Jde nám o postavení sloupu (či odstranění sochy)?

25. 6. 2020 / Miloš Dokulil

Rozlehlý a husitství jakoby reprezentující pomník na počest Husovi a jeho odkazu stojí na Staroměstském náměstí teprve jedno století; od roku 1915. (První světová válka byla tehdy ve svém ještě netušeném výchozím „plném proudu“.) Ve zmíněné době stál na stejném náměstí docela blízko mariánský sloup, postavený tam již roku 1650 (docela těsně po skončení „třicetileté války“), takže zhruba o dvě a půl století dříve. Do tří let po postavení sochy k Husově poctě skončila světová válka, která měla časem být s touto charakteristikou teprve tou „první“.
  Ale už ta „třicetiletá“ válka jako kdyby zároveň též nějak znamenala svým vyústěním „konec české samostatnosti“; vždyť na průmětu s koncem roku 1918 byl zrovna naopak konec vládnutí Habsburků ve střední Evropě, a pak také v česky obývaných končinách; i když Habsburkové se ocitli na českém královském trůně již roku 1526, po Jagelloncích. Přičemž motivem k postavení zmiňovaného sloupu byl jakoby ritualizovaný dík nebesům za to, že na sklonku té dlouhé a jakoby především náboženské války Pražané se ubránili vůči obležení švédským („protestantským“) vojskem. Na začátku listopadu 1918 byl mariánský sloup stržen předem neorganizovaným hnutím lidí, kteří v tom sloupu zřejmě „jaksi“ viděli především něco „habsburského“ (že by zrovna Ferdinanda III., osnovatele té stavby?).

Nakonec – sto let po zničení toho mariánského sloupu – došlo k obnovení této kulturní památky; stalo se tak letos. Ne že by takto zároveň nevzniklo zvláštní „ideové pnutí“. Mariánský sloup jako symbol „katolicismu“, a Husův pomník jako obdobný symbol „protestantství“. Dva protikladné symboly kousek od sebe. Na stejném náměstí. A potom taky nemálo možná i „proti sobě“!

Nezapomínejme, že jakmile cokoliv na sebe bere roli symbolu, už nemusíme jít na onen příslovečný „trh“ s nějakými věcně podloženými idejemi či doprovodnými fakty; stačí zamávat zástupně přímo těmi symboly jako směrovkami nějakých „superpravd“, které jsou mimo diskusi už tím, že tu jsou. Ať již mariánský sloup, anebo Husův pomník. Bez nějakého bližšího objasnění; ať již té symboliky v odpovídajících časových souvislostech, anebo poukazem na její relevantní zdroje.

Pokud se jedná o nějaké „zhmotněné“ památky (budovy, kolonády, sloupy, sochy, obrazy), vždy bychom měli nejdřív zvažovat dobovou atmosféru, která nepřehlédnutelně vytvořila „startovní plochu“ ke konzervaci dobových představ k příštímu jejich „odkazu“. Hned ovšem s vědomím toho, že každá doba má své navenek převažující „filtry“, ať je ten zrovna sledovaný čas jakkoliv rafinovaně kontaminován shůry či nepochopen zdola (již přirozenou potřebou ničím se moc nezdržovat, není-li na chleba nebo je-li nějak už samotné zděděné klima času nevstřícné k lidsky povznášejícím prožitkům).


Ty dva teď zmiňované památníky měly zřejmě oba – každý v ten svůj čas – určitou a nemálo naléhavou motivaci k tomu, aby vznikly. Na veřejném místě ztrácejí ovšem svůj význam, pokud pozitivně občany něčím povzbuzujícím a k nápodobě směřujícím „neoslovují“. (Od toho tu potom jsou na tu nápovědu z vědomého už jen „podpalubí“ muzea, lapidária apod.)

A ovšem: jakmile člověk si už jen nějak „kliká“ („click“) a k tomu doprovodně rozmanitě všelijak každodenně spěchá, aniž míní mít život s relativní hodnověrností zakotven v pletivo zodpovědnosti za to, že vůbec žije, pak je jedno, je-li socha zde či sloup tam. Hlubší ponor do poznatkového světa je tu ovšem rovněž žádoucí. Aniž bychom měli nechávat stranou celková věcná a morální měřítka, doprovodně tu realitu – včetně jejího historického podloží – věrohodně rámující… Mají-li symboly přijatelně mezi námi žít, musí být v našich myslích zakotveny svými zodpovědně tvořenými interpretacemi, lákajícími k vykročení ve stopách předchůdců. (Jinak je zcela jedno, v jakých veřejných kulisách žijeme.)

0
Vytisknout
2178

Diskuse

Obsah vydání | 30. 6. 2020