Jak liberalismus za posledních třicet let ve středovýchodní Evropě selhal

25. 10. 2019

Na jaře roku 1990 strávil John Feffer, šestadvacetiletý Američan, několik měsíců cestováním po středovýchodní Evropě a rozhovory s tamějšími občany. Lidé byli optimističtí, ale měli obavy. Očekávali, že do pěti, maximálně deseti let zbohatnou, budou stejně bohatí jako lidé na Západě, ale věděli také, že se v nadcházejících letech bude rozhodovat o tom, kdo bude bohatý a kdo bude chudý, kdo bude mít moc a kdo ne, kdo bude marginalizován a kdo bude v centru. A kdo bude mít možnost zakládat dynastie a čí děti budou trpět.


Když Feffer znovu navštívil středovýchodní Evropu o pětadvacet let později, lidé byli bohatší, ale plní resentimentu. Výhody a břemena kapitalismu byly ve společnosti rozděleny drasticky nerovnoměrně. Pro generaci z druhé světové války byl komunismus Bohem, který selhal. Pro současnou středoevropskou generaci je Bohem, který selhal, liberalismus, píší Ivan Krastev a Stephen Holmes  ve své knize  The Light That Failed: A Reckoning (Světlo, které selhalo: Zúčtování), která vychází 31. října.
 

Po roce 1989 byla hlavním charakteristickým rysem středovýchodní Evropy modernizace napodobováním Západu. Po pádu komunismu se liberální demokracie stala novou, nevyhnutelnou ortodoxií. Napodobovat praxi Západu se stalo povinné.

Mnoho demokracií, vzniklých po pádu komunismu ve středovýchodní Evropě, bylo proměněno v konspirační většinové režimy. V nich je politická opozice démonizována, nevládní média, občanská společnost a nezávislé soudy nemají vliv suverenita je nyní definována rozhodností politických špiček odmítat nátlak, aby se přizpůsobily západním ideálům politického pluralismu, vládní transparentnosti a snášenlivosti vůči cizincům, disidentům a menšinám.

Rozhodující roli pro vznik těchto režimů hrál kanonický statut liberální demokracie a politika napodobování. Byla to absence jakýchkoliv alternativ, nikoliv atraktivita komunistické minulosti, která nejlépe vysvětluje protizápadní postoj, který dnes dominuje v postkomunistických společnostech. Arogantní vnucování lidem, že "neexistuje jiná alternativa", vyvolalo vlnu populistické xenofobie a reakcionářského národovectví, které vznikly ve středovýchodní Evropě a teď se šíří po celém světě.

Hlavním cílem revolucí r. 1989 bylo co nejrychleji napodobit Západ. Avšak kolem roku 2010 byly už středoevropské verze liberalismu nenapravidelně pošpiněny dvěma desetiletími rostoucí sociální nerovnosti, nesmírně rozšířené korupce a morálně náhodného přerozdělení veřejného majetku do rukou malé skupinky lidí. Ekonomická krize r. 2008 vyvolala hlubokou nedůvěru vůči podnikatelským elitám a kasinovému kapitalismu, které téměř zničily světový finanční pořádek.

Pověst liberalismu se po roce 2008 ve středovýchodní Evropě nikdy nezotavila. Najednou bylo zjevné, že západní elity nevědí, co dělají. Právě proto měla krize z roku 2008 tak drtivě ničivý dopad na prozápadní ideologii.

Míjení času zlikvidovalo kolektivní paměť a lidé ve středovýchodní Evropě si už nepamatují, že daleko horší než liberalismus byl předchozí iliberalismus. Vládnoucí iliberální strany ve středovýchodní Evropě se nyní snaží zdiskreditovat liberální principy a instituce, aby nebylo možné odhalovat korupci a zneužívání moci. Likvidují nezávislý tisk a soudnictví a tvrdí, že tím hájí národ před cizáky a nepřáteli.

Původ populismu ve středovýchodní Evropě má mnoho společného s ponížením, spojeným s neúspěšným pokusem stát se, v nejlepším případě, špatnou kopií západního vzoru. Vyvolalo to národoveckou tradici, znovu se vynořily "autentické" národní tradice, které údajně nevhodné západní modely dusily. Nenárodovecký liberalismus, spojovaný s Evropskou unií, umožnil novým populistům tvrdit, že právě oni jsou jedině zastánci národních tradic a obhájci národní totožnosti.

Toto byl hlavní motor antiliberální revolty ve středovýchodní Evropě. Dodatečným faktorem bylo tvrzení, že po roce 1989 nebyla žádná jiná alternativa k liberálnímu politickému a ekonomickému modelu. Právě proto vznikla v Německu populistická strana Alternativa pro Německo. Tvrzení, že vůči demokratickému liberalismu neexistuje žádná alternativa, vyvolalo intenzivní hledání alternativ. Tak vznikla v postkomunistických zemích antiglobalistická, antiimigrantská a antievropská revolta, které začali zneužívat a kterou začali manipulovat populističtí demagogové, kteří vědí, jak démonizovat "vnitřního nepřítele" k mobilizaci podpory veřejnosti.

Revoluce roku 1989 byl většinou zcela nenásilné. Chválila to levice jako vyjádření lidové moci, i pravice jako triumf tržního hospodářství nad příkazní ekonomikou. Noví intelektuálové v čele porevoluční hierarchie nechtěli vytvářet nic nového. Chtěli se vrátit k "normálnosti Západu".

Vítězové sametových revolucí se velkou měrou odebrali sami na Západ. Viktor Orbán studoval v Oxfordu. Chtěli zblízka sledovat, jak v praxi funguje "normální společnost", kterou chtěli doma vytvořit.

Odchod obrovského množství mladých lidí z postkomunistických zemí na Západ měl hluboké ekonomické, politické a psychologické dopady. Když odejde lékař do zahraničí, vezme si s sebou všechny zdroje, které stát investoval do jeho vzdělání. Odchod mladých lidí vážně, možná fatálně poškodil šance liberálních stran zvítězit ve volbách. V mnoha postkomunistických zemích najdeme krásná dětská hřiště, financovaná EU, kde si žádné děti nehrají.

A pak r. 2015-16 nastala uprchlická krize. 24. srpna 2015 rozhodla Angela Merkelová, německá kancléřka, přijmout do Německa statisíce syrských uprchlíků. Jen o 10 dní později, 4. září, vyhlásila visegrádská skupina - ČR, Maďarsko, Polsko a Slovensko - že systém uprchlických kvót EU je "nepřijatelný": Vlády ve středovýchodní Evropě odmítly humanitární rétoriku Merkelové.

Toto byl okamžik, kdy středoevropští populisté vydali svou deklaraci nezávislosti nejen na Bruselu, ale, daleko dramatičtěji, na západním liberalismu a jeho étosu otevřenosti vůči světu.  Strach vyvolávající středoevropští populisté interpretovali uprchlickou krizi jako konečný důkaz, že liberalismus oslabuje schopnost národů bránit se v nepřátelském světě.

Demografická panika, která zuřila ve střední Evropě v letech 2015-2018, nyní do určité míry opadává. Stále se ale musíme ptát, proč bylo toto téma v této oblasti tak explozivní, vzhledem k tomu, že do středoevropských zemí skoro vůbec žádní imigranti nepřišli.

Prvním důvodem, jak bylo řečeno výše, je emigrace. Strach z imigrace je důsledkem obav, že do země přijdou neasimilovatelní cizinci, rozmělní národní totožnost a oslabí soudržnost národa. Tento strach je živen obavou z demografického kolapsu. V letech 1989-2017 přišlo Lotyšsko o 27 procent svého obvyvatelstva, Litva o 22,5 procenta, Bulharsko o 21 procent. Z Rumunska po vstupu této země do EU odešly 3,4 milionů lidí. Více Středoevropanů odešlo ze svých zemí do západní Evropy v důsledku finanční krize 2008-9 než všichni uprchlíci, kteří tam přišli ze Sýrie.

Rozsah emigrace po roce 1989 ze středovýchodní Evropy probudil strach z likvidace národa a pomohl vysvětlit hluboce nepřátelskou reakci ve středoevropském regionu vůči uprchlické krizi. Hysterie zaměřená proti neexistujícím migrantům, kteří zalhtí "naši zemi", je náhražkou za skutečné nebezpečí (odchod obyvatelstva a demografický kolaps), o němž se nehovoří.

Důležitým motorem středoevropského populismu je tedy strach z rozrůzněnosti a strach ze změny, posílený utopickým projektem restrukturalizace celých společností tak, aby se podobaly Západu. Ty středoevropské země, z nichž odešlo největší množství lidí na Západ, nyní nejčastěji hlasují pro ultrapravicové strany.

Vlády zemí ve středovýchodní Evropě, pronásledované strachem z demografického kolapsu, hledají důvody, proč jejich nespokojená mládež by neměla odcházet na Západ.

Populisté ve Varšavě a v Budapešti se pokusili proměnit uprchlickou krizi na Západě v možnost vychvalovat výhody Východu. Populisté zuří proti způsobu, jímž západní Evropa přijala Afričany a lidi z Blízkého východu. Avšak jejich hlavním zdrojem zuřivosti je to, že západní země otevřely své dveře samotným občanům ze středovýchodní Evropy a připravily ji o její nejproduktivnější lidi.

Zuřivost populistů vak není zaměřena tolik proti multikulturalismu jako proti individualismu a kosmopolitanismu. Pro iliberální populisty ve středovýchodní Evropě je největší hrozbou přežití bělošské křesťanské většiny v Evropě neschopnost západních společností se bránit. A bránit se nemohou proto, že tam vládne individualismus a kosmpolitanismus a ten je údajně zaslepuje vůči hrozbě, které čelí.

Iliberální demokracie slibuje, že otevře občanům oči. Jestliže byl liberální konsensus devadesátých let o individálních a ústavních právech, antiliberální konsensus dneška tvrdí, že jsou to práva ohrožené bělošské křesťanské menšiny, která jsou ve smrtelném nebezpečí. Má-li se tato obklíčená evropská většina ubránit před zákeřnou aliancí Bruselu a Afriky, Evropané musejí nahradit vodnatý individualismus a univerzalismus, který jim vnucují liberálové,  vlastní, domácí razantní politikou identity.

Konečnou pomstou středoevropských populistů vůči západnímu liberalismu není jen odmítnout myšlenku emigrace na Západ, ale obrátit to. To my jsme ti skuteční Evropané, argumentují Orbán a a Kaczyński, a má-li se Západ zachránit, musí začít napodobovat Východ.

Jak řekl Orbán v projevu v červenci 2017: "Před sedmadvaceti lety jsme my tady ve střední Evropě věřili, že Evropa je naší budoucností. Teď vidíme, že budoucností Evropy jsme my."

Kompletní článek v angličtině ZDE

 









0
Vytisknout
5834

Diskuse

Obsah vydání | 29. 10. 2019