O bezdomovcích

1. 8. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 9 minut

Jak to můžete dělat, slečno Kláro?…. Pojďte se mnou do politiky, tam lze skutečně něco změnit, taková hezká, mladá žena a dělat s "bezďákama"...Ani Vás nebudeme muset moc retušovat na plakátech, jak ty vyzobané slunečnice….

"Já vám říkám, pane Mendl, jsou to teď časy. Každý týden dosazuji do obchodu tisíc korun."

" Tak proč obchod nezavřete, pane Geduldiger?"

"Nesmysl! Z čeho bych byl živ?"

/Karel Poláček, Židovské anekdoty/

V sociální oblasti je jedna obrovská skupina obyvatel, kterou já osobně pokládám za ohnisko  naší každodenní práce. Jedná se o lidi  na ulici, střídající ubytovny, Azylové domy, návraty z věznice…Pracovníci, kteří se o ně starají se nazývají se kurátoři pro dospělé a   vážnost jejich profese podle jejich názoru - asi nejvíce propadla. Nějak se přenesl sociální status jejich klientů i na ně. Hhlavně jejich základní cílová skupina, lidé ve výkonu trestu a po propuštění z věznic, se stala sekundární, právě obrovským nárůstem bezdomovectví.

 

Práce s touto skupinou "deklasovaných" - je asi nejblíže etického, morálního základu toho, co děláme, a všichni, kteří dlouhodobě pomáhají těmto klientům, mají z nás všech asi nejblíže k samé podstatě sociální práce. Tady se láme jakýsi pomyslný most mezi lidskostí, soucitem, spirituální výbavou v tom nejširším významu a sociální prací jako povoláním, které lze měřit podle statistik, spisové dokumentace, jednotlivých úkonů, funkcí…

Pro českého občana, cestujícího MHD po Praze, je bezdomovec "asociál" důvodem, proč raději jezdí autem (přece nepojedu se smradlavým bezďákem) a já sám v sobě tento pocit také v sobě objevuji poměrně často. První emocí je spíše ta negace. Jenže to je ta první signální, emoční, kulturními předsudky náplněná reakce. Z té se však vždy lze během chvíle dostat. Pakliže sám v sobě se dokáži přepnout a probudit to nejpodstatnější, co v sobě člověk má (rozum, soucit, empatie, pochopení jedinečnosti každého člověka), a hlavně pohled do tváře, do té křehké, zničené tváře a do očí plných bolesti, to mi vždy velmi pomáhá. V této tváří je většinou zhuštěné veškeré zoufalství člověka. A naše srdce konečně začne tlouct v tom správném rytmu soucitu. Současně se chemie v mozku mění.

A nějak takto začíná den jedné bezejmenné mladé ženy, kterou jsem v nadpisu pojmenoval slečna Klára. Co ta dokáže od samého rána vyjednat, pomoci, obvolat, zajistit - je až neuvěřitelné. Vlastně si toho ani nikdo pořádně nevšimne, prostě to ke Kláře patří.

Klienti a klientky přicházejí do její kanceláře již brzy ráno, nevyspalí, hladoví, občas pokálení, potlučení, zapáchající vším, co si lze představit, bez dokladů, bez peněz, bez jakékoli chuti něco měnit, zdravotně zdevastovaní, závislí na alkoholu, drogách, často útoční, sprostí, manipulující, sexističtí,….

Klára je taková jejich "kočičí máma", za kterou každé ráno přicházejí všichni toulaví, divocí a hlavně zranění kocouři a kočky z celé Prahy, kočky občas čekají koťata - pochopitelně s tim nejšílenějším kocourem.

Klára je dokáže uklidnit, oni stále vrčí již ze zvyku, ale pomaličku, své zažloutlé, polozlámané drápy zastrkují a kocouři se začínají naparovat, mají sice za sebou spousty prohraných nočních bojů. ale i tak se musí před "angorskou krasavicí" naparovat. Paní Klára s tím dokáže skvěle pracovat. Jeneuvěřitelné, jakou autoritu si u klientů, kteří se vracejí například z výkonu trestu, získává, dokonce je dokáže i motivovat k snaze o změnu  mnohdy i kvůli ní). Vždy však klasický "přenos" drží v pevných, profesionálních hranicích a oni si jí právě proto váží.

A toto se opravdu nedá naučit, nějak si to musíte nést v sobě, přirozeně, bez zbytečných efektů, předvádění, prostě opravdová služba bližnímu je vždy tak nenápadná, nepotřebuje stovky vytahování, přednášek, tištěných letáků, které jsou plné politických frází, jak moc se všichni o tyto lidi  starají. To však není cesta dnes již paní Kláry.

Večer si zapálí cigaretu a jde domů a nikdo by v tramvaji neřekl, co tato velmi křehká žena udělala za jeden den lidských zázraků (tady skutečně platí nenahraditelnost). Klára se nepotřebuje fotit do magazínů, nepíše rádoby chytré články, není v čele pelotonu sociálních managementů, dokáže si však to svoje bránit a v případě nutnosti, velmi tvrdě hájit klienty proti svým nadřízeným.

Protože tyto pro 99 procent české populace " nepřizpůsobivé"   tak ukrutně bolí nohy (neustálé záněty v bércových vředech jsou začátkem budoucí amputace), Klára to tuší, a proto tak bojuje. "Včera mne Klárinko zase vyhodili z Azylového domu, jo, byl jsem trochu opilý, ale nic bych nikomu neudělal…Ještě, že mohu hned ráno za Vámi, kvůli Vám tady snad ještě jsem…"Jak však dodávám: Lidé jako Klára odcházejí ze sociální oblasti a obor se lidsky propadá.

A potom je tu další zástupce našeho oboru, narozdíl od Kláry je všude vidět již nejméně dvacet let, říkejme mu třeba pan Petr. Starší, zkušený muž, manažer sociálních služeb,  který za svůj profesní život nasbíral tuny funkcí a napsal množstváí článků a metodik. Je to takový ten "politický srdcař", jak se píše v předvolební knize. Kandiduje na starostu za ODS v menším městě.

Zdá se, že vrcholoví politici pochopili, že v ČR to jde opravdu ekonomicky z tlustého do tenkého a v komunálních volbách místo veterinářů a lékařů, které nasazovali za veselejších časů na první, volitelná místa - již končí. A tak je ta správná chvíle nasadit "opravdové chlapy, kteří mají gule i srdce". Rozhovor s ním i panem hejtmanem, je ve volební knize k nevydržení, vata, samé fráze, naučené odpovědi na stále stejné otázky, které jim poslušný člen klanu nahazuje.

A tak se třeba ani nedozvíme, že pan Petr již dříve kandidoval do poslanecké sněmovny za velmi asociální, protiuprchlickou stranu až xenofobního ražení Realisté, pod vedením pana Robejška. A opravdu o této nedávná kapitole života pana Petra není v celé knize ani slovo. A pochopitelně v knize nechybí zdravice ředitelů domovů pro seniory, úřadů práce, sociálních center…

A tak nemůže být větší rozdíl mezi těmito dvěma profesními cestami. Pro Kláru je práce  každodenní řehole nad špatnou dostupností sociálně/zdravotního systému pro tuto cílovou skupinu, malé peníze, stres a do budoucna zdravotní problémy. Pro pana Petra je to sociální výtah k moci se vším, co k tomu patří.

A tyto naprosto odlišné  světy paní Kláry a pana Petra nás v této zemi válcují ve většině odvětví. Mám pocit, že vlastně skoro všude. Několik andělů drží takřka vše na svých zádech a páni Petrové hlídají společně s politickými šibry "loajalitu" státní správy a samospráv, neziskového sektoru pod granty. Různí vedoucí center sociálních služeb, ředitelé poboček úřadu práce, ale i řadové sociální pracovnice nebo zdravotní pracovníci napíší  zdravice pro pana Petra před volbami  jako úlitbu mocným za všech systémů. Stejně jako jejich táta, máma nebo děda a babička podepisovali různé texty, které jim panstvo všech režimů předložilo. Přece si nebudu dělat zle, co já zmůžu? Paní Kláře to naštěstí ani nenabídnou, znají ji….

A mezi námi, když se zapnou rušičky mobilních telefonů v klimatizované kanceláři, ozve se jediná opravdu pravdivá věta těchto lidí, kterou nikdy na veřejnosti nemohou sdělit:

"Čím méně bude těch šmejdů po lavičkách, tím lépe, necháme to na přírodě, když jsem byl na stáži v devadesátkách v USA," vytahuje se Petr, " všichni si pochvalovali, jak prezident Reagan dokázal vyřešit problém s bezdomovci: Tvrdě omezil financování terénních sociálních služeb, zrušil zdravotní a sociální lůžka a stačila jedna tvrdá zima a bylo po ptákách".

Jo a hele,  Jirko, jak to vypadá s tím novým soukromým domovem seniorů pro Radima? Volal mi Jenda a byl nějakej nasranej…..Vošetři to, draku, co nejdříve!"

2
Vytisknout
3156

Diskuse

Obsah vydání | 4. 8. 2022