Rozbombardované školy v Idlibu. 150 000 dětí tam nemá možnost chodit do školy. Neumějí číst a psát

23. 10. 2019



Videoreportáž ZDE 

Reportér: Škola al Kafír, nedaleko turecké hranice. Zasažená 14. května raketami a barelovými bombami buď od Asadových jednotek, nebo od Rusů. Vybombardovaná znovu v červenci. Kolem nejsou žádné jiné budovy. Věděli jsme, že Asad a Rusové v Sýrii bombardují nemocnice, ale nyní přicházejí důkazy, že také školy. V provincii Idlib bylo od začátku letošního roku zničeno nejméně 100 škol.

Chlapec: Jmenuju se Burhan Gibu. Moje škola je zničená. A my se ale musíme učit. Ale pokaždé, když přiletí stihačky, schováme se uvnitř. Protože ony používají kazetové bomby a kazetové bomby jsou nebezpečné.
 

Reportér: Nemáme možnost to ověřit. Ale jestliže to byly kazetové bomby, byl to válečný zločin.

Pozůstatek sloupu na basketbal. V téhle vesnici byly tři školy. Všechny byly zničeny. Burhan a jeho kamarádi byli mezi 200 dětmi, vyhnanými ze svých domovů, které chodily do této školy.

Burhan: Pamatuješ, když byla škola zničena? Pamatuješ?

Chlapec: Ano. Pamatuju, když přiletěly vrtulníky a vybombardovali ji barelovými bombami. Stihačky vybombardovaly mešitu a školu.

Burhan: Tohle je ta škola, je zničená. Jaká byla krásná. Byla vynikající. Jen šrouby na pantech u dveří byly volné. Tady jsme hrávali fotbal.  Tohle udělal Bašar Asad.  Ať ho Bůh prokleje. Zničil školy. Zničil všechno. Ale i když všechno zničil, my se přesto chceme učit. A my se nevzdáme.

Reportér: Děti se nyní učí ve dvou učebnách, které zbyly. Byly to děti bez školního vzdělání, které jsme natočili v předchozí reportáži z Idlibu, jak se hrabou v odpadcích na skládce.

Učitel: Dnes se budeme učit sčítat a odečítat. Kdo je tak chytrý, aby mi řekl, kolik je 5 a 6?

Děti: Jedenáct!

Reportér: Tahle hodina počtů by mohla být kdekoliv na světě. Avšak tady učitel, Mohammed al Kurdi, je dobrovolník. Neplacený, jako většina v Idlibu. Veškeré zbytky celostátního školství byly zlikvidovány osmi lety války. Al Kurdi vystudoval matematiku a učí už tři roky. A dělá to vedle své normální práce, je farmář.

Učitel: Burhane, vypočítejte pro nás... 136 plus 141...  Tak...

Reportér: Burhan se snaží, navzdory své situaci.

Burhan: Spoustu učebnic nemám. Nemám vědu, matematiku a náboženství.

Reportér: Haiša al Kurdi, další učitelka, je také dobrovolnice. Musí chodit učit se svým nemluvnětem, protože nemá toho chlapečka kam dát.

80 km severovýchodně od vybombardované školy, nedaleko turecké hranice, existují ještě větší překážky.

Učitelka: Pojď, Kasime, kde je Jusef?

Pojďme tady na ten koberec, je to daleko lepší.

Reportér: Tato učitelka, Niam, uspořádala dočasnou učebnu pod olivovníky. Tady žádné školní budovy vůbec nejsou.

Učitelka: Neperte se!

Udělejte si mezi sebou místo!

Reportér: Niam je sama vyhnaná z domova, z jižního Idlibu. Před několika týdny Asadovy jednotky ovládly její město. Spolu s manželem a třemi dětmi byla nucena odejít.

Učitelka: Proč se perete?

Prosímtě, miláčku, vezmi tuhle malou holčičku domů.

Mým problémem hlavně je, že nedokážu tu třídu zvládnout, protože oni jsou různého věku. Ráda bych je uspořádala podle věku, první ročník, druhý ročník, třetí ročník...

Ale protože jsou všichni dohromady, nedokážu je zvládnout. A potřebuju osnovy.

Reportér: A kde máte vůbec začít, když neexistuje místnost, kde by se dalo učit? Nemáte žádné učebnice. A máte děti nejrůznějšího věku.

Učitelka: Dělám to proto, že moje vlastní děti byly připraveny o vzdělávání. A mám pocit, že tyhle jsou ve stejné situaci.  Existuje množství dětí, které neumějí číst a psát. 150 000 dětí už vůbec nechodí do školy.

Reportér: 150 000 dětí v Idlibu muselo utéct z domova. Jejich život byl destabilizován. A to jen za posledního půl roku.

Jedna věc je nabídnout vyučování, druhá je přimět děti, aby každý den přišly.

Učitelka: Dobrý den. Máte tady nějaké děti, které by měly chodit do školy? Proč je neposíláte? Posíláte je? Dobře.

Proč nechodíš do školy?

Když máme školu, měli byste chodit a učit se. Získáte znalosti.

Existuje mnoho dětí, které přijdou jeden den a pak pět dní nepřijdou. Protože doma vypomáhají s prací. Dítě je nyní nezbytný pracovník v domácnosti.

Reportér: Po osmi letech války mohou chodit v Idlibu do školy jen ty šťastnější děti. Právo na vzdělání zmizelo spolu s tolika základními lidskými právy.











0
Vytisknout
2174

Diskuse

Obsah vydání | 29. 10. 2019