6. 9. 2018 / Daniel Veselý
Útržky z nové knihy legendárního novináře Boba Woodwarda Strach, s nimiž veřejnost seznámil list The Washington Post, nepřinášejí nijak převratné poznatky. Všichni, kdo sledují počínání Donalda Trumpa v Bílém domě, totiž moc dobře vědí, že tento politický hochštapler není schopen vést nejmocnější zemi světa. Jestliže strategickým uvažováním nepolíbený Trump sází především na své instinkty, některé z těchto instinktů - jak ilustrují Woodwardovy poznatky - jsou podle mého soudu z hlediska globální bezpečnostní politiky rozumné. Problém ale spočívá v tom, že jde jen o sporé záblesky v mysli nekompetentního idiota, a nikoli souvislé myšlenky, na nichž by se dala stavět smysluplná politická strategie.
Přestože některá z následujících tvrzení mohou vyznít jako nesmělá obhajoba Donalda Trumpa, chtěl bych kategoricky prohlásit, že jej považuji za patrně nejnebezpečnějšího amerického prezidenta všech dob. Bob Woodward, jenž má pověst velice pečlivého novináře, skvěle vystihuje absolutní nekompetenci Trumpova Bílého domu a naprostou absenci koherentní politické strategie, což vzhledem k postavení Spojených států v mezinárodní aréně může být zkázonosné pro celý svět. A ani Trumpovy zoufalé tweety, v nichž jeho spolupracovníci popírají Woodwardova zjištění a vyjadřují svému šéfovi loajalitu, na tom nic nezmění.
S Trumpem v Oválné pracovně se svět pohybuje na velmi tenkém ledě, o tom není sporu, vždyť jeho podřízení dokonce sabotují jeho příkazy. Nicméně minimálně jeden Woodwardův poznatek poskytuje cenný vhled také do uvažování amerických stratégů a plánovačů, kteří, zaklínajíce se národní bezpečností Spojených států, udržují riskantní napětí v jednom z neuralgických bodů planety.
Woodward líčí setkání členů Národní bezpečnostní rady
v lednu tohoto roku, kdy Donald Trump zpochybňoval americkou vojenskou
přítomnost v Jižní Koreji, jakož i existenci systému včasného varování,
který je schopen detekovat severokorejskou raketu do sedmi vteřin. Ministr obrany
James Mattis namítl, že americká vojenská přítomnost v Jižní Koreji je
klíčová proto, aby nevypukla 3. světová válka. Mattis posléze svým nejbližším
kolegům sdělil, že se Trump chová jako žák páté nebo šesté třídy.
V té době však byly vztahy mezi USA a KLDR na bodu mrazu a možné stažení amerických vojsk z Jižní Koreje - jakkoliv se tehdy tato myšlenka jevila předčasnou – podle mého mínění představuje jeden ze stavebních kamenů trvalého míru na Korejském poloostrově. Koneckonců dekády trvající vojenská přítomnost USA na Korejském poloostrově nedává z dlouhodobého bezpečnostního hlediska žádný smysl (Washington porušil dohodu o příměří na Korejském poloostrově, když v roce 1958 v Jižní Koreji instaloval jaderné hlavice, jež byly staženy až v roce 1991).
Mezitím se diplomatické rozhovory mezi Washingtonem a Pchjongjangem dostaly do patové situace a podle mnohých pozorovatelů jsou odsouzeny k nezdaru. Ačkoli Severní Korea dočasně zastavila jaderné zkoušky a testy mezikontinentálních balistických raket, tyto kroky je možno kdykoliv zvrátit. KLDR celkem logicky nehodlá přistoupit na ultimativní požadavek Bílého domu spočívající v „úplné, ověřitelné a nezvratné denuklearizaci“, pokud nezíská hmatatelné bezpečnostní záruky.
Americký prezident nedávno zrušil plánovanou návštěvu ministra zahraničí Pompea v Severní Koreji a Spojené státy patrně obnoví společné vojenské manévry s Jižní Koreou, což Pchjongjang pochopitelně vnímá se značnou nevolí. Přitom Donald Trump v červnu během summitu v Singapuru Kim Čong-unovi slíbil, že podepíše deklaraci o ukončení korejské války. A tato mírová smlouva by vyžadovala zničení Kimova jaderného arzenálu, ale patrně i kompletní nebo alespoň částečné stažení amerických vojsk z Jižní Koreje.
Z tohoto hlediska lze Trumpův návrh vnímat jako rozumný krok, a naopak Mattisovo tvrzení jako překážku v mírovém procesu na Korejském poloostrově. Jenže to by americký prezident musel disponovat konkrétní politickou strategií, již by nekompromisně prosazoval navzdory svým generálům ignorujícím taje diplomacie. Leč Trump disponuje vším možným, jen ne strategickým uvažováním, jak vedle dalších dokládá i Bob Woodward.
Diskuse