Všudypřítomný americký rasismus: osobní zkušenost

16. 6. 2020 / Fabiano Golgo

 

Byl jsem v New Yorku, když jsem byl poprvé konfrontován se skutečností, jak otevřený a všudypřítomný je rasismus ve Spojených státech. Právě jsem si našel (relativně) levný byt k pronájmu v Hobokenu v New Jersey, ale potřeboval jsem spolubydlícího, který by se se mnou podělil o výdaje. Všiml jsem si mladíka, který na školní nástěnce četl inzeráty volných pokojů, tak jsem mu o tom bytu řekl. Na pár vteřin se na mě podíval a neřekl ani slovo. Zdálo se mi to podivné, tak jsem svou nabídku opakoval. On pak téměř vykoktal reakci: Ale já jsem černoch. Zdálo se mi, že říká dost zvláštní věc, já jsem přece hledal spolubydlícího, co proboha s tím měla co dělat jeho barva kůže?
 

Krátce řečeno: stal se mým spolubydlícím. Steven  (na fotografii) byl z města Fort Worth v Texasu a vyrostl v segregované části města, za železniční tratí. Je velmi běžné, že jsou americká města rozdělena železniční tratí, na jedné straně žijí výlučně černoši a na druhé straně výlučně běloši. 

Postupně jsem si uvědomil, kolik věcí našeho každodenního života je pro něho daleko obtížnější v důsledku všeobecných předsudků. Nejméně čtyřikrát byl zastaven strážcem budovy a byl žádán, aby ukázal důkaz, že tam bydlí. Na parkovišti u té budovy jednou otevíral dveře svého auta, když to viděla jakási žena v pátém patře a začala křičet "Zloděj! Zloděj!" Musel dokázat, že to auto je jeho.

Když oznámila jedna naše spolustudentka, že se jí ztratilo pero značky Mont Blanc, bezpečnostní stráže šly rovou po Stevenovi a donutily ho, aby otevřel svůj ruksak a ukázal, co v něm má. Žádný jiný student k něčemu takovému donucen nebyl. Ani jeden. Jen černoch.

A nejtypičtější bylo, když jsme byli na náměstí Washington Square, přes ulici od univerzity, kde jsme seděli na lavičce nedaleko nějakých lidí, co kouřili marihuanu. Najednou se tam objevili dva policisté a začali ty teenagery na vedlejší lavičce šacovat. My jsme pokračovali v hovoru, avšak náhle se k nám jeden z těch policistů přiblížil, vzal mého černošského spolubydlícího, hodil ho na zem a začal ho prohledávat, zatímco ten křičel bolestí z neočekávaného pádu. Čekal jsem, že budu druhý na řadě, ale po mně nikdo nešel. Seděl jsem s ním na lavičce, ale zaútočili jen na něho.

Musel ukázat svůj průkaz a vysvětlit, co v tom parku dělá. Když řekl, že studuje na univerzitě, policista se tomu začal nahlas smát, nevěřil, dokud mu Steven neukázal svou studentskou legitimaci. To zřejmě bylo jediným důvodem, proč nebyl Steven zatčen a neodvezen na policii. Když byl konečně schopen reagovat, řekl policistovi, že nekouří ani cigarety, na což druhý policista reagoval, "jo, jo, ty kouříš jen kokain". 

Byl jsem šokován. Byl to čistý a otevřený rasismus. Nebylo žádné jiné vysvětlení, proč se policisté zaměřili na člověka, který seděl na jiné lavičce, ve společnosti druhého člověka jeho věku, a proč s ním zacházeli jako se zločincem. Uráželi ho a zastrašovali bezdůvodně. Jediným důvodem byla barva jeho kůže. 
1
Vytisknout
7490

Diskuse

Obsah vydání | 18. 6. 2020