Jsme blahobytem už tak zdegenerovaní, že nedokážeme vyřešit žádný problém?

27. 9. 2021

čas čtení 6 minut
Angličané se perou u benzínových pump:


Británie si brexitem způsobila nedostatek benzínu u benzínových pump, nedostatek léků v lékárnách, drastické zvýšení cen energií, nedostatek řidičů kamionů,  nedostatek potravin v supermarketech, nedostatek zemědělských pracovníků pro sklizeň ovoce a zeleniny, nedostatek pracovníků pro zpracování masa, nedostatek pracovníků v pohostinství a v pečovatelských domovech. Je to jako návrat do sedmdesátých let, kdy Británie zažila v důsledku nedostatku benzínu u pump třídenní pracovní týden a zkrácené vysílání televizních stanic. Jenže, argumentuje John Harris, tehdejší politikové byli jaksi daleko státničtější a dokázali problémy zvládat a řešit. Dnešní politikové jsou absolutně neschopní. Je to proto, že jsme všichni zdegenerovaní blahobytem? Úvaha Johna Harrise nám připadá velmi aktuální i pro české poměry, přestože ČR zatím neodešla z EU a nezažívá tedy tak obrovské problémy jako Velká Británie. Nejpozoruhodnější je však skutečná indolence politiků. (JČ)


Mezi slovy, která jsou schopna v britské duši vyvolat paniku, jsou tři nejsilnější: Vánoce, benzín a zima. Dejte je dohromady a máte perfektní charakteristiky krize, o to surreálnější, že o její hlavní příčině - o brexitu - nechce nikdo v britské politice mluvit.

 
Navzdory ujišťování ministrů, že žádný nedostatek benzínu není, že se nám to jen zdá, fronty aut u benzínových pump jdou až za obzor. V supermarketech jsou prázdné police, rostoucí ceny energií ohrožují rozpočet domácností. Všichni vědí, že nedostatek pracovních sil v Británii je děsivý a to, že v zemi chybí 100 000 řidičů kamionů, je opravdu vážný problém.

Britská vláda, mezitím, je naprosto nesoustředěná.

Média za poslední týden srovnávají nynější situaci s tzv. "zimou nespokojenosti" v letech 1978-1979. Většina lidí nepřímo uznává že, s nekonečnými důsledku brexitu a se sílícími dopady klimatické krize bude život plný nejistoty a problémů po velmi dlouhou dobu.

To pak vede k dvěma otázkám: Kdopak má asi schopnosti nás tímto těžkým obdobím provést? A proč naši nynější vrcholní politikové vůbec nevyvolávají důvěru?

Odpověď na tuto druhou otázku je částečně generační. Nedlouho po finančním krachu r. 2008 jsem interviewoval Denise Healyho, nestora britských labouristických politiků, který byl ministrem financí v letech 1974-1979, za opravdu strašlivých okolností, píše autor.

Healyho funkční období ministra financí, řekl mi, bylo definováno jako "absolutně zatracená katastrofa". Hovořili jsme o inflaci, o stávkách, o nedostatku zboží a o propadající se hodnotě libry. A o stresu, který tato situace vyvolávala: Healey z toho dostal pásový opar a opakovaně trpěl chřipkami. "Chtěl jsem být v této funkci úspěšný," řekl. "Bylo to nesmírně únavné, ale já jsem za války bojoval pět let v armádě, tak jsem se naučil věci řešit."

Tohle vlastně moc nezdůraznil, i když měl: jeho politická generace dospěla ve třicátých letech, riskovala svůj život, když se její svět rozpadl (Healey sloužil u ženistů v bitve u Anzia r. 1944) a pak hrála roli v poválečné rekonstrukci země a při zvládání sociální a politické katastrofy, která následovala po ropném šoku r. 1973. To, co tito politikové zažili, jim ukázalo něco, čemu nynější politikové nerozumějí - že moc není o získávání velkých politických vítězství, ani o alespoň skromných úspěších, ale o zvládání krizí, o pravděpodobnosti selhání, o kvalifikaci a zkušenostech, jichž je zapotřebí, aby politik situaci zvládl.

Přestože byla bezohledná a posedlá ideologií, Margareta Thatcherová - která se narodila r. 1925 - měla v sobě určitou část závažnosti a vážnosti válečné generace, ale tyto vlastnosti začaly s příchodem Johna Majora mizet. A když převzala moc Blairova Nová labouristická strana, už to všechno bylo daleko povrchnější a chatrnější. Healey to charakterizoval jako "kecy a nic jiného než kecy". Spisovatel J.G. Ballard psal o Blairově éře jako o politice "prchavých dojmů a iluze smyslu, která plavala nad mořem nedefinovaných emocí".

A pak přišli lidé mé generace, takzvané Generace X, píše autor. Dospěli ve světě, který byl ekonomicky stabilní a konzumerismus byl v něm králem. Po pádu berlínské zdi přišla stranická politika o většinu svého ideologického obsahu a hlavní měnou se staly osobní ambice. A mnoho lidí prostě už nechtělo jít do politiky.

Je dnes zajímavá otázka, zda se opravdu ukázalo, že to málo lidí, kteří šli v této éře do politiky, zjistili, že na to nestačí. Totéž v Americe: nakonec v Demokratické straně kandidovali na prezidenta dva starci Joe Biden a Bernie Sanders.

V Británii jsou jak Boris Johnson, tak šéf Labouristické strany Keir Starmer, na horním konci Generace X. Starmer se narodil r. 1962. Avšak oni a mnoho jejich kolegů patří do kategorie lidí, kteří mají obrovské ambice, ale nemají žádnou podstatu ani pevnost či vytrvalost. Johnson si připadá jako Churchill, což je směšné, Starmer vypadá jako někdo, kdo klopýtá školní divadelní hrou o Blairovi.

Možná, že během času mladší lidé, kteří dospěli v stále znepokojujícnějším světě, kteří se nebudou chtít vracet k starým a pohodlným jistotám, budou schopnější. Zatím zažíváme děsivou součinnost rostoucí sociální a ekonomické krize a politické reakce tak nepřesvědčivé, že to zní skoro jako ubohá omluva: "No jo, no, vždyť je to jedno. Žádný problém."

Kompletní článek v angličtině ZDE  

2
Vytisknout
3618

Diskuse

Obsah vydání | 30. 9. 2021