Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Smát se s anděly z mariánského sloupu

1. 2. 2024 / Matěj Metelec

čas čtení 3 minuty

Na začátku ledna přibyla na mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí trojice andělů. Celkem budou nakonec čtyři, každý symbolem jedné z kardinálních ctností: moudrosti, statečnosti, spravedlnosti a mírnosti, které porážejí síly temnot.

Těžko v bojovných andělech, kteří pomocí různých chladných zbraní masakrují diabolický bestiář, nevidět vítěznou rekatolizaci.

Teologické motivy se v době umístění sloupy v 17. století prolínaly s politicko-konfesijními a ozvěny těchto původních motivací se vracely v diskuzích, jež se vedly v průběhu snahy o navrácení sloupu (lépe řečeno jeho repliky) zpátky na místo, odkud byl 3. listopadu 1918 stržen.

Až v srpnu, po osazení i čtvrtého anděla, sloup jako celek požehná pražský arcibiskup a konzervativní katolíci to patrně budou vnímat jako konečné vítězství v kulturní válce o podobu Staroměstského náměstí.

Jejím objektem byl sloup od počátku snah o jeho (znovu)vztyčení až do 4. června 2020, kdy k němu došlo. Utkávali se v této kulturní válce představitelé evangelicko-pokrokářské a republikánské tradice spolu se sekularisty a levicí na jedné straně s monarchistickými a katolickými kruhy a konzervativní politickou pravicí na druhé straně.

I když osobně jsem vrácení sloupu na náměstí příliš nefandil, hlavně proto, že jeho obnova po sto letech v agnostické České republice nedávala moc smysl (nehledě na nepříliš výtvarně povedený remake sochy Panny Marie na jeho vrcholu), po více než třech a půl letech musím říct, že sloup se na Staroměstské náměstí přinejmenším architektonicky hodí. Tím, že primárně slouží jako lavička pro turisty všeho věku a vyznání, je navíc důkladně sekularizován. Přestal být objektem kulturního střetu a zvítězila každodennost? Nebo představuje symbol vítězného postupu „své“ strany v kulturním střetávání? Posunul český veřejný diskurz směrem ke katolicko-konzervativním hodnotám?

Petr Pithart za časů pozdní normalizace v eseji Neklidný život pražských pomníků a soch napsal: „Češi jsou zkrátka nemocní dějinami a tato nemoc je podstatnou složkou jejich identity. Chybějící pomníky jsou pak svědectvím tvrdé, někdy přímo destruktivní léčby. Zdaleka ne úspěšné. I z medicíny je známo, že amputovaná noha pacienta občas bolí.“

Pokud odstraňování pomníků je „léčba“ dějin, jak nazvat jejich návrat po sto letech? Reinfekcí? Nebo nápravou nápravy? Nebo spíš než o neschopnost se vymanit z tak či onak zbabrané minulosti a při pozdním účtování s dějinami se jedná o projev aktualizace pro dnešní účely, jemuž skutečné dějinné vědomí chybí?

Čtvrtá socha anděla dosud není hotova. Na rozdíl od prvních tří není její původní podoba známa, nedochovala se, ostatně všichni čtyři andělé byli už v 19. století v dosti bídném stavu. Ten, který by měl přibýt na své místo v srpnu letošního roku, tak bude replikou bez předlohy, opakováním čehosi, co nikdy nebylo, aspoň ne v této podobě.

Mariánský sloup se tak definitivně stane jedním z nejpozoruhodnějších projevů postmoderního umění v českých zemích, ačkoli nic takového jeho tvůrci nejspíš nezamýšleli.

Ale namísto ironie, která je s postmodernou spjata, a jež je vždy v podezření, že vyvolává smích na něčí účet, může být takto myšlený sloup zdrojem humoru, který vedle sebe snese i vážně se beroucí mariánský kult.

A právě díky smíchu, který vzbuzuje, se skutečně může stát „sloupem smíření“.