Nemůžeme se odvrátit od utrpení, ale už se nemohu dívat na zpravodajství z Izraele a Gazy
7. 11. 2023
Poprvé ve svém dospělém životě se nemohu dívat na zprávy - ani je číst. Jejich podání mě hluboce rozčiluje. Už více než týden nečtu, neslyším ani nesleduji zprávy z Izraele/Palestiny. Obávám se, že se mi díky tomu ulevilo. Ptal jsem se v okolí a mnoho dalších lidí dělá totéž.
Normálně bych považoval za šokující, kdybych nevěděl, co se děje jinde ve světě. Dlužíme obyčejné lidskosti, abychom neignorovali nelidskost, ať se děje kdekoli. Měli bychom naslouchat a přinejmenším soucítit, i když bez konkrétního cíle. Povinnost novinářů je specifičtější; je to poskytování potřebných informací, jejichž shromažďování a předávání může být nepříjemné. Navštívil jsem válečné oblasti a zjistil jsem, že je to otřesné. K nevýslovným hrůzám dochází někde na Zemi neustále. Média mohou mít prostor jen pro něco z toho. Kdy jste naposledy slyšeli o Súdánu, Demokratické republice Kongo - nebo dokonce o Ukrajině? Ale je třeba se snažit, ne se tomu vyhýbat.
Nyní máme nejintenzivnější nepřetržité zpravodajství o extrémním násilí, jaké si pamatuji. Ve večerních zprávách se nesměle říká, že scény jsou "příliš hrozné na to, aby byly odvysílány", a pak že "některé scény mohou diváky znepokojovat", jako by nás chtěli odvést od toho, co vidíme. Tohle je bulvární televize, která nabízí hrůzostrašné pozlátko k tomu, o čem by zprávy měly být, tedy o faktech a jejich informované interpretaci. Přesto se předpokládá, že to nezvládneme, a místo toho se nám předkládají nekonečné rozhovory s lidmi na místě. Potřebujeme něco, co vzbudí emoce. V tomto ohledu je televize jiná liga než rozhlas a tisk.
Hrůza podněcuje nebezpečný instinkt obviňování. Protože každému hlasovému projevu z Gazy musí předcházet nebo po něm následovat hlasový projev Izraele, jsou diváci vtahováni do hádek, které jsou poháněny žárem, nikoli světlem. Neexistuje žádná historie ani kontext. Plačící oběti dostávají více času než rozhodující činitelé nebo odborníci. A po obviňování přichází zdrcující pocit bezmoci. Co můžeme dělat? Máme křičet, pochodovat, psát, mlčet? Většinou jsme smutní a vracíme se ke svým životům a předstíráme, že se nic nezměnilo. Nebo to alespoň většina z nás dělá.
Psychologové nám radí, jak se vyrovnat se špatnými zprávami, když se nás osobně týkají. Radí nám, abychom ji analyzovali, vyhodnotili riziko, hledali cestu vpřed a podnikli kroky. Ale to je tehdy, když je to osobní a my můžeme události ovlivnit.
Zlo z vnějšího světa je v jiné mentální sféře. Nemůžeme s nimi přímo nic dělat a musíme zůstat diváky cizího utrpení. Během Covidu prudce vzrostla závislost na "doomsurfingu" a "doomscrollingu". Lidé obsedantně sledovali zprávy o nemoci každou hodinu. To vedlo k pocitům strachu, smutku a hněvu a k nárůstu případů deprese a traumatu. Stejně jako v případě špatných zpráv obecně se říkalo, že jejich přitažlivost je evoluční reakcí na potenciální nebezpečí - lidé touží po varování.
Diskuse