Papírová brčka nestačí. Klimatickou krizi může zastavit jen "systémová změna", říká George Monbiot

28. 7. 2022

A vypadá to jako záblesk budoucnosti, která se k nám řítí až příliš rychle. To jsou ty jevy, o kterých klimatologové říkali, no, víte, tohle bychom mohli vidět při oteplení o 2 stupně, možná o 3 stupně. No a teď jsme u 1,2 stupně Celsia globálního oteplení a už to přišlo.

NERMEEN SHAIKH: Chci se zeptat, jaké kroky jsou podnikány k odvrácení klimatické krize. V článku o kapitalismu, za který jste získal Orwellovu cenu, sžíravě kritizujete způsob, jakým se s krizí vypořádáváme, a zaměřujete se na to, co označujete jako, cituji: "mikrokonzumní blbosti". Mohl byste to vysvětlit?

GEORGE MONBIOT: Jako ekologové říkáme lidem, že stojíme před největší existenční krizí, jaké kdy lidstvo čelilo. Čelíme potenciálnímu zhroucení našich systémů podpory života, dominovému efektu, kdy jeden zemský systém strhne ostatní, až se v podstatě obyvatelný prostor na planetě zhroutí do zcela jiného stavu, na který nejsme stavění. Je to tedy něco jako největší existenciální krize, které kdy lidstvo čelilo a které jsme svědky. Chceme, abyste nepoužívali tolik plastových sáčků a abyste vyměnili vatové tyčinky, které mají plastové násadky, za ty s papírovými násadkami a přestali používat plastová brčka.

Chci říct, že to zní směšně, když to takhle řeknu, ale tohle skutečně dělá velká část ekologického hnutí a vyzývá k „co nejmikro řešení co nejmakro problému“.

Ale bohužel, tahle mikrokonzumní blbost je dominantním narativem v médiích, ale i v mnoha organizacích zabývajících se životním prostředím. A když tyto organizace oslovíte a řeknete: "Podívejte, tohle nás nezachrání. Víte, tyhle malé postupné změny, po kterých voláte" - dokonce i trochu větší než ty, které jsem zmínil - "víte, v žádném případě neodpovídají rozsahu krize, které čelíme." Není to v žádném případě úměrné rozsahu krize, které čelíme. A oni říkají: "No, nemůžeme příliš předbíhat členskou základnu. A nechceme lidi děsit a nechceme vyvolat boj s vládou. A víte, musíme oslovit lidi tam, kde jsou." A tak se to stalo. A upřímně řečeno, jejich teorie změny je prostě špatná. Postupné změny nikdy nemohou rozvinout transformaci, která je nutná v situacích, jako je tato - vlastně asi v jakékoli situaci. Prostě to nepřináší výsledky.

Jediná věc, která přináší rychlé a účinné výsledky, je systémová změna. A zatímco my jsme si pohrávali s těmito směšnými mikrořešeními, radikální pravice zahájila globální povstání a dosáhla systémové změny. Bourá demokracii. Bourá rovnost před zákonem. Bourá základní práva, lidská práva, bourá regulace, bourá daně, bourá všechno a mění systém tak, aby vyhovoval miliardářům, aby vyhovoval oligarchům, aby vyhovoval dravým korporacím. Zatímco my jsme říkali: "Ach, ano, my se trochu obáváme, abychom nežádali příliš mnoho," oni říkali: "My si to necháme líbit." A tak jsme si to nechali líbit. A daří se jim to. Takže dokázali, že lze provést systémovou změnu – bohužel to dokázali těmi nejhoršími způsoby. A naše bázlivost, naše neschopnost požadovat tuto systémovou změnu byla z velké části  důvodem, proč jsme uvízli tam, kde jsme, a proč nebyla přijata téměř žádná účinná opatření k řešení této největší ze všech krizí.

Kdyby měl každý soukromý tryskáč a superauto, tak je planeta mrtvá za pár hodin. Víte, v takovém případě bychom prostě všechno spálili. Kdyby měl každý v Londýně vlastní bazén a vlastní tenisový kurt a vlastní sbírku umění, musel by být Londýn velký jako Anglie, aby se to do něj vešlo. Anglie by byla velká jako Evropa. Kde by žili všichni ostatní? To je prostě nemožné.

Víte, celá ta myšlenka, že se všichni můžeme stát milionáři, je nemožná ze dvou důvodů. Za prvé, někteří lidé jsou superbohatí, protože jiní lidé jsou superchudí, a toto extrémní bohatství závisí na vykořisťování. Ale za druhé, na planetě prostě není dost místa, aby to bylo možné. Ale je tu dost prostoru na to, aby všichni měli veřejný luxus - veřejné bazény a veřejné tenisové kurty a veřejné zdravotnictví a veřejnou dopravu. A to lidem prostor spíše vytváří, než aby jim ho bralo. A protože se o tyto zdroje dělíme, je dopad na jednoho obyvatele mnohem, mnohem menší. Takže to je jedna část.

Potřebujeme „ekonomii koblihy“, přístup Kate Raworthové: žijeme v rámci planetárních hranic, ale nad hranicí blahobytu, aby se všem žilo dobře, aniž by to narušilo zemské systémy. Potřebujeme přístup Jeremyho Lenta k ekologické civilizaci. A potřebujeme participativní demokracii, která by vycházela z myšlenek Murrayho Bookchina a z praxe míst, jako je Porto Alegre v Brazílii, Reykjavík na Islandu a Tchaj-wan, kde existují skvělé příklady toho, jak si můžeme vzít naše záležitosti zpět do našich rukou a řídit je sami. Někteří z nás tedy mají jasno v tom, jakou systémovou změnu chtějí vidět, ale jen málo z nás je skutečně připraveno po této systémové změně volat. A to je naše velké selhání.

 

Celý rozhovor v angličtině ZDE