Paradox: Americká dominance je tak obrovská, že i selhání USA se stávají globálním exportním artiklem

13. 6. 2020

 

Je to paradox. Svět odsoudí rasismus, který zůstává hlavním charakteristickým selháním od vzniku Spojených států, kolektivně na tu zemi ukazuje prstem, aby ji odsoudil, a přesto, už tím samotným odsudkem to potvrzuje moc Ameriky. Spojené státy jsou stále globální arénou, kde se rozhoduje o problémech, které trápí všechny státy. Amerika je i nadále zrcadlem, v němž se vidí většina světa.

Rasismus je tu jasným příkladem. Nenávist existuje ve všech zemích, samozřejmě, ale většinou díky tomu, že Spojené státy kolonizovaly globální imaginaci prostřednictvím televize a filmů, americké hrůzy dostávají živou, ano epochální vlastnost, která jaksi způsobuje, že získávají univerzální platnost. Vražda v Minneapolisu vyvolá globální reakci, tak, jakou by vražda v Manchesteru nikdy nevyvolala.

Důsledkem je to, že epizoda, která by měla poškodit globální vliv Ameriky, její měkkou moc, tu moc naopak posiluje. Stejně tak jako kapitalismus dokáže obejmout a mít zisk z antikapitalismu - korporace nyní dávají do svých reklam heslo Black Lives Matter - tak i Spojené státy mají nyní prospěch ze svého selhání, že nedostranily rasismus, který je zohavuje od samého založení té republiky.

Neměli bychom být překvapeni. Amerika je zemí, která dokáže proměnit své nejdysfunkčnější výstřelky v komerční zisk. Zatímco Británie se vždycky snažila utajit zvěrstva, která páchala v zahraničí, dokonce spálila inkriminující dokumentaci, Hollywood založil celé průmyslové odvětví na zkoumání, například, války ve Vietnamu, čímž posílil své místo v mezinárodní populární kultuře. A zatímco britští teenageři v osmdesátých letech nevěděli nic o tom, jak Británie brutálně rozdrtila povstání Mau Mau v Keni, věděli, že průměrný věk amerického vojáka ve Vietnamu byl 19 let.

Tato dynamika funguje pro Ameriku dobře, ale měli bychom si my ostatní dávat pozor. Neboť to, co se děje po Floydově smrti, odhaluje riziko dovozu dalšího typického amerického produktu: totiž kulturní války.

Vezměme ty Johnsonovy tweety, jimiž obhajoval sochu Winstona Churchilla. Johnson samozřejmě se vyhnul sochám otrokářů, o těch se nezmínil. Tím, že běduje nad tím, že demonstranti poškodili Churchillovu sochu (i když přiznal, že mnohé Churchillovy názory byly kontroverzní) pokusil se odvést pozornost od všeho, čím v Británii selhal a selhává.

Je v tom poučení pro aktivisty a demonstranty, poučení z Ameriky. Pravice miluje kulturní válku, protože jejím prostřednictvím dokáže změnit téma, odvést pozornost od situace, v níž by prohrála, k tématu, v němž vyhraje.

Představme si, že by pozornost veřejnosti zůstala na požadavku odstranit diskriminaci nebělochů při práci policie a soudní spravedlnosti. Že by se skutečně řešilo, proč daleko více nebělochů než bělochů umírá na COVID-19. Johnson a jeho lidi by byli v defenzívě a byli by donuceni něco dělat.

Ale jakmile se pozornost přesunula na sochu Winstona Churchila, Johnson a jeho lidi si mohou oddechnout. (Podobně jsou kulturní ideologické války i v ČR zástěrkou pro politiky, aby nemuseli řešit žádné problémy, pozn. JČ.)

Dávejme si tedy pozor, abychom nepřijímali kulturní válku - jeden z nejodpornějších amerických exportních artiklů. Nedopustme, aby byla naše pozornost odvedena od toho, o co skutečně jde.
 
Kompletní článek v angličtině ZDE