018