Británie: Nejhorší jsou diktátoři, kteří se dožadují vaší lásky

16. 2. 2020

Pokud jste soudce, novinář, státní úředník, konzervativní poslanec nebo britský občan, který potřebuje ochranu zákona, měli byste se připravit na to, co se chystá. Pokud se postavíte proti lásku vyžadujícímu Johnsonovi, bude vás nenávidět a udělá vše, co bude jeho silách, aby vás zničil.

(Pozn. JČ: Před rokem 1989 ve východní Evropě se předpokládalo, že budete milovat komunistický režim a nadšeně ho podporovat. Nadšeně ho nepodporovat či dokonce kritizovat bylo trestným činem. Pozoruhodné, jak rychle se Anglie přizpůsobuje někdejšímu komunismu. Angličané jsou strašně pasivní. Vzbouří se?)

Největší chybou, kterou udělali oponenti Borise Johnsona, bylo, že předpokládali, že nemůže ohrozit britskou demokracii, "protože chce být milován". Je to jenom klaun, říkali nám, zakomplexovaná celebrita, která chce jen slyšet potlesk obecenstva. Nepochopili, že není nebezpečnější touha než potřeba, aby vás druzí vzývali a milovali. Když je láska odepřena, potřební se proměňují v monstrum. To, co je egomaniakální patologie u herce či zpěváka, se stává veřejným nebezpečím, když se celebrita dostane k moci, píše varovně Nick Cohen.

Demokratičtí politikové by neměli předpokládat, že je bude veřejnost milovat. Nejlepší, v co mohou doufat, je respekt části voličů a trocha sympatií od budoucích historiků. Když vyžadují lásku, namísto aby se snažili získat si u veřejnosti respekt, vidí normální omezení svobodné společnosti jako urážky. Osobní se stává politickým. Neurotický autoritář se stylizuje v zosobnění "vůle lidu". Všichni, kdo ho zpochybňují, urážejí národ, který on ve své ješitnosti zosobňuje.
 

Touhu po obdivu a lásce nalézáme v Johnsonově ochotě povyšovat nuly, které ho milují (anebo předstírají, že ho milují) a vyhazovat z funkcí ty konzervativní politiky, kteří mají odvahu mu odmlouvat. Johnsonova Británie má blíže k absolutistické monarchii než k demokracii. A monarchistická politika vždycky vede k prostřednosti, podlézavosti a nakonec k hanebnostem. Strach nahradí intelekt jako motor veřejného života. Podlézaví dvořané nahradí talentované a nezávisle kriticky uvažující jedince.

V roce 2005 získala Doris Kearns Goodwinová Pulitzerovu cenu za knihu Team of Rivals, Tým soupeřů,  o tom, jak Abraham Lincoln přesvědčil své nepřátele z Republikánské strany, aby vstoupili do jeho vlády, zvítězil v americké občanské válce a zrušil otroctví. Johnson nechce tým soupeřů. Chce tým podlézavých kolaborantů. Protože jen podlézají kolaboranti mu poskytnou lásku, kterou potřebuje.

Opoziční politikové a obyčejní občané mají zatím stále ještě svobodu kritizovat Johnsona, jak silně chtějí. Ale nejsou schopni ho ohrozit. Všichni, kdo Johnsona ohrozit mohou, slyší teď hlas, který je dobře známý všem, kdož žili v diktaturách anebo pracovali pro šéfy, kteří se na pracovišti chovají jako diktátoři. "Vím, že si o mně myslíte, že jsem svině. Vím, že mě považujete za obscénního. Ale vím, že vy víte, že to nikdy nemůžete říct."

Boris Johnson a jeho [psychopatický] poradce Dominic Cummings jsou, stejně jako Donald Trump, přesvědčeni, že je jejich konzervativní voliči milují natolik, že není nic, co by nemohli udělat. A jestliže je novináři nemilují, Cummings a Johnson ukázali, že jim zakáží přístup na vládní tiskové konference a zakáží členům vlády, aby vystupovali v jejich rozhlasových a televizních pořadech.

Nechť jeden incident ilustruje, jak svoboda zahnívá v zemích, jejichž předák chce být milován. Minulý týden rozzuřila soudkyně Simlerová Johnsona a Cummingse do běla, když jim odmítla poskytnout svou lásku. Soudkyně Simlerová u odvolacího soudu zastavila deportaci jamajských odsouzenců. Cummings se vyjádřil, že je to "dokonalý symbol nefunkčnosti britského státu" a přislíbil "naléhavé změny britského soudnictví".

Johnsonova vláda chtěla přesvědčit veřejnosti, že soud zasáhl do politiky. Vůbec o politiku nešlo. Šlo o to, že v oblasti, kde jsou vazební střediska pro imigranty, nefungovaly po řadu týdnů  mobilní telefony a odsouzenci se nemohli obrátit na své právní zástupce.

Johnsonovo ministerstvo vnitra nakonec připustilo, že odsouzenci, kteří měli být deportováni, měli právo na právní obhajobu a na odvolání.

Právo na obhájce není politicky zaujatá módní novinka, kterou ubohému ministerstvu vnitra vnutili elitářští levicoví soudci. Je to stará a zásadní ochrana před příliš mocným státem. Zakladatelé Spojených států včlenili právo na obhájce do šestého dodatku americké ústavy už v roce 1791. Britské soudy uznávají právo obžalovaných na obhájce už od poloviny osmnáctého století.

Generální prokurátor Geoffrey Cox varoval, že britská vláda nesmí zneužít tento případ jako záminku pro "zbrklou reformu" soudnictví. Johnson ho okamžitě vyhodil z funkce a nahradil Suellou Bravermannovou, právnickou nulou, která projevila svou lásku pro Johnsona tím, že se vyjádřila, že konzervativní stát musí soudům odebrat jejich pravomoci.

Pokud jste soudce, novinář, státní úředník, konzervativní poslanec nebo britský občan, který potřebuje ochranu zákona, měli byste se připravit na to, co se chystá. Pokud se postavíte proti lásku vyžadujícímu Johnsonovi, bude vás nenávidět a udělá vše, co bude jeho silách, aby vás zničil.

Kompletní článek v angličtině ZDE

 

0
Vytisknout
4523

Diskuse

Obsah vydání | 20. 2. 2020