Pozor, Británie. Brexit vás naučí, co je to krize

1. 12. 2018



Sedm desetiletí prosperity vyvolalo u Britů pocit, že jsou něco extra - že katastrofy nepostihují je, ale jen jiné lidi. To se může rychle změnit.


Většina Britů nemá tušení, co je to krize. Myslí si, že je to něco politického. Myslí si, že ať se stane cokoliv nahoře, život poběží dál normálně, jako předtím. V obchodech budou dál potraviny, nemocnice budou mít dál léky a zdravotnické zásoby, z kohoutku poteče voda a na ulicích bude i nadále pořádek. Kdokoliv, kdo vás varuje, že tomu tak nemusí být, je katastrofista, hysterik, snaží se lidi bezdůvodně děsit, píše David Bennun.
 

To s vámi udělalo sedmdesát let všeobecného míru a kolektivní prosperity. Způsobilo to, že si myslíte, že je to normální. Nemyslíte si, že je to těžce vydobytá, křehká, mimořádná etapa v historii. Způsobuje to mezi lidmi samolibost a proměnuje to malý, ale bohužel vlivný počet lidí v adolescentní romantiky,  kteří si myslí, že mohou v domě rozbít všechno a dělat sprostá gesta na tátu a na maminku, protože, ať napáchají cokoliv, máma a táta budou vždycky k dispozici a všechno nakonec uvedou do pořádku. Máma a táta nedovolí, aby se nám stalo něco špatného.

Myšlenka, že jsme chráněni, protože jsme něco extra, není vyslovena a ani není většinou vědomá. Ale je přítomna. Že tohle je to, co jsme my. Katastrofální, masové hrůzy, ty se dějí jiným lidem, v jiných místech.

Jenže takové pravidlo neexistuje. Žádná taková záruka není. Máma a táta nás vždycky nezachrání. A jestliže jste někdy žili v jednom z těch druhých míst, byli byste překvapeni, jak rychle se spořádaná společnost dokáže pod tlakem rozložit. Pokud jste nikdy nezažili střílení a chátru v ulicích, anebo kohoutky, z nichž neteče voda, elektřinu, která je daleko častěji vypnuta než zapnuta, márnice plné obětí rasového, politického či kmenového násilí, nemáte tušení, jak lehce se to všechno může začít dít.

Zažil jsem všechny tyhle věci, když jsem vyrůstal v Keni. Británie není Keňa. Ale zklikvidujte běžný pořádek a jakékoliv místo na světě se může propadnout do zmatku a chaosu tak, jak jsem to já zažil v Keni v roce 1982. Nemusíte pohlížet příliš daleko zpět do evropské historie, ani se nemusíte dívat příliš daleko od domova. Ti Britové, kteří nejrychleji pochopili dopad nynějších událostí, žijí v Severním Irsku. Je pro to dobrý důvod.

Demokratické instituce, zákonnost, občanská infrastruktura, kultura místní a celostátní správy, v níž je korupce, i když je všudypřítomná, spíše výjimkou, tyhle věci, i když jsou i dnes nedokonalé, trvá vytvořit celá staletí. Jakmile se rozloží, rozloží se děsivou rychlostí a s děsivými dopady. Británie zapomněla, jaké to je.

V liberálních společnostech pochází nadšení pro revoluci většinou od lidí, kteří v životě nepoznali nic jiného než bezpečí a svobodu "systému". Promluvte si s někým, kdo zažil "krásy" takové revoluce - ti už tak nadšení pro revoluce nejsou.

Chovat se jako uvážlivý dospělý, to je dnes něco, čemu se mnozí posmívají. Znamená to, že nemáte imaginaci, nejste odvážný v uvažování, chcete vytvořit lepší zemi nebo lepší svět. Takové názory zastávají většinou lidé, kteří, kdyby nebylo dospělých, kteří věci řídí, by nepřežili ani tak dlouho, aby mohli svou vizi vůbec zformulovat. Pohrdání experty nevyhnutelně vyjadřují ti, kteří by bez toho, co experti dělají pro společnost, vůbec neměli možnosti mluvit. Expertní znalosti samozřejmě nejsou neomylné. Jsou ale vždycky lepší než nevědomost.

Když dospělí selžou, což se občas děje, potřebujete lepší dospělé. Děsivé věci se dějí v Británii, většinou v důsledku špatné politické strategie a ještě horší její realizace. Nemusíme mít bezdomovectví, nemusíme být závislí na charitativním rozdělování potravin, nemusíme mít deprivované čtvrti. Můžeme si dovolit těmto zlům zabránit, ale neděláme to. Zostuzuje nás to. Předejme klíče a kontrolu věčným puberťákům - populistům - a to, co vznikne, bude situace, kde ta volba zmizí.

Nejsme nic extra. Jestliže v zpitomělém záchvatu celonárodního sebepoškozování, které stále více připomíná šikmou plochu vedoucí k začátku války v roce 1914, zlividujeme složitou mašinérii, která nám umožňuje vést každodenní život, aniž bychom si to vůbec předem rozmysleli, nikdo nás zachránit nepřijde. Cassandra, jak jsou Cassandry vždycky připravené vás varovat, měla pravdu.

Kompletní článek v angličtině ZDE





0
Vytisknout
4276

Diskuse

Obsah vydání | 4. 12. 2018