Isaiah Berlin a moderní intelektuální dějiny západního světa

25. 6. 2020 / Albín Sybera


6. června uplynulo 111 let od narození Isaiah Berlina, filosofa a liberálního myslitele, který se narodil v Rize, tehdejším carském Rusku, stihl zažít revoluční rok 1917 v Petrohradě a po přestěhování jeho rodiny do Anglie vystudoval Oxfordskou univerzitu s níž byl spjat (kromě válečných let, kdy pracoval na britském velvyslanectví ve Washingtonu) až do své smrti v roce 1997. Berlin je tak výjimečný mj. v tom, že stojí intelektuálně rozkročen na obou stranách železné opony 20. stoletíJak poznamenal ústřední berlinolog Henry Hardy v úvodu Berlinova nekrologu, tak Berlin byl „Rusem, Angličanem, Židem (ZDE).

6. června uplynulo 111 let od narození Isaiah Berlina, filosofa a liberálního myslitele, který se narodil v Rize, tehdejším carském Rusku, stihl zažít revoluční rok 1917 v Petrohradě a po přestěhování jeho rodiny do Anglie vystudoval Oxfordskou univerzitu s níž byl spjat (kromě válečných let, kdy pracoval na britském velvyslanectví ve Washingtonu) až do své smrti v roce 1997. Berlin je tak výjimečný mj. v tom, že stojí intelektuálně rozkročen na obou stranách železné opony 20. stoletíJak poznamenal ústřední berlinolog Henry Hardy v úvodu Berlinova nekrologu, tak Berlin byl „Rusem, Angličanem, Židem (ZDE).

Tato univerzalita a zároveň smysl pro vnímání konkrétních společenských a myšlenkových motivů jepatrná v jeho esejích, které vyšly Hardyho zásluhou v r. 2000 pod názvem „Síla myšlenek“, a pod stejnojmenným názvem, ale rozšířené o několik dalších Berlinovýchtextů, podruhé v roce 2013. Jako jeden z mála anglicky píšících autorů dokázal Berlin brilantně analyzovat genezi revolučního kvasu mezi ruskými intelektuály 19. století a vývoj svérázného pojetí marxismu na ruskýchmyslitelích jako Visarion Bělinskij, Alexandr Herzen, či Georgij Plechanov. Berlin zároveň tyto myslitele analyzuje v kontextu evropského myšlení od osvícenství, přes hegeliánský idealismus až po revoluční rok 1848.

V „Síle myšlenek“ se tak Berlinovi daří něco podobného, o co podle svých slov usiloval Tony Judt při tvorbě svého monumentálním díla Postwar (česky vyšlo jako „Poválečná Evropa“):„usiloval jsem o způsob jak prolomit konvenční kategorie východu a západu; a ozdůraznění dalších chybných linií“ (Judt, Snyder, str. 282). Podobně jako Judt se pokouší hovořit o dějinách Evropy jako celku se svými vnitřními rozpory, tak iBerlin hovoří o Giambatistu Vicovi, „Roli inteligencije“ v Rusku 19. století, o „Realismu v politice“, či o „Původech státu Izrael“ hlasem jednoho myšlenkového vývoje, který se odvíjel od svých vnitřních konfliktů, přebírání nových myšlenek a reakcí na ně.

V tom možná spočívá i mnohé z Berlinovy originality. Ačkoliv se stal známým (mj.) pro svou kritiku Marxismu, tak ale právě Berlinovy eseje věnující se Marxismu, jako je například „Filosofie Karla Marxe“jsou charakteristické pro vysokou informovanost, která se stala „celoživotní fascinací“, jak si všímá AvishaiMargalit v předmluvě ke druhému vydání „Síly myšlenek“ (Berlinstr. xxi). Tato „fascinace“ se přímo dotýká centrální ideje, ke které se Berlin ve svých textech vrací, a kterou Hardy zdůrazňuje v samotném názvu sborníku.

Stát jako myšlenka

Síla myšlenek spočívá ve skutečnosti, že koncepty jako nacionalismus, třída, rasa, Bůh, či dějiny a další myšlenky vyprodukované lidmi, dokáží měnit to jak lidé žijí, jak samy vnímají svůj život, ale i to jak a proč se zabíjejí. Berlinovo zaujetí silou myšlenek přitom vůbec není jenom o negativní kritice. Například v eseji „Původ Izraele“ Berlin výstižně popisuje vznik nové Izraelské národnosti: „angličtí židé nepochybně chtěli v Izraeli vidět rozkvět toho nejlepšího z anglického žida. Ruští židé chtěli, aby navrch mělo to nejlepší z idealistických a liberálních ruských židů; [...] iráčtí židé možná toužili po té nejoblíbenější irácké vlastnosti ... Tam vzniklo embryo izraelské národnosti, takové, které neexistovalo dva tisíce let“ (str. 188).

Jak si všímá Margalit, tak právě tato esej je výborným příkladem Berlinova přesvědčení, a sice, že marxistické teze vykládající svět striktně v materiálních a hospodářských zákonitostech nejsou všeobsahující. Pro Berlina byl takovým příkladem mj. právě stát Izrael – myšlenka, která se zrodila v hlavě člověka, který paradoxně měl pramalé tušení o dennodenní realitě židovských komunit ve střední a východní Evropě(odkud pocházel i Berlin). „Přes svůj původ“ dospěl Theodor Herzl k myšlence vzniku samostatného státu „tak řečeno zvenčí a měl spíše romantizovanou představu o židech (str. 175).

Herzl pocházel z Budapešti a „jeho myšlenky byly národnostní, sekulární, romantické a liberální povahy, a více se podobaly osvícenství Vídně a Paříže než čemukoliv specificky židovskému“ (str. 176). Přesto, anebo právě možná proto, vznikla myšlenkasamostatného židovského státuBerlin si všímá, že kdyby nebyl Herzl ve své podstatě více příslušníkem intelektuálních elit Rakouska-Uherska, než tradičního středo a východoevropského aškenázského světa, tak by si zřejmě byl až příliš vědom dennodenních těžkostí a komplikací  [...malostí světa těchto komunit [...], než aby v životě přišel s natolik odvážnou, natolik jednoduchou, natolik radikální a v jistém smyslu natolik fantaskní, ale originální myšlenkou jakou byla myšlenka na založení státu Izrael (str. 175).

Nacionalismus

Berlin ve svých esejích citlivě vnímá myšlenkovou genezi národnostního vnímání světa. Určitě ale nešel ve svých úvahách tak daleko jako Benedict Anderson, anebo Ernest Gellner, kteří se zamýšlí nejenom nadmyšlenkovým původem nacionalismu, ale i nad společenskými a hospodářskými podmínkami, které stály za vzestupem národnostního uvažování jako například knihtisk a začínající podnikání v oblasti knihtisku.

Berlinovy eseje formulaci národa jako kolektivní imaginární představy nereflektují a je to škoda. Představa debaty mezi Andersonem a Berlinem je velmi svůdná. Z tohoto pohledu může pro mnohé Berlin zůstat intelektuálem a filosofem, který málo reflektoval myšlenkový a intelektuální kvas kulminující rokem 1968a pokračující v následujících dvou dekádách.

V „Síle myšlenek“ se Berlin k myšlenkové erupci francouzských filosofů, pro které se později vžily termíny jako strukturalismus a post-strukturalismus, vyjadřuje krátce v eseji o Vicovi, kdy argumentuje, že Vico byl první, smělý a originální myslitel, který opustil paradigma západního myšlení odstartované Aristotelem a Platónem a utužené katolickou církví. „Událostí“ Berlinova života však zřejmě byly především revoluční změny v Rusku r. 1917, které spoluvytvořily svět, ve kterém žil a tak i jeho vlastní životní osud. 

Nijak to přitom nesnižuje Berlinovu vnímavost ke specifickým myšlenkovým podmínkám doby Herdera, ze kterých národnostní vnímání světa vzešlo, a přes romantické představy o dějinách došlo až k pochybným rasovým doktrínám. „Dostatečně pozorné oko mohlo detekovat zdroje tohoto děsivého konfliktu pod klidným povrchem Evropy osmnáctého století, na kterou oči mnoha těch, pro které je nacionalismus opovrženíhodnou deviací, dále pohlíží s nemístným obdivem a nostalgií“ (str. 308-9).

V duchu této kritiky se nese i odkaz Berlinova textu „Poznámka k nacionalismu“, který je díky zařazení do druhé edice „Síly myšlenek“ publikován od r. 1964 vůbec poprvé: „Možná se lidstvo dožije dne, kdy mu bude nacionalismus připadat absurdní a vzdálený. Pokud k tomu ale někdy má dojít, tak bychom [nacionalismu]měli rozumět a nepodceňovat jej; protože to, čemu není rozuměno, tak nemůže být kontrolováno: dominuje to lidem, namísto toho, aby to bylo dominováno lidmi“ (str. 311).

Svoboda a pravda

Nebyli to jenom konkrétní myslitelé, ale řady akademiků, politiků, náboženských hodnostářů a umělců, kteří o lidských činnostech začali přemýšlet jako o prvcích v „sociálních celcích“, jak Berlin píše v eseji „Meinecke a historismus“Na začátku byla také snaha myšlenkově se vymanit z „křesťanského konceptu světa řízeného jedním, statickým přirozeným zákonem, ať už se jedná o jakoukoliv jeho formulaci, stoickou, aristotelovskou, tomistickou, anebo o kauzálně-mechanistické vzorce francouzského osvícenství“ (str. 249-250). I k vzestupu národnostního myšlení tak přispěla lidská touha po svobodnějším myšlení a po svobodnějším životě.

Svoboda a především pojetí svobody v politických podmínkách je jedním z Berlinových celoživotních témat. Ačkoliv je zrovna sborník esejí „Síla myšlenek“tuto skutečnost na první pohled nereflektuje a je spíšezaměřen na šířku Berlinových úvah napříč intelektuálním vývojem západního myšlenkového okruhu, tak je vhodnépřipomenout právě i nejkratší z Berlinových esejí, ve sborníku jednoduše nazvanou „Liberty“. Odráží totiž velmi dobře nadčasovost dvou pohledů na svět. A sice toho, který se snaží vybudovat lepší společnost i za cenu „léčby“ kritického uvažování a sjednotit lidstvo do „jedné nedílné řeky“. A naproti tomu pohled, který se domnívá, že snaha o „vybudování jedné univerzální sebe-řídící se společnosti […] zároveň zničí ten prostor individuální volby, jakkoliv je malý, ale bez kterého se zdá, že život nestojí za to žít“ (str. 137).

Berlinově otázce jako moc vládnutí lidstvo potřebuje? se tak nachází charakteristika moderní věku v kontrastu se starověkem, který se ptá „kdo mi má vládnout?“ (str. 134). Zaujetím pro liberální myšlenky v klasickém duchu Locka, VoltairaPainaConstanta, či Milla si přitom v Berlinově myšlení nezadá s jeho zaujetím pro marxistickou tradici. V eseji „Otec ruského marxismu“ nelze nepozorovat Berlinovy sympatie k postojům Georgije Valentinoviče Plechanova. Především pak k přesvědčení G. Plechanova, že pouze porozumění „permanentním zákonitostem, které vládnou společenskému a individuálnímu životu, dokáže životpermanentně změnit“ (str. 155).

Ostatně je těžké nebýt zaujat socialistickým autorem, který již v 80. letech 19. století razí názor, že v Rusku„socialismus dosazený silou povede k politické deformaci“ a k „obnovenému caristického despotismu s komunistickými výšivkami“ (str. 156). Berlin se v eseji věnuje i popisu Plechanova osudu po návratu do Petrohradu v. r. 1917 po únorovém převratuPlechanovse ocitl „v dlouhém a hořkém sporu s Leninem, kterého vinil z konspirací a snahy nalákat ruský lid do područí malinkaté Bolševické strany, čímž se [Lenin] zpronevěřilmarxistické demokracii...“ (str. 161).

Studená válka tehdy a dnes

Zdá se, že Berlinovo vnímání rozdílů mezi Marxem a Leninem představovalo pro širší odbornou veřejnostv prvních letech studené války jenom těžko pochopitelný výklad toho, co se jevilo jako jednolitá Sovětská realita.  Když například Isaiah Berlin v r. 1949 vystoupil na konferenci OSN v Mount Holyoke College Institute, tak následný článek v New York Times referující o konferenci věnoval velký prostor Berlinově poznámce o nutnosti zkoumat „fanatickou víru v Marxismus“ v době bolševické revoluce a to, čím se tato víra stále vyznačuje dnes [v roce 1949] (str. 274). Hardy v poznámkách k textu uvádí, že článek se stal zdrojem Berlinovýchobav z dopadů publicity jeho názorů na životy Borise Pasternaka a Anny Achmatové v SSSR, se kterými se setkal jako dopisovatel britského ministerstva zahraničních věcí na sklonku druhé světové války.

Z těchto obav a nutnosti dát svým postřehům širší kontext vznikl i jeden ze tří zajímavých textů, který nalezneme pouze ve druhé edici „Síly myšlenek“. Text se skládá z eseje „Demokracie, komunismus a jedinec“, kterou Berlin napsal jako podrobnou reakci na novinový článek uveřejněný v New York Times. V ní se Berlinsoustavněji věnuje myšlence privilegovaných intelektuálních elit od Platóna, přes církev až po moderní filosofy ať už osvícence, liberály, hegeliány, anebosoučasné demokraty a marxisty, dopadům jejich úvah na lidstvo a identifikuje se s obavou před výkladem světa, který se stane absolutní pravdou.

V takovém vidění světa se totiž „zvídavost sama o sobě, duch nezávislého individuálního zkoumání, touha vytvářet anebo uvažovat o krásných věcech pro jejich podstatu, hledat pravdu právě pro podstatu pravdyúsilí dosáhnout cíle z podstaty toho, že se jedná o cíl a uspokojovat tak jakousi hlubokou touhu naší přirozenosti, [stávají] odsouzeníhodnými, protože mohou zvyšovat rozdíly mezi lidmi, protože mohou narušovat harmonický vývoj monolitické společnosti“ (str. 283). Více jak sto deset let od Berlinova narození můžeme bezpečně hovořit o mysliteli, z jehož textů se dá vyčíst intelektuální vývoj a myšlenkové zdroje, které tvoří pozadí světa 20. století rozděleného nejenom politikou, ale také střetem ideologií, které jsou v klasickém filosofickém smyslu 19. století neslučitelné.

Berlin potřeboval prožít ruskou revoluci, začátek Studené války a její vývoj až do 70. let, aby ve svých textech mohl zmapovat jakým způsobem sahajímyšlenkové kořeny studenoválečného rozdělení světa až do 19. a 18. století. Podobný počin, ale ve 21. století, by tak měl být  úkolem pro generace, které ještě zažily konec Studené války. 

Zmapování myšlenkových pochodů, o které se opírá současná kremelská pseudo-ideologie, jejích politických a myšlenkových spojenců po celém světě (od USA, přes Brazílii až po Filipíny) a jejich systematické negování jakýchkoliv hodnot kromě hodnot vyznávajících moc a sílu organizace, oživování národnostního uvažování,odůvodňování militarismu, nelogického izolacionalismu, či odůvodňování existence koncentračních táborů v Číněa pokusy vyvolat střet civilizací tváří tvář klimatickým změnám. 

Pro pochopení těchto jevů, které v posledních letech hýbou politikou po celém světě, tak zásadní studijní materiál zřejmě leží v první dekádě druhého tisíciletí a dvou až třech předcházejících dekádáchPro podobnou snahu zmapovat původ myšlenek a hesel, které naplňují jinak prázdné populistické formulace, jsou Berlinovyeseje velice inspirativní čtení. 

BerlinIsaiah (2013) The Power of Ideas. Ed. Henry HardyPrinceton UP, 2nd edition

Hardy, Henry (1997): Sir Isaiah Berlin, a philosopherand historian of ideas.

https://www.independent.co.uk/news/lifeinfocus/isaiah-berlin-remembered-philosopher-historian-a8615381.html

Judt, Tony; Snyder, Timothy (2010): Thinking the Twentieth Century. New York: Penguin Books.

0
Vytisknout
1663

Diskuse

Obsah vydání | 30. 6. 2020