Druhá slepá ulička přímo vyplývá z té první. I kdyby se podařilo obnovit důvěru, zůstává zde koncepční propast. Trumpova administrativa se důsledně snaží zjednodušit hluboce složitou otázku. Odstoupení od JCPOA a pohrdavé přejmenování této dohody na „Obamovu dohodu“ nijak nemění základní realitu.

Íránský jaderný program se nyní stal ústředním bodem sporu. Pro Teherán představuje jeho zásoba přibližně 400 kilogramů obohaceného uranu významné aktivum. Jeho domácí vědecké a technické odborné znalosti nejsou předmětem vyjednávání. Právo na udržování mírového jaderného programu slouží zásadním domácím účelům – technologickým, politickým i symbolickým. A bez pevných, ověřitelných záruk proti budoucím útokům by převoz obohaceného uranu do zahraničí vystavil Írán nebezpečnému riziku. Teherán si proto tuto páku šetří pro závěrečnou fázi svého navrhovaného třífázového rámce.

Cílem Washingtonu naopak zůstává úplné odstranění íránské jaderné kapacity. Odtud pramení patová situace.

Je však možné ji prolomit. Je to stejná cesta, která vedla k JCPOA: trpělivá, technická, postupná diplomacie, podpořená ověřenými závazky a trvalou politickou vůlí. JCPOA nebyla dokonalá. Žádná ze stran ji nepovažovala za ideální. Fungovala však, dokud ji Washington neopustil. Návrat k tomuto modelu, nebo k něčemu, co se mu blíží, zůstává jedinou osvědčenou cestou, jak efektivně spravovat íránský jaderný program.

Třetí slepá ulička je zároveň nejpraktičtější a politicky nejnáročnější: zrušení sankcí. Nejedná se o nové bojiště. Ekonomická válka předcházela nedávnému konvenčnímu konfliktu. Po desetiletí způsoboval sankční režim hluboké humanitární ztráty – oběti se neměřily kulkami, ale odepřenými léky, nadhodnocenými cenami potravin a zničenými živobytími.

Existují náznaky, že Washington nyní zvažuje uvolnění zmrazených íránských aktiv, pravděpodobně výměnou za prodloužené pozastavení jaderných aktivit. Z pohledu Teheránu však tento návrh naráží na dlouhou a bolestivou historii porušených slibů. Spojené státy při mnoha příležitostech tvrdily, že zmrazená aktiva uvolnily, ale nadále vyvíjely tlak na mezinárodní banky a finanční instituce, aby s Íránem nespolupracovaly. Prostředky, které byly teoreticky uvolněny, zůstaly prakticky nedostupné.

Jádrem problému je struktura. Trumpova vláda má právní pravomoc zrušit primární sankce – nejen nabídnout výjimky nebo uvolnění aktiv, které lze tiše zrušit, ale odstranit právní architekturu finančního tlaku. Překážkou není nedostatek pravomocí. Je to přetrvávající iluze, že Írán pod finančním tlakem kapituluje. Tato iluze již dávno ztratila na aktuálnosti. Po desetiletích tlaku se Írán nevzdal.

Pokud Spojené státy nabídnou pouze recyklované návrhy – uvolnění aktiv bez přístupu k bankám, výjimky bez zmírnění primárních sankcí, mechanismy bez finanční podstaty – má Teherán všechny důvody k odmítnutí. Minulé zkušenosti ukázaly, že takové nabídky nepřinášejí skutečné ekonomické výhody. A pokud Spojené státy nenabídnou vůbec nic, válka bude pokračovat a globální ekonomika bude i nadále krvácet.

Společná válka USA a Izraele proti Íránu vyvolala mnohostrannou globální krizi. Její řešení nevyžaduje větší tlak, ale zásadní přehodnocení. Zaprvé jsou nezbytné jasnost a odborné znalosti. Tato krize vyžaduje profesionální ekonomy, zkušené vyjednavače v jaderných otázkách a odborníky na vojenské uklidnění situace. Zadruhé musí Washington najít spolehlivý „bod rovnováhy“ – a opustit iluzi o kapitulaci.

Volba není mezi vítězstvím a porážkou. Takové rámcování je samo o sobě produktem stejné strategické iluze, která vedla k válce. Skutečná volba je mezi vyjednaným urovnáním, jakkoli obtížným, a otevřeným konfliktem bez východiska a bez konce.

Celý článek v angličtině ZDE