O mýtech potravinové soběstačnosti

11. 6. 2020 / Vít Kučík

Kvóty na podíl českých potravin, stejně jako řeči o "potravinové soběstačnosti" nebo "kupujte pouze české výrobky, podpořte domácí produkci" jsou ze stejného ranku. Emocionální výzvy (často kvetoucí z podloží jakéhosi prázdného pseudovlastenčení) jdoucí proti ekonomické racionalitě a logice.

Od pravěku se činnosti v rámci lidské komunity samovolně diferencovaly - říká se tomu specializace - proto, že je to efektivnější. Když hrnčíř bude celý den vypalovat vázy, rolník celý den orat a pak si výsledky své práce smění, je to efektivnější, než když oba budou dělat všechno. To kromě mileniální intuitivní zkušenosti popsaly a kvantifikovaly moderní učebnice ekonomie.

Obdobně to funguje i mezi státy a regiony - Někde jsou hory, doly na uhlí a rudu, daří se tam spíše průmyslu, jinde jsou úrodné nížiny a dostatek slunce, je snazší tam pěstovat plodiny. K výhodnější (a levnější) nestavět huť v úrodné nížině daleko od uhelného dolu stejně jako se nesnažit o horskou velkoprodukci obilí. To je všem jasné, ale stejný princip platí i méně zřejmých variantách - zemědělství se může dařit více tam, kde sice nejsou ideální klimatické podmínky, ovšem selský stav má historicky nepřerušovanou tradici plus přístup k vyspělé průmyslové mechanizaci plus snadné napojení na logistiku a rozvinutý zpracovatelský průmysl, než v zemi, která sice leží na úrodné černozemi, ovšem vlastní statkáře si vyvraždila, je chudá, aby si mohla dovolit nejmodernější techniku, a odříznutá, aby promptně vyvážela na mezinárodní trhy. Proto je Německo potravinovou velmocí a Ukrajina nikoli. Proto Polsko (kde malorolníci jakž takž přežili komunismus) převyšuje v potravinové produkci ostatní postkomunistické země (kde kolchozy byly agresivnější). Jinde mají dotace do zemědělství takové, jinde makové. Atd.

Souhrn lokálních a historických podmínek je zkrátka složité klubko, které rozplete poměrně jednoduše výsledná cena na trhu a zákaznická poptávka. Chtít to nahradit úřednickou kvótou, je čiré popření všech těch neviditelných vlivů, tradic, podmínek, atp. a má stejný efekt, jako socialistické "plánování spotřeby obyvatelstva". Proč trentinská jablka Melinda a Val Venosta dobývají regály evropských supermarketů, když máme levnější česká? Protože jsou pěknější a větší, než ty české strupaté padavky. Protože jsou křupavá po celý rok, než česká varianta, která po měsíci od sklizně zmoučnatí a pak začne nahnívat (je to tím, že v Trentinu díky tradici a rozsahu mají obrovské pokročilé chladírny, které produkci dokáží uchovat až do další sklizně, kdežto pro české pěstitele by tyto gigantické investice neměly návratnost). Výsledkem je, že i když má někdo plná ústa vlastenčení, v regálu stejně většinou sáhne po lákavějším jablku, než po tom druhém.

Mezinárodní obchod a dělba práce přinesla nevídaný blahobyt, snížení cen potravin a zvýšení jejich kvality. Za komunismu (opěvovaném čase "národní potravinové soběstačnosti", byt to byl často jen iluze) - rodina za jídlo nižší kvality vydávala přes polovinu svého průměrného příjmu a měla jen zlomek současného výběru. Výzvy k potravinové soběstačnosti (o kterou se ve světě nejdůsledněji snaží snad jen Severní Korea) patří k nejstupidnějšímu populismu pro neinformované, asi proto je slyšíme z komunistických poslaneckých lavic.

Emotivní výzvy typu "podpořte české farmáře, kupujte jen české zboží" (které nyní brázdí v národní variantě internety v každé evropské zemi, nejen v Čechách) - jsou sice z uvedeného trojlístku nejméně nebezpečné, to však neubírá na jejich jalovosti a naivitě, byť dobře míněné. Nejlépe to ilustruje pokoronovirová situace hotelů a turistického byznysu. Na vládní iniciativu "pomůžeme vám nahradit zahraniční klientelu tou domácí" sice tiše, ale jasně odpověděli: "To je sice pěkné, ale zahraniční klientelu ta domácí nevyváží ani náhodou. Otevřete hranice nebo zkrachujeme."

Itálie je potravinová supervelmoc. Stejně jako Španělsko v ovoci nebo Holandsko v zelenině. Protože exportují. Mají sice i silnou domácí poptávku, ta je však dána nikoli kvótama, ale mimořádnou kvalitou, danou úspěchem na mezinárodním trhu. Jinak řečeno, těm domácím producentům, kteří jsou schopni exportovat (a obstát v zahraničí soutěži) nejvíce pomůže volný přístup na zahraniční trhy - zahraniční zákazníci. Ti domácí pak přijdou automaticky, bez zvláštních výzev a pobídek. Těm málo zemědělcům, kteří jsou schopni produkovat něco opravdu konkurenceschopného a atraktivního, nejvíce pomáhá přístup na široké zahraniční trhy, tam získávají sílu, kterou oceňují i domácí spotřebitelé. Těm, kteří toho nejsou schopni a čekají jen na kvótami regulovaný domácí trh, je pomoc ke vzteku všech ostatních - viz žluté lány Babišovy řepky. 

Ostatně - není nic špatného dovážet trentinská jablka a polské brambory, a vyvážet Polákům a Italům pivo a škodovky. Vydělají na tom všichni.

 

 

 

 

 

0
Vytisknout
5197

Diskuse

Obsah vydání | 16. 6. 2020