Bůh vánočního příběhu
24. 12. 2018 / Boris Cvek
Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous24. 12. 2018 / Richard F. Vlasák
Třeba to bylo tak. Zima rozedírá ve větru neposlušných okenic pokusy člověčí zachovat v nevlídných stěnách alespoň trochu tepla, sníh a mráz zalézají za nehty a Praha vítězná odpočívá ve velebnosti svátků Narození Páně. Nevíme, jestli v Týně nebo v skromné Kapli betlémské poprvé zazní tóny, jež tento dávnověk spojují s naší přítomností.
Praha je vítězná a velebná, nebo v létě onoho roku podařilo se odrazit útok křižáků a v Zemích koruny české jako nikde v tehdejším světě vládne rovnost před Bohem v přijímání kalicha, svoboda projevu v kázáních a hříchové smrtelní jsou označovány pravým jménem, moc kléru je zlomena a právě pro tyto čtyři artikuly může v prostých tóninách a jako ohlas latinského hymnu znít píseň pokojná i hrdá, důstojná i nepoddajná – protest song, který se vrací k podstatě křesťanství.
Ano, Bůh ten veliký a vzdálený, všemocný a hrozný
stal se malým nemluvnětem, tam v Betlém - leží a křičí, pláče, je bezmocný
a přece mocnější než všichni potentáti světa. Kvůli komu? Nám, nám narodil se -
řičí neupravenými hlasy kališnické chrámy. Člověčenství naše – tedy
v tehdejší češtině lidství i poddanství, vzal na sebe. On, Pán – stal mým
i Tvým bratrem, lidské rozdíly jsou vniveč, všichni jsme dětmi laskavého Otce.
Goliáš je oblouben, nejen ve čtvrté sloce našeho hymnu, ale i na pavéze z Kutné Hory, jež starozákonní výjev souboje Davida a pelištejského obra doprovází vzdechem, modlitbou: „Pane Bože, daj svobodu těm, kdo Tebe hledají!“ V Čechách poloviny 15. století je to motiv, objevující se u zámožnějších na rohových kachlech kamen. Myslím, že Goliáš je oblouben, a ne Beliáš, jak tvrdí mnozí neznajíce dobových reálií. Než ta píseň doputuje různými oklikami a barokními kudrlinkami do ucha dnešních posluchaček, do úst dnešních zpěváků zmizí bratrem Žižkou vydobyté svobody, zeměmi projde mnohý voják, aby před Vánoci roku 1918 slyšel do vlasti se navrátivší Masaryk působivé tóny, byť s nedalekým myšlenkovým obsahem písni námi oslavované.
A pak na jaře roku 1968 píše Jaroslav Dietl scénář pro seriál o řezníku Rudolfovi a jeho dceři Šárce. Mezitím vpochodují do naší země okupanti a lidem nezbývá než vzdor a slzy. Počínají si náramně, vždyť moc tanků a zbrklost kulometčíků dává najevo, kdo „má být pánem“ srdce Evropy, ale ti lidé dál hrozí demonstracemi a nepokoji, dál nezaklánějí hlavu, připravuje se generální stávka na podporu Smrkovského.
A Dietl vetkává do matoušovského příběhu z bible, natočeného a odvysílaného téhož osudového roku odkazy na nedávné události – tři králové marně hledají Betlém na ulicích, jejichž návěstí jsou zabílena, a pak je Herodes nutí podepsat „protokol o spolupráci“.
U Matouše se mudrcové nevrací k Herodovi, u Dietla má vedení strany a státu odmítnout Moskevské protokoly praktickými kroky, to ne z Rámy, ale z Prahy je slyšet pláč matek hledajících svých dětí. A mnoho a mnoho jiných odkazů byste našli v onom díle z Písní pro Rudolfa III., diváci je znali a překládali, byl mezi nimi i Jan, který si 16. ledna sáhne na život?
A pak, když už po obrazovce stékají jména tvůrců, jejichž osudy později rozdělí tragika i komičnost následujících let, zní čtvrtá sloka husitského chorálu o narození z rodu královského, z života čistého.
Zpíváme-li tu starou píseň, narovnáváme svou páteř – jsme bližními svých předků, jsme proroky svých dětí. „Pane Bože, daj svobodu těm, kdož Tebe hledají!“ Požehnané Vánoce, Goliáš je a bude oblouben Davidy, malými prcky, jejichž rodiče nenašli „místa v hospodě.“
Amen.
Diskuse