Rána na solar plexus transatlantické smlouvy

8. 6. 2020

čas čtení 6 minut
Přední německý politik navrhl zbavit se amerických jaderných zbraní. Dva poradci amerického prezidentského kandidáta Joea Bidena, Michelle Flournoyová a Jim Townsend, tvrdí, že udělat to by znamenalo výrazně oslabit NATO i Německo.


Výzvou k odstoupení Německa od smlouvy NATO ohledně sdílení jaderných zbraní Rolf Mützenich, lídr poslaneckého klubu středolevicových sociálních demokratů (SPD), vynesl na veřejnost to, co po měsíce tiše kolovalo Berlínem: Důležitou debatu o účasti Německa v dohodě NATO o sdílení jaderných zbraní. Pan Mützenich je přesvědčen, že politika současné americké administrativy činí použití jaderných zbraní mnohem pravděpodobnějším, což ho vede k výzvě, aby Německo odstoupilo od zmíněné dohody. Německá role v této věci již není otázkou monografií thinktanků nebo twitterových diskusí, ale je otevřena veřejné debatě.

Jakožto Američané s více jak 60 lety zkušeností spolupráce s Německem na obranných a bezpečnostních záležitostech víme, že tato debata byla na pořadu dne dávno předtím, než ji podnítila současná americká administrativa. Protože německá flotila letounů Tornado, které jsou schopny na příkaz NATO svrhnout jadernou bombu, potřebuje nahradit, němečtí obranní experti začali diskutovat o tom, zda by země měla pokračovat v účasti na jaderné misi NATO a nést tak dodatečné náklady na to, že její letouny budou "schopny nést jadernou zbraň". Nyní, když je jaderná otázka debatována mimo malý okruh expertů, někteří Němci se ptají, zda je národ dosud srozuměn s piloty vykonávajícími jaderné mise, jež by mohly vystavit německá města jaderné odvetě.

Jako američtí bezpečnostní experti dobře známe technické otázky, které jsou součástí této debaty, od teorie odstrašení až po praktické záležitosti týkající se dopravení jaderného zařízení na cíl. Ale jako Američané také víme, že v této debatě je v sázce mnohem více než technické specifikace.

USA a členské státy NATO - včetně Německa - se náramně podivili, že výměnou za rozšíření amerického jaderného deštníku nad Evropu by spojenci sdíleli riziko plynoucí z udržování tohoto deštníku. USA přitom vědomě přistoupily na riziko, že tato záruka vůči Evropě také vyvolala jaderné ohrožení amerických měst. Sdílet navzájem tato jaderná rizika znamenalo posílit důvěru a solidaritu mezi spojenci a upevnit toto jaderné partnerství USA s Evropou. Ruská jaderná hrozba zaměřená výlučně na Evropu by neznamenala odštěpení USA, ale bylo by na ní reagováno americkými jadernými zbraněmi v Evropě dopravenými na cíl Evropany. Rusové by nikdy nemohli vydírat samotnou Evropu jadernými zbraněmi, aniž by Evropa mohla spoléhat na jadernou odpověď NATO.

Pro Američany je to vážný podnik. Německé odstoupení od smlouvy o sdílení jaderného břemene, tohoto výrazu solidarity a sdílení rizika, by znamenalo ránu na solar plexus transatlantické smlouvy. Pokud by další členové NATO, kteří sdílejí jaderné břemeno a rizika, následovali německého příkladu, dohoda udržující rozšíření amerického jaderného odstrašení na Evropu by se zhroutila a americký deštník by byl v zásadě z Evropy stažen. Pro stát, který se pyšní svým multilateralismem, by podkopání tohoto multilaterálního úsilí v NATO představovalo významný rozchod s německou tradicí.

Třebaže někteří mohou tvrdit, že zmíněné opatření je reliktem studené války, návrat revizionističtějšího Ruska, které aktivně usiluje o podkopání transatlantické jednoty, které masivně investuje do modernizace svého jaderného arzenálu (včetně zbraní zaměřených na Evropu) a jehož vojenská doktrína vyzývá k "eskalaci za účelem deeskalace" - to znamená k využití jaderných hrozeb na počátku konfliktu ve snaze zlomit odhodlání protivníka - činí tuto debatu vysoce relevantní pro současné bezpečnostní prostředí.

Pro Německo je důležité mít veřejnou debatu o vojenské roli Německa v NATO, která se týká všeho, od jaderné politiky až po samotné důvody, proč vůbec mít ozbrojené síly. Nejen proto, aby se politici a veřejnost vzdělali ve vojenských a obranných tématech, ale také aby pomohla obnovit "strategickou mentalitu" ohledně geopolitiky a místa Německa ve světě.

V důsledku německých dějin ve 20. století ochota Německa strategicky myslet atrofovala, protože se odklonila od geopolitiky a místo ní se soustředila na to být nejlepšími Evropany v EU a modelovým členem NATO. Ale čas a okolnosti trhly oponou evropského vedení. Německu už více nestačí prostě se snažit být "nejlepším Evropanem", musí nyní vést evropské národy a současně se stát globálním hráčem, aby bránilo německé a evropské zájmy v zahraničí. A být lídrem v Evropě v časech geopolitického otřesu znamená sdílet těžké břemeno bezpečnosti a obrany.

Německý podíl na smlouvě NATO o sdílení jaderných zbraní sebou nese i významnou výhodu: Protože Německo hraje tak aktivní roli ve sdílení jaderných zbraní, má silnější hlas při ovlivňování jaderné politiky NATO a rozmisťování jaderných zbraní v Evropě. Německo sedí v Bruselu u velmi exkluzívního stolu a hraje významnou roli v rozhodování o tom, co se tam stane. Pokud by Německo svou jadernou roli opustilo, jeho hlas by byl významně oslaben. Jaderné konzultace NATO s Německem by se staly formálními, protože Německo by se přidalo pouhým několika málo spojencům, kteří se aktivně nepodílejí na jaderné misi - a to je sotva postavení, které by vyhovovalo vedoucímu státu Evropy.

Němci právem hrdí na své dědictví v NATO by měli být také znepokojeni signálem, který by byl vyslán vyhýbáním se kriticky důležité roli při sdílení jaderného břemene. Pokud by se Německo, které je již spojenci kritizováno, že navzdory své prosperitě více nepřispívá na obranné výdaje celé aliance, vyhnulo dalšímu, kriticky důležitému závazku vůči NATO, jen by tím podpořilo narativ, podle nějž Německo nebere své závazky vůči NATO vážně.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
6970

Diskuse

Obsah vydání | 11. 6. 2020