Pátý element Golgo a proč Britským listům tolik lidí nerozumí

24. 11. 2022 / Fabiano Golgo

čas čtení 43 minut
Minulý týden dal Jan Čulík dohromady tři mušketýry Britských listů - Karla Dolejšího, Bohumila Kartouse a Borise Cveka, aby na videu diskutovali o důvodech, které podle nich vedou k tomu, že tolik lidí neprávem vnímá Britské listy jako komunistický nebo alespoň velmi levicový názorový web. Jako pátý element týmu BL - publikuji zde své články od roku 2000, což ze mě dělá veterána, který je jejich součástí déle než většina mušketýrů - bych rád vyjádřil svůj "profesionální" pohled na tuto věc.

Profesionální proto, že nevychází jen z mých dohadů, jsem ostřílený a velmi zkušený mediální odborník, který úspěšně vedl 14 časopisů a 2 noviny ze dna až na vrchol trhu. V průběhu let (2004, 2010, 2018, 2021) jsem také prosadil několik výzkumů o BL s využitím antropologických metod, abych změřil vkus jeho publika a důvody, proč je kdo čte. A to je záležitost, která se nevejde do osmnáctiminutového diskusního videa čtyř lidí, takže mi promiňte, že nabízím rozsáhlé teze k této věci. Stejně jako článek v časopise New Yorker nebo Vanity Fair bude i tento dlouhý a bude se zabývat ne zcela zřejmými aspekty této otázky.

Když mě Jan Čulík poprvé pozval na schůzku do mexické restaurace v Kaprově ulici v Praze, netušil jsem, že ten den bude znamenat začátek mého nejdelšího a nejvýznamnějšího kariérního posunu. Přestože jsem měl za sebou The New York Times, CNN, MTV, a nehledě na to, že jsem přispíval do nejvýznamnějších brazilských médií a šéfoval v Česku významné tituly jako Mladá fronta Plus, Nový Prostor, Playboy, Lidé a Země, VTM (Věda a Technika Mládeže), Houser, že jsem vytvořil přílohu Lidových novin Relax, že jsem spoluvytvářel pořad České televize Queer (dříve Q) nebo že jsem z deníku Metro udělal nejčtenější pražský deník (přičemž mou přestavbu okopírovalo všech dalších 22 světových vydání tohoto švédského média), dokonce ani to, že jsem v roce 2004 zachránil Mateřídoušku a Ohníček před zrušením, to všechno pro mě není tak důležité jako moje téměř třiadvacetileté psaní pro Britské listy (s pětiletou přestávkou poté, co jsem se zhroutil a bezdůvodně je napadl).

Je mnoho důvodů, proč BL považuji za svůj domov. své nejstabilnější působení. Nejdéle trvající pracovní místo, které jsem kdy měl. Nejpohodlnější na psaní a nejdemokratičtější ze všech.

Začal jsem v oboru novinářství poměrně brzy a neobvykle. V deseti letech jsem V Brazílii vyhrál soutěž o dětského moderátora dětského televizního pořadu Recreio (v překladu, školní přestávka). V šestnácti letech jsem začal pracovat jako každodenní producent místních televizních pořadů. Mým úkolem bylo zavolat hosty, zařídit, aby se dostali do studia, dávat jim instrukce, nasadit mikrofon, podávat kávu, psát na stroji navrhované otázky, které měly pomoci moderátorovi, dávat tipy pro hosty a otázky pro budoucí pořady. Moje zkušenosti tedy sahají desítky let zpátky a stejně jako hra na klavír nebo tenis, když s tím začnete jako dítě, stane se to víc než jen profesí nebo praxí, je to to, kým jste.

V devatenácti letech, kdy už jsem byl ředitelem každodenní politické televizní debaty v hlavním vysílacím čase, jejíž moderátor byl prvním brazilským mezinárodním zpravodajem, jsem se rozhodl následovat jeho kroky a odjel jsem do zahraničí. A tak si myslím, že vzhledem k tomu, že od chvíle, kdy můj mozek začal logicky fungovat, sleduji média očima člověka, který ví, jak fungují ve své kuchyni, ze zákulisí, a od roku 1979 jsem byl svědkem jejich vývoje a rozpadů, přičemž jsem prošel zevnitř mnoha různými epochami, technologiemi a vkusem veřejnosti. Proto, řekl bych, by měl být můj názor brán vážně.

A to říkám proto, že jsem si na některé aspekty způsobu přípravy v kuchyni Britských listů stěžoval, ale zatím bylo přijato jen několik mnou navrhovaných opatření. Než se k tomu ale dostaneme, rád bych se ponořil do toho, proč jsou Britské listy (neprávem) považovány za radikálně levicový web. A také proč jsme ztratili tolik čtenářů na úkor Parlamentních listů, primitivního krajně pravicového strašáckého webu vedeného pochybnými postavami bez jakýchkoli novinářských schopností a s (placenou) politickou agendou napojenou na Tomiu Okamuru a další podobné šašky.

Především je velmi důležité konstatovat fakt: Britské listy jsou ikonickou značkou, kterou znají všichni rozhodující činitelé neboli tzv. decision makers od roku 1996 dodnes. Říkám to s vědeckou přesností: Ohledně BL jsem sedmkrát provedl anketu v celém parlamentu (s cca 80% odezvou) a čtyřikrát byl součástí ankety seznam 1500 významných osob ze světa médií, byznysu a zahraničí. Ty kontakty byly z databáze Lidových novin. V roce 2004 zařadilo BL mezi své každodenní čtenářské návyky 889 respondentů. V roce 2010 jich bylo 657. V roce 2018 pak 504. V roce 2021 pak 677. Co to znamená?

No, položili jste si někdy otázku, proč tištěné noviny stále existují? Kromě těch bulvárních, které se hodně prodávají, jsou tzv. seriózní noviny okrajovým produktem. Ale s mnohem větším dopadem. Jejich vliv pramení z toho, že ačkoli je už nekonzumují masy, počítá se s těmi malými počty přeživších kupců, protože je to celý politický svět, lidé, kteří ovládají média, a podnikatelé z nejdůležitějších odvětví, kromě masy právníků a státních úředníků. Díky tomuto kvalifikovanému publiku si některé noviny udržují svůj vliv, neboť jejich komentátoři se dostávají přímo k uším těch, o nichž mluví. Je tedy třeba si uvědomit, že bez ohledu na to, jak klesá čtenost BL ve srovnání s dobou, kdy byly průkopníkem a jedním z mála hráčů na online trhu názorového a nemainstreamového zpravodajství, BL stále mají vliv.

Mohu to potvrdit i na základě svého nedávného působení ve funkci ředitele časopisu, který měl pouhá tři čísla (s nástupem pandemie byl zrušen pro nemožnost distribuce), který jmenoval se Nekorektní. Sponzorem titulu, který financoval většinu nákladů, byl známý pravicový politik, který je mým osobním přítelem již 22 let. Ve většině otázek se naprosto neshodneme, ale spolupracuje se nám velmi dobře, neboť je to jeden z mála lidí v České republice, s nimiž jsem pracoval, který věci neodkládá, který není v práci líný, který bere pracovní etiku vážně, a netrpí tím charakteristickým a typicky českým cynismem vůči práci. Koncepce časopisu spočívala v tom, že byl plný pouze názorových článků od krajně pravicových velkých hráčů, jako je Petr Hampl, Petr Žantovský, Jiří Skupien, Pavel Foltán, Jan Stern, Daniela Kovářová, Jiří Kobza, Roman Joch, Helena Válková, Pavel Černocký, Vlastimil Vondruška, režisér Jiří Svoboda, Klára Samková, Petr Adler, Jaroslav Štefec, Ladislav Jakl, Jaroslav Bašta, Miloš Zábranský, dokonce i Milan Knížák a Václav Klaus. Taková kombinace krajně pravicových lidí mě přiměla říct, že si připadám jako šéf gay pornočasopisu, protože je plný čuráků...

Název Nekorektní odkazuje na to, že jsou tam názory považovány za politicky nekorektní. Každé číslo se týkalo pouze jednoho tématu, například uprchlíků, Czexitu nebo homosexuálních sňatků. Mým úkolem bylo vyvrátit jejich názor na toto jedno téma, kterého se číslo týkalo, a to ve dvoustránkovém úvodníku, kde jsem se měl pokusit odradit je a/nebo čtenáře od jádra jejich argumentace. Byl to inovativní koncept, který jsem vytvořil, když jsem se snažil najít díru na trhu. Protože jsem si uvědomil, že svět už není rozdělen na levici a pravici, ale ve skutečnosti na humanisty a individualisty (nazývat je progresivisty a tradicionalisty je také nepřesné), napadlo mě, že časopis, který by poskytl skuhrajícím individualistům prostor pro sloučení jejich sobeckých názorů, by tuto veřejnost přilákal a mně by dal příležitost vniknout do jejich bubliny s úvodníkem, jehož body by si málokde přečetli, protože oni i většina z nás jsou zakotveni ve svých informačních kmenových bublinách.

To mi umožnilo zúčastnit se stovek setkání s nejznámějšími krajně pravicovými osobnostmi České republiky. Sedět společně u stolu v parlamentní restauraci s lidmi, kteří jinak opovrhují přistěhovalci tmavé pleti z třetího světa, jako jsem já. Slyšet jejich skutečné názory, když si nehrají na své voliče. Zaslechnout věci, které jsem stejně jako dotyčná jména uzavřel se svým pravicovým sponzorem, že o nichž nebudu deset let nic prozrazovat ani psát. Od roku 2028 mohu otevřít Pandořinu skříňku, jak si populismus uvařil v kuchyni v ČR. Jedno však mohu říci: všichni dlouho četli BL.

A od některých z nich jsem se mohl hlouběji dopátrat toho, jak migrovali z BL do Parlamentních listů. Tehdy přichází na řadu "enfant terrible" BL: Štěpán Kotrba.

Kotrba je jednou z těch postav, které jsou ikonické a jejichž velikost významem převyšuje jejich sdělení. Každý, kdo Kotrbu zná, může potvrdit, že bez ohledu na jeho radikální názory má orlí zrak, který dokáže postřehnout věci, do nichž většina lidí v místních médiích nevidí dost hluboko, a má labyrint řečnických schopností, jimiž jeho dobře živený mozek buldozeruje mlýny, s nimiž bojuje ve svých donkichotských bludech.

I když měl Čulík s Kotrbou dlouholetý a blízký pracovní vztah, Štěpán mě od prvních dnů na BL tak trochu adoptoval jako žáka svých složitých teorií o politice, životě a historii. Když jsem se v roce 2001 stal šéfredaktorem zpravodajského týdeníku Redhot, pozval jsem Kotrbu do týmu. Po dvou týdnech prosadil na obálku a prostřední stránky časopisu komunistický manifest, vyprovokoval odchod zbytku týmu z redakce a svým nezadržitelným kouřením nám popálil polovinu židlí. Kreslil věci zaměřené na testování našeho IQ a házel do vzduchu hádanky v očekávání, že je nikdo nebude schopen vyřešit, a pak mohl začít vysvětlování výrazem "Fór je v tom, že...".

Po odchodu z BL a pár infarktech se Kotrba změnil v radikála proti uprchlíkům a sblížil se s křesťanskými fundamentalisty kolem Milana Badala, který byl nejbližším asistentem Dominika Duky. Přes Josefa Nerušila, jehož brazilská manželka je mou blízkou přítelkyní, se Kotrba stal zákulisním agentem Okamurova cirkusu. Osobně jsem byl svědkem jeho loutkovedení Nerušila, který byl od útlého mládí pod manipulací kněze Badala, ve vztahu, který jim blízcí lidé, velmi věrohodní svědci Tomáš Halík, Martin C. Putna a Ondřej Liška, popisovali jako homosexuální partnerství. Je tedy snadno pochopitelné, že chlapík, který byl starším mužem od puberty obletován, našel po Badalově smrti útěchu v Kotrbovi jako v náhradníkovi. Nikoli sexuálně, ale ideologicky.

Kotrba nejenže se ve vinárně Ambixu, která patří Nerušilovi, celé hodiny krmí dováženými salámy a sýry a spoustou kvalitního vína zdarma, zatímco neustále připravuje Pepovi projevy, píše pro něj prezentace, které nosí Okamurovi, radí mu, jak vytvářet politické intriky, a vůbec všechno, co Štěpánův ostřílený um umí. Josefova žena si na neustálé telefonáty a nekonečné texty připravené pro jejího muže, aby předstíral, že jsou jeho, ať už dříve pro Radu Českého rozhlasu, kde byl Nerušil členem (Kotrba jím býval také, než ho vyloučili, a tak si našel avatara, který ho tam s mstitelskou náladou zastupoval), nebo nyní jako důležitý hráč uvnitř nejmocnější krajně pravicové politické strany národa, stěžovala mnohokrát. Takto Kotrba, bývalý komunista, který je i dnes spravedlivým obhájcem práv homosexuálů a jako člověk osobně je měkký medvídek, pomáhá diktovat politiku a projevy Okamurovy strany... Tahle zápletka je lepší než kdejaké politické drama od Netflixu. Až budu za pár let schopen odhalit jména a příběhy, jichž jsem byl svědkem díky blízkosti, do níž jsem se dostal ke krajně pravicovému spektru České republiky, tak bude Kotrbova účast ještě větším dějovým zvratem...

Na rozdíl od většiny lidí jsem Kotrbu viděl v jeho intimitě. Ať už když spal na podlaze kanceláře Domu odborových svazů s mladou Lenkou,  i když s ní ležel na posteli v bytě své ženy a živitelky Ireny.

Na důkaz své blízkosti ke mně trval na tom, aby mě v den mého návratu ze čtyřletého pobytu mimo Českou republiku vzal jako první na večeři. Jako signál svého blízkého přátelství mně říkal Fabi. Musel jsem často vydržet jeho tříhodinové telefonáty i jeho velmi špatné návyky v oblasti osobní hygieny. Ze všech těchto důvodů se považuji za legitimovaného k tomu, abych napsal ostrá slova, která mám pro to, kým se stal, a na jeho strašlivý vliv v českém zeitgeistu.

A tady je část odhalení, a pokud čtenáři a autoři BL se teď ptají, zda Kotrbův význam nezveličuji: Štěpán není vlivný a důležitý jako komentátor, ale jako zákulisní operátor ano. Přeskočím-li do současnosti a nechám si na další článek či autobiografii kruhy, v nichž měl Kotrba vliv "v kuchyni", dojdeme k vinárně Ambix nedaleko parlamentu, která se stala jeho neoficiální kanceláří a kde vařil slabou mysl pravé ruky Tomia Okamury, Josefa Nerušila. Kotrbovi se příliš nedařilo udělat si ze mě svého žáka a mnohokrát jsme se na BL veřejně pohádali, zejména na téma Fidel Castro, kterého zbožňuje (zbožňoval?), ale v Nerušilovi si našel toho pravého pejska.

Proč je Kotrba v tomto kalkulu o image BL a také o odlivu čtenářů z BL na PL?

Ve stejné době, kdy jsem se jako autor BL cítil bezpečně a usedle, jsem strávil dvě desetiletí tím, že jsem je musel obhajovat. Každý člověk, na kterého jsem narazil a který BL četl nebo o nich věděl, trval na tom, že jde o levicový web. Jelikož se nepovažuji za levičáka, ale za humanistu, cítil jsem se s touto nálepkou nepříjemně. Vytváří falešný dojem, že pak budu souhlasit se vším, co levicové strany nebo ideologie hájí. Mým jediným vektorem jsou lidská práva. Proto nemohu vnímat Kubu nebo Venezuelu jinak než jako diktatury, které nedodržují lidská práva. Stejně jako Saúdská Arábie nebo Rusko, Myanmar nebo Írán, je mi jedno, za jakou ideologií se jejich vlády schovávají, pro mě jsou to porušovatelé lidských práv. Takže můj první argument zní: pokud by BL byly levicové, jak to, že jsem mohl publikovat mnoho článků kritizujících Kubu a Venezuelu?

Problém je však v tom, že Kotrba vysával pozornost a soustředil BL k obrazu svému. Vzhledem k mé dlouholeté praxi v médiích jsem organicky vstřebal několik univerzálních charakteristik, které jdou napříč národy a epochami, protože souvisejí s lidskou přirozeností. Kotrbovy konspirační teorie byly sexy, titulky jeho článků byly chytlavé, jeho řečnický projev je dělný a zároveň plný erudovaných příkras a množství dat, takže je přístupný obyčejným lidem a zároveň předává myšlenku, že autor je pečlivý, empirický a vědecký. V důsledku toho se BL, které začínaly s image osobního blogu liberálně smýšlejícího nerda, profesora emigranta Jana Čulíka, staly hlasitým a odvážným alternativním médiem, v něžm měla velký vliv Kotrbova okázalá přítomnost. Jako náznak toho vidím, že v anketách z let 2004 a 2010 byl Kotrba zmíněn jako první než Čulík, a to v 661, pak ve 444 případech. Ve čtyřech z nich byl Kotrba jediným jménem napsaným jako odpověď na otázku, které autory z BL čtou.

Snažím se poukázat na to, že na základě toho dlouhého seznamu publikací a ještě delšího množství let, co vařím v mediální kuchyni, je jedno jisté: osobní a mimořádné je to, co zaujme a utkví.

Kotrba nabízel tučné menu zdánlivě komplikovaných konspirací, které nám, ubohým smrtelníkům, hrdinně, díky své genialitě, rozebíral a zjednodušoval pro naše pochopení. Tak se prodával. Na rozdíl od většiny autorů BL, kteří nabízejí typicky český suchopárný typ psaní, aniž by vytvářeli osobní most se čtenářem (místo povídání je to formou konstatování na dané téma), byl Kotrba ve svých textech silně přítomen. Zatímco mnohé texty nabízejí konstrukci, která nepotřebuje specifickou intonaci a může být reprodukována robotickými hlasy, Kotrba píše se svou kadencí, tónem a infaktuací. Spojuje se se čtenářem, zapojuje "posluchače" jeho textu do objetí, které mi připomíná objetí amerického prezidenta Lyndona Johnsona, a to jak fyzicky, tak textově.

Stigma je něco, co se málokdy podaří smýt. Naše mozky registrují určité obavy jako věčné varovné razítko. Některé červené kontrolky se nám vypálí do vědomí a nikdy se jich nezbavíme. Taková je povaha stigmatu. Když vznikaly Britské listy, přišly na svěr už s malým stigmatem: že byly údajně výsledkem boje mezi Čulíkem a pravicovým konzervativcem Ondřejem Neffem. (Pozn. JČ: Není to pravda: Ondřej Neff mi v roce 1996 velkomyslně sám nabídl prostor na svém Neviditelném psu a každodenně, manuálně tam zveřejňoval Britské listy, do té doby, než Britským listům o hodně později nabídl prostor na svém síti Jan Panoch. Žádný konflikt mezi Neffem a Čulíkem nebyl.) Už to samo o sobě dávalo první signál, že Neff, naladěný na novou dobu, kdy levicovost byla pro staré a blbé, stojí na jiné straně než Čulík. V našem dualistickém myšlení tedy Čulík asi musel být levičák. A on jím je, jen ne ve starém slova smyslu, ani ortodoxně.

Nehledě na to, že je více než co jiného univerzitním profesorem. To znamená, že je odjakživa v kontaktu s každou novou generací a obklopen liberálním intelektuálním prostředím, které je otevřené diskusi. Jedinečnost Čulíka na české mediální scéně spočívá právě v tom, že nabídl první a jeden z mála opravdový Hyde Parků české mediální krajiny. Zatímco všechny ostatní české obdoby jsou silně ideologicky střežené a nabízejí jen ten názor, který si majitel přeje, Čulík ze svého průkopnického blogu udělal pluralitní think-tank. Neviděl jsem v češtině jiné médium, které by umožňovalo autorům útočit na šéfredaktora i na sebe navzájem a nabízet články od proruských názorů Daniela Veselého až po mé téměř grafomanské články o LGBTQ+ záležitosti. Ačkoli stigma vytvořené kontrastem Neff a následně Kotrbovým show-stealingem je, že BL jsou levicové, ve skutečnosti jde o jeden z mála pluralitních názorových webů v zemi. A je autentický, bez zákulisních intrik, jak je tomu u většiny médií. Čulík je jako ten mladistvý strýček, který dovolí dětem běhat a dělat věci, které je jejich rodiče dělat nenechají.

Takže protože Kotrba byl takový komunistický agitátor, jehož rodinná historie mu dala důvod cítit se zrazen osudem, když ho sametová revoluce připravila o pozici privilegovaného člena kádrů, které měly být u moci, a protože jeho články měly ingredience, díky nimž si jich lidé více všímají a pamatují si je, dostaly Britské listy břemeno stigmatizace.

Anti-Neff + pro-Kotrba = BL jsou levicové.

Zároveň jsme viděli, jak Kotrba i desítky tisíc čtenářů přešly od zbožňování Che Guevary k mokrým snům o Vladimíru Putinovi. Z čtenářů, kteří se ztotožňovali s levicovými názory, se začali stávat extremisté, kteří se bojí cizinců a neheterosexuality. Zatímco v článcích BL nacházeli naplnění, když poukazovali na ty stránky problémů, kterým se mainstreamová média nevěnovala, nyní vyhledávají štvavé texty, které jim říkají, koho mají nenávidět nebo koho se mají se bát. Jak se to mohlo stát? Jaká je tam souvislost?

Když se součástí moderátorského ansámblu stal Ivo Brhlík, syn klarinetisty orchestru televize, kde se vysílal můj dětský pořad, uvědomil jsem si, že mé dny jsou sečteny. Blonďatý, zelenooký, s typickou symetrickou českou tváří, Ivo také zpíval a hrál na klavír. Já jsem se zmohl jen na pár kouzelnických triků a ohlašování kreslených pohádek, které vyplňovaly náš program. Začaly mu chodit stovky dopisů od dětí a jejich maminek, které byly okouzleny jeho širokým chrupem a hudebním nadáním. Já jsem jich dostal méně než deset.

Tehdy jsem si vzpomněl, jak můj otec někomu vyprávěl o tom, jak se mu podařilo u soudu přelstít státní zástupkyni. Myslel si, že když je prokurátorka neuvěřitelně atraktivní dáma v přiléhavých sukních, porota se do ní nabuzená hormony instinktivně zamiluje. Dokonce se zmínil o tom, že výzkumná studie zjistila, že muži mají tendenci nakupovat dvakrát více, když je prodavačkou sexy žena, což je důsledek snížení racionálních schopností během sexuálního vzrušení. Potřeboval tedy nějak odvést oči porotců od jejích silikonových ňader. Udělal to tak, že si k soudu přinesl pytlík grapefruitů. Grapefruity se v Brazílii nepěstují ani nekonzumují, ale ve Spojených státech jsou velmi oblíbené. Nechal si jich od někoho poslat sáček a pokračoval v tom, že pomalu a postupně jeden po druhém bral a loupal, zatímco sexy paní prokurátorka odhalovala své důvody pro odsouzení obžalovaného. Můj otec to zdůvodňoval tím, že protože to ovoce není známé a akt loupání ovoce během soudního procesu je naprosto neobvyklý, všechny oči a mysli budou upřeny na něj. Jeho čin nebyl nezákonný a soudce byl také příliš zmatený na to, aby zasáhl, takže můj otec byl ve svém cíli úspěšný. Nejenže ten konkrétní soudní proces vyhrál, ale tato událost mu navždy utkvěla v paměti. Jeho prozíravost a moudrá strategie se staly značkou. Už ji nikdy nepotřeboval použít, protože se rychle a dodneska přesunul k daňovému právu a už nikdy se nezabýval porotci a osobními zločiny. Ale přesto je to obraz trvající navždy.

Inspirován tímto příběhem jsem se v dalším živém vysílání objevil se žlutými brýlemi s kulatými skly typu Johna Lennona. Nebylo možné se na mě nedívat. Dětem se to líbilo, zatímco jejich maminky snily o tom, že budou mít andělského syna, jako je Ivo. Začal jsem dostávat víc dopisů než on...

To mě naučilo něčemu, co jsem mnohokrát s úspěchem zopakoval a co má zásadní vliv na to, že jsem si dokázal uvědomit důvod, proč se ten stal nejcharakterističtějším rysem Britských listů více Kotrba než Čulík nebo ostatní tým. Karel Dolejší, z toho, co jsem neformálně za poslední desetiletí pochytil, je vnímán jako "druhá manželka", ta, která převzala místo po Kotrbovi a renovovala Čulíkův dům, čímž se stala novým standardem. Ale trvalo to příliš dlouho, než se jeho vlastní levicové reference změkčily, takže BL image levičáckého serveru udržují.

Výrazné postoje Bohumila Kartouse, které sahají od pozice u Českých elfů až po spoluvedení obrovských protestů proti Andreji Babišovi, nemluvě o jeho účasti ve vzdělávacích projektech, pomáhají posilovat vnímání BL jako přinejmenším rozhodně ne pravicových a ne propopulistických. Boris Cvek je v mém okruhu vnímán jako vědecký a filosofický duch s akademickou úrovní psaní a velmi dobře podloženými texty, které jsou svěže osobní a schopné blízkosti se čtenářem, která je mu vlastní, a je dobře respektován jako ideologicky neaktivistický.

Můj obraz také nahrává některým stigmatům Britských listů, neboť jsem se stal mediální osobností v České republice díky tomu, že 1) jsem byl napaden Vladimírem Železným v pořadu Volejte řediteli za obhajobu České televize v době krize 2000-2001, 2) jako šéf jediného mainstreamového novinářského média v České republice jsem zpochybnil americkou verzi útoků z 11. září 2001, 3) řídíl jsem časopis na pomoc bezdomovcům, 4) jsem otevřeně a hrdě gay - to vše má tendenci přispívat k levicovému nebo alespoň anarchistickému obrazu.

Takže BL bohužel o tuto image nepřijdou, neboť zkušenost ukazuje, že stigmata se drží navždy. A světlo se vždycky zaměří na ty z nás a na ty články od nás, které mají levicový příklon, zatímco nebude vážit stejnou měrou všechny ostatní články, které jsou na BL publikovány a které jsou buď ideologicky neutrální, nebo antilevicové. Nebudu tvrdit, že BL publikují pravicové články jinak než výjimečně, ale dávají prostor hlasům, které reprezentují i populistické fanoušky, krajně pravicové konspirační teoretiky a apologety Vladimíra Putina, jak můžeme vidět u článků Daniela Veselého. A ujistěme se, že je zjevné, že Daniel Veselý není krajně pravicový komentátor ani fanoušek populistů, je více nalevo než já, jak jsem pochopil z jeho článků a dokonce i z osobního setkání, které jsme měli, když jsem mu nabídl místo v časopise Nekorektní. Veselý možná vidí věci na Ukrajině jinak než já, ale je to úctyhodný a velmi dobrý autor, jehož argumenty jsou podložené a reprezentují velkou část dobrých lidí, kteří navštěvují nejlepší kulturní místa v této zemi.

A to dělá most k tomu, proč tolik bývalých čtenářů BL migrovalo k populistickým a krajně pravicovým PL. Protože jádro mých "followerů", tedy těch, kdo obvykle reagují na mé články, posílají mi e-maily nebo si mě přidávají do svých aplikací na sociálních sítích, tvoří zpravidla lidé, kteří se stali mými fanoušky, protože jsem napadl verze Bílého domu o 11. září. Tak jsem získal srdce mnoha Čechů. Desítky let se mnou komunikují. Dnes jsou na opačné straně, nechápou, proč jsem slepý ke konspiračním teoriím, kterým věří. Žena, která mě k Veselému přivedla, je jedním z těchto lidí.

Byla to protestující antiglobalistka, která miluje alternativní medicínu, duchovní knihy, astrologii a podobné věci, které jsou obecně spojovány s levičáky. Je to velmi dobrá novinářka s významnou kariérou, pro kterou jsem byl jedním z prvních impulsů, když jsem jí dal místo v Novém Prostoru. Přestože je velmi empatická a inteligentní, stala se z ní popíračka očkování, která volí krajně pravicové politické strany a hlásí se k ideologii zaměřené proti uprchlíkům a homosexuálním manželstvím. To je jeden z důvodů, proč trvám na tom, že musím upozorňovat ty, kteří na rozdíl ode mne žijí v omezeném názorovém rozpětí, že krajně pravicoví a populističtí voliči nejsou ony zesměšňované stařenky z virálních videí na internetu. Lidé s vysokou inteligencí, kteří jsou zcestovalí, dobře informovaní, v osobním životě se přátelí s cizinci tmavé pleti a jejich život je duchovní a kulturní, jsou také obětí labutí písně politiky strachu.

Veselý nakonec sdílí některé názory se skupinami, které s jeho názory nemají nic společného, protože to, co je spojuje, je faktor "wow", faktor ohromení. A tady přichází na řadu to, proč jsem se podělil o všechny ty detaily ze svého profesního života, které se na začátku mohly zdát jako zbytečné a nemístné v článku, který se snaží vysvětlit, proč jsou BL stigmatizovány jako levicové a jak to, že nám klesla čtenost kvůli migraci k opačně smýšlejícím PL. To také vysvětluje - což také souvisí s dalším dílem tohoto článku ve stylu skládačky – jaký dopad měl faktor Kotrba jak na image BL, tak na migrací čtenářl do PL. Jde o faktor "wow", faktor ohromení.

Stejně jako Ivova slovanská krása vytvářela "wow" faktor nebo jak ho vytvořil tátův grapefruit či kulaté barevné brýle Johna Lennona, byla to Kotrbova schopnost vytvářet "wow" faktor, která z něj osobně udělala symbol BL. "Wow" je pocit. Není konkrétní a mohou ho vyvolat různorodé spouštěče, některé individuální, jiné univerzální. Ty univerzální mají souvislost s našimi instinkty přežití, například naši pozornost zesilují červená a žlutá barva (oheň), určité zvuky nebo nečekané velikosti a tvary. Takže ovoce, které vypadá jako pomeranč, ale není jím, upoutá větší pozornost než zelená limetka. Takže červené a žluté barvy bulvárního tisku používají tento trik. Velmi účinně upoutávají naši pozornost také vykřičníky.

Stejný účinek mají i konspirační teorie. Je to něco, o čem trochu víme, ale ve skutečnosti nevíme tolik. Část z ní známe, ale zbytek nás překvapí. Pocit "wow", pocit ohromení, přichází například v okamžiku, kdy příběh nabere nečekaný, ale skoro nemožný směr. Sexy charakter konspiračních teorií pramení z příjemných tělesných chemických reakcí způsobených prvkem překvapení, k nimž se přidávají uspokojivé hormonální pocity, které se vzbudí, když máme pocit, že nám někdo říká něco, co ví jen málokdo. Naše přirozenost nás vede k tomu, že to, co je vzácné, považujeme za cennější. Informace, kterou má každý, není cenná. Být informován o něčem, co smí vědět jen vybraná skupina, je něco, co nám dává pocit výjimečnosti. A pocit výjimečnosti je příjemný pocit. Navíc i pocit pohodlí, že jsme součástí menší, tedy útulnější skupiny. Naše instinkty dávají přednost menším jeskyním před velkými, přeplněnými sály.

Takže BL nabízely "wow" faktor, když šly proti proudu. Když byly na straně Jiřího Hodače a Jany Bobošíkové během protestů v České televizi v roce 2000, když šly proti válce George W. Bushe v Iráku, když dávaly prostor stovkám článků, které šly proti establishmentu, a psaly o tématech, která mainstreamová média neřešila. Co však tyto čtenáře spojuje s BL i PL? Faktor "wow". Hledají ty chemické reakce. A je spouští, když mají čtenáří pocit výjimečnosti, že čtou něco, o čem masy nevědí, nebo že elity jsou na opačné straně. Protože vědět něco, co ví jen málo ostatních lidí znamená vyhrát nad mocnějšími elitami. Je to o pocitu... moci. Je to jeden z pilířů naší instinktivní hierarchie.

Když má člověk pocit ohromení, je to proto, že se stal svědkem něčeho nečekaného a vzácného, možná dokonce dříve chápaného jako nemožné.

Když BL zásobovaly Čechy, v době, kdy byl online prostor mnohem omezenější a méně rozsáhlý, s exkluzivními překlady článků z Velké Británie, čtenář se cítil výjimečný, měl přístup k něčemu méně dostupnému, a proto cennějšímu. Jakmile se přístup k takovým informacím stal méně vzácným, tento aspekt BL již pomohl odradit část čtenářů. Kdysi byly hlasem disentu jen Britské listy, ale později se na trhu objevilo mnoho dalších webových stránek, které nám přebraly další část čtenářů.

Pak Kotrba odešel a BL se staly méně radikálními, konspirační teorie méně extrémními a titulky méně často výbušnými. Zároveň je třeba upozornit, že někdy až vulgární titulky některých článků na BL jsou také charakteristikou, která přilákala mnoho dnes již bývalých čtenářů. BL často používají agresivní slova, urážky nebo dlouhé titulky, což jsou charakteristiky bulvárních médií, ale hodí se k médiu, které vzniklo v Británií, kde jsou bulvární média akceptována a čtena, což je, řekl bych, něco podobného jako v České republice.

Stejně jako moje kamarádka novinářka a sám Kotrba, ani tito lidé už nenacházeli v levicových kruzích ani na BL onen "wow" faktor. Není ho dost. Když něco konzumujeme, po nějaké době to přestane být intenzivní a máme tendenci chtít zvýšit množství nebo sílu.

Kotrba nás pošpinil levicovou značkou a pak odešel a se stal krajně pravicovým věřícím a zákulisním agentem. Levicovost byla dříve radikální jen proto, že se země a svět změnily v neoliberální. Být levicovým antiglobalistou v devadesátých letech nebo v roce 2000 tedy znamenalo usilovat o tytéž uspokojivé chemické reakce vyvolané pocitem moci, který přináší rozhodnutí 1) jít proti elitám (ekonomickým nebo intelektuálním), 2) chápat o světě něco, co masy nechápou.

Když se však levičáctví dostalo k moci po celém světě, stalo se establishmentem. Když u nás Miloš Zeman a Václav Klaus podepsali opoziční smlouvu a dali najevo, že v zemi neexistuje žádná skutečná levicová strana, jen oportunistická politická mašinérie, být levičákem ztratilo na přitažlivosti. Přestalo to vyvolávat ony chemické reakce, o které mnozí naši čtenáři a Kotrba usilovali.

To také částečně pomáhá vysvětlit, proč když Čulík inzeroval BL na Facebooku, vedlo to většinou jen teenagery k tomu, aby na stránku klikli a podívali se. Je to proto, že na rozdíl od starších lidí, kteří jsou "wow" článkům vystaveni už dlouho a v důsledku toho potřebují silnější dávky, ti nejmladší jsou stále schopni si "wow" faktor vyvolat menšími dávkami.

Ale to, že je tato skupina tou, kterou BL přitahují, by nemělo být vnímáno jako negativum. Právě proto, že tyto reklamy tuto věkovou skupinu úspěšně oslovily, měly pokračovat. Protože si možná myslíme, že děti ve věku 13 až 17 let jsou povrchní mysli, které nejsou schopny pochopit problematiku, jíž se BL zabývá, ale to je omyl. Když se ovšem podíváme na oceán, nevidíme kapky. Z miliónů teenagerů v zemi jsou tisíce zázračně napřed ve svém věku, konzumují knihy a informace rovnající se naší věkové skupině. A já to vím, protože jsem byl jedním z nich. Už ve třinácti letech jsem se velmi zajímal o politiku, sociologii, filozofii a psychologii. Možná to kontrastovalo s naprostou většinou mých vrstevníků, ale zároveň nás byly tisíce. Což je číslo, které může být pro BL užitečné. Také roky letí a brzy jsou dospělí. Důležité je, že BL už možná neovlivňuje tolik starší generaci, ale má zlatou příležitost pomoci formovat myšlení generace, která bude brzy ve vedení. To by si měl uvědomit především Kartous.

Další stránku naše čtenářů dokládá Cvekův článek o Dantovi a jeho vysoké čtenosti. V akademických a intelektuálních kruzích jsou BL důležitým zdrojem. Z řad čtenářů máme kromě hledačů "wow" i kvalitní množství lidí, kteří jsou mysliteli národa. Mnozí z nich jsou ve vedoucích funkcích. Máme privilegované publikum.

Takže za část ztráty čtenářů a za stigmatizaci jako levičáků si můžeme sami. Částečně je to náhoda, je to znamení doby. Dnes lze "wow" lze najít v mnoha prostředcích a zdrojích, takže se stáváme méně cennými. A část důvodů, proč ztrácíme důvěryhodnost a čtenářskou stálost návštěv, souvisí s něčím, na co už léta bezvýsledně upozorňuji: design a péče o detaily.

Pokud jde o péči o detaily, chápu, že BL jsou upravovány improvizovaně, protože nemají prostředky na zaplacení profesionální práce. Že ti, kteří jej editují, se musí živit z jiných činností, a tudíž čas, který mají na to, aby se BL věnovali, je omezený. Ale jsem také zkušený šéfredaktor, který viděl, jak Češi neradi dbají na detaily, pokud tyto detaily znamenají více práce. Jak mají Češi tendenci dodávat jen to nejnutnější, základní, co je třeba, jako panelák, který je praktický, ale není vymalovaný. Problém je v tom, že je omyl myslet si, že natřít šedivé betonové venkovní stěny paneláku nemůže něco změnit. Že to je jen zbytečný, povrchní detail. Ti, kdo si to myslí, si neuvědomují účinky designu v našem mozku. Jak může barva ovlivnit to, jak věci vnímáme a hodnotíme. Jak symetrie a vizuální hierarchie univerzálně ovlivňují chování a vkus i těch, kteří si to zcela neuvědomují, a bez ohledu na to, jak stoický život dotyčný vede. A v tomto ohledu BL naprosto selhávají.

Vím, že existují technické faktory, které souvisejí i s ekonomickými faktory, které brání BL v kompletní vizuální proměně, aby se přizpůsobily moderně. BL mají stále vzhled webových stránek z počátku roku 2000. Nemají žádnou hierarchii článků. Všimněte si, že na jiných webových stránkách, pokud se nejedná o blogy, jsou v horní části stránky články, které jsou nějakým způsobem zvýrazněny jako ty nejdůležitější, ať už svým tvarem, velikostí nebo písmem. BL mají pouze panelákovitě vertikální časové osy stejně orámovaných článků. Nevíme, co redakce chce, abychom četli dříve, co je aktuálnější, co má větší důležitost.

Není to jen kvůli našim technickým potížím, ale i kvůli nedostatku odborných znalostí redakce a trochu lenosti měnit způsob práce. Plus slepota či neznalost důležitosti designu u webu, který chce být navštěvován každý den v konkurenci mnoha mnohem modernějších stránek. Bez ohledu na mé rady a interní protesty pod výmluvou, že nemáme peníze ani technické možnosti, nadále nabízíme vizuálně znečištěný, přeplněný web, který nevidí problém v tom, že používá naprosto stejný obrázek k ilustraci různých článků téhož vydání. Nemáme různé tvary nebo orámování, které by čtenáři signalizovaly, že obrázek článku je pouze ilustrační nebo se vztahuje k samotné skutečnosti. Vypadáme jako stará hospoda, která nikdy nezměnila výzdobu pod záminkou, že nabízí dobré pivo. Takových hospod skutečně existuje mnoho a mají své publikum. Ale u všech bez výjimky se jejich publikum zmenšilo na starší lidi, kteří buď mají rádi staré zvyky, nebo se jich už moderna netýká. V každém případě jde o vymírající publikum. Je tedy naléhavě nutné, aby ti teenageři, které naše texty zaujaly, od nás dostali také modernější a organizovanější vizuální nabídku, pokud chceme přežít. Jen s naším dobrým pivem tu v roce 2030 nebudeme.

K tomu, články jsou často publikovány plné překlepů a s větším počtem mezer mezi slovy nebo odstavci, než by měly, a to vše proto, že jsou upraveny bez dostatečné péče a nejsou následně zkontrolovány ostatními členy, aby opravili případné zbytky.

Nikdy se nezbavíme stigmatu levičáctví pro ty, kteří jsou starší. Máme však jedinečnou příležitost vybudovat si nové publikum, které nás bude vnímat jako dodavatele kvalitních textů, které nenabízejí laciné "wow", které jsou bez cenzury redakce, které si dovolí kritizovat BL jako takové, jako je tento. To, že se hlásíme k této skutečné svobodě, je pro mladé mysli přitažlivé. Nová generace si cení autenticity a svobody. Pro tyto dva faktory jsme oázou na českém trhu. A pro inteligentní mladé mozky jsou silnější než faktor "wow".

Čulík právě oslavil sedmdesátku. Klíčový věk. Ale je jedním z těch šťastných lidí, kteří měli možnost zůstat v kontaktu s novými generacemi. Nestal se z něj nevrlý stařec. Naopak, každý, kdo ho zná osobně, vidí v pohybech jeho těla, hlasovém nadšení a nezkoprnělém společenském rebelství teenagera. Je tedy na místě, abychom se pokusili znovu si u nich vypěstovat své publikum.

7
Vytisknout
9369

Diskuse

Obsah vydání | 29. 11. 2022