Válka v Gaze je intenzivní lekcí západního pokrytectví. Nebude to zapomenuto

27. 11. 2023

 

Záběry rukojmích a vězňů, kteří se znovu setkávají se svými rodinami, jsou téměř příliš nadějné na to, aby je člověk dokázal vstřebat, píše Nesrine Malik. I když se izraelské úřady výslovně snaží potlačit palestinské "projevy radosti" z návratu jejich vězňů, skutečnost, že byli propuštěni a že někteří izraelští rukojmí jsou nyní v bezpečí a znovu se setkali s rodinamu signalizuje jistý malý příslib. Ale i kdyby se naplnila ta nejdivočejší naděje - trvalé příměří - na to, co se odehrálo v uplynulých 52 dnech, bude těžké zapomenout.


Na sociálních sítích se před několika týdny objevilo krátké video, které nemohu dostat z hlavy. Na něm  drží muž v Gaze dva igelitové pytle, v nichž jsou části mrtvoly dítěte, pravděpodobně jeho. Jsou tam i další detaily. Výraz v mužově tváři. Způsob, jakým se lidé kolem něj vyhýbají očnímu kontaktu, jakmile si uvědomí, co ten člověk nese. Tyhle detaily teď vidím často, náhle a nečekaně. Emocionální a psychologický dopad války na lidi mimo Gazu - bez ohledu na to, jak je intenzivní - je jakýmsi privilegiem, protože se odehrává, jak už to tak bývá, pouze na našich obrazovkách. Ale v těchto obrazech je něco trvalého. I ostatní, které znám, jsou pronásledováni jinými vizemi. Lékařka, která při ošetřování obětí bombardování narazila na tělo svého manžela. Otcem, který naposledy hladí a objimá zaprášené mrtvé dítě.

V běžném životě i na sociálních sítích se setkávám s lidmi, kteří říkají, že mají pocit, že propadají šílensví. Že jsou věci, pohledu na něž se už nikdy nezbaví. Že nemohou spát, že jejich interakce s dětmi v jejich životě začala být zabarvena jakýmsi mdlým pocitem viny. Zdá se, že ten pocit není jen smutek, ale i zmatení z toho, že to všechno trvá tak dlouho. Ale oni se dívají dál. Přestat se dívat znamená přiznat si, že jste bezmocní. Znamená to, že jste se smířili s tím, že nemůžete nic dělat a že nakonec podlehnete tomu nepříteli spravedlnosti - únavě, která jako by se už dostavovala.

Pravda, kterou je příliš těžké přijmout, je, že nemůžete nic dělat. Můžete napsat svému poslanci, můžete chodit na demonstrace, můžete protestovat. A zabíjení pokračuje. Zatímco se tak děje, političtí představitelé v zemích, jako jsou USA a Spojené království, podávají o konfliktu nekrvavou zprávu, která jako by opomíjela samotný fakt a počet mrtvých a místo toho se uchyluje k téměř surrealistickému jazyku, který vyzývá ke "všem možným opatřením" na ochranu civilních životů. Představitelé OSN, kteří nejsou známí svou neomaleností, nyní ztrácejí chladnou hlavu a používají nejsilnější možné výrazy, což se zdá být přímým důsledkem tohoto podivného trvání na tom, aby se realita nenazývala tím, čím je. Den před uzavřením příměří úřady v Gaze vyčíslily počet mrtvých na 14 532.

Odtud pramení pocit ztráty rozumu: skutečnost, že se zdá, že poprvé, co si vzpomínám, západní mocnosti nejsou schopny věrohodně předstírat, že existuje nějaký globální systém pravidel, který dodržují. Zdá se, že prostě říkají: existují výjimky, a tak to prostě je. Ne, nedá se to vysvětlit a ano, bude to pokračovat tak dlouho, až to v určitém okamžiku přestane, což zřejmě bude tehdy, až  se to izraelským úřadům zachce.

Součástí této neschopnosti sáhnout po přesvědčivém vyprávění o tom, proč musí umírat tolik nevinných lidí, je i to, že události eskalovaly tak rychle. Nebyl čas nastavit tempo útoků na Gazu, připravit ospravedlnění a doufat, že nakonec, až bude po všem, čas a krátká pozornost zakryjí oběti. Konflikt v Gaze je výjimečně, nepříjemně intenzivní. "Odborníci tvrdí, že tempo úmrtí během izraelského tažení má v tomto století jen málo precedentů," píší New York Times. Jeden z vojenských expertů se vyjádřil, že se to nedá srovnat s ničím, co za svou kariéru viděl. Oblast je tak hustě osídlená, že počet obětí z řad civilistů je příliš vysoký, a důkazy o tom, že byly podlomeny schopnosti Hamásu, což je jediné možné ospravedlnění obětí, jsou příliš nízké.
 
A tak bylo posledních několik týdnů zrychlenou lekcí o iluzorní povaze mezinárodního práva. Na rozdíl od Iráku netrvalo roky, než se nahromadily mrtvoly, než se nashromáždily důkazy a prokázalo se, že akce nikoho neudělala bezpečnějším, byla nemilosrdná a chybná - a nakonec se vytratila důvěra a důvěra v politické vedení. Gaza se odehrává v reálném čase, v některých případech v živém přenosu. Bombardování je tak neúprosné a soustředěné, že vyhladilo celé rodiny. Tisíce lidí byly vysídleny a táhnou své děti na provizorních saních (další otřesný výjev). Je tu také morální síla dětí. Nejde jen o jejich smrt, která se odhaduje až na 6 000 za necelé dva měsíce, ale i o jejich osiření, vysídlení a nedostatek jídla a vody v obležené Gaze, která je nyní podle Unicefu "pro dítě nejnebezpečnějším místem na světě".

Lidi lze naučit přijímat strašně moc věcí, které nedávají smysl, ale existuje hranice toho, co lze lidem věrohodně namluvit, že není možné. Velká část souhlasu v politice je zajištěna všeobecným souhlasem s tím, že existují věci, které jsou prostě nad úrovní znalostí průměrného občana, a dokonce i mimo schopnosti vlády. Nedokázat přesvědčit "jedinou demokracii na Blízkém východě" o něčem, co se zdá být naprosto zřejmé, totiž že hrůzné události ze 7. října nelze vymazat ještě větší hrůzou, mezi ně nepatří. Poučení je brutální a krátké: lidská práva nejsou univerzální a mezinárodní právo se uplatňuje svévolně.