Příspěvek na péči, aneb Vařila myšička kašičku

12. 2. 2024

 

K čemu slouží příspěvek na péči

Pro lepší pochopení hlavních úskalí, které s sebou současné nastavení příspěvku na péči nese, je vhodné ve zkratce připomenout základní principy a kontext využívání této nepojistné dávky. Příspěvek na péči je určen lidem s významně sníženou soběstačností, aby si dle vlastních preferencí mohli koupit péči v rozsahu, jaký odpovídá potřebám plynoucím ze snížené soběstačnosti dané jejich zdravotním stavem, a samozřejmě v odpovídající kvalitě. Příspěvek na péči lze jednak využít na úhradu registrované pobytové sociální služby, například domova pro seniory. Nebo, pokud člověk s potřebou péče chce zůstat doma, může příspěvek využít k zakoupení registrovaných terénních či ambulantních služeb sociální péče. Další možností, zatím z řady důvodů využívanou spíše okrajově, je institut tzv. asistenta sociální péče. To je v podstatě laický pečující, který ale není pečovanému osobou blízkou a pečovaný s ním o poskytnutí péče uzavírá smlouvu. Poslední a v praxi nejčastěji využívanou možností je péče zajišťovaná osobou blízkou, což je rodinný příslušník pečovaného, nejčastěji partnerka, dcera či snacha, u dětí se zdravotním postižením pak obvykle jejich matky, a to často až hluboko do dospělosti těchto dětí se zdravotním postižením. Příspěvek na péči samozřejmě umožňuje příjemcům kombinovat různé formy péče, tedy například část péče si koupit od terénní sociální služby a část od rodinného pečujícího.

Teoreticky.

V reálu se ve většině případů možnosti smrskávají na zajištění péče rodinou. Pobytové sociální služby trvale vykazují obrovský deficit. Pro představu, dle zatím poslední ročenky MPSV byl ke dni 31.12. 2022 počet neuspokojených žádostí o domov pro seniory 51 548, o domovy pro osoby se zdravotním postižením 3 184 a domovy se zvláštním režimem 26 381. U terénních služeb sociální péče, jako je zejména pečovatelská služba či osobní asistence, se počty neuspokojených žádostí k témuž datu pohybovaly v počtu nižších tisíců. V tomto případě je ale obtížné na základě neuspokojených žádostí odhadovat skutečné deficity těchto služeb. V některých lokalitách zcela chybí čili nelze ani podat žádost, která by se pak případně coby neuspokojená odrazila ve výsledných statistikách. Dále je běžné, že služby, většinou z personálních důvodů, nejsou s to zajistit péči v potřebném rozsahu, například místo několika hodin osobní asistence za den jsou schopny klientovi nabídnout je pár hodin týdně. Ani tento stav se v evidenci neuspokojených žádostí o službu ale neodrazí.

Jinak řečeno, v České republice panuje obrovský a v současné době těžko přesně měřitelný hlad po službách sociální péče. Většinu péče tak zajišťují rodiny, ať už je to jejich volba či nikoliv. To znamená, že hovoříme-li o dlouhodobé péči v České republice, hovoříme o péči zajišťované ponejvíce ženami ve středním či vyšším středním ale i seniorním věku. Pečující jsou obvykle pod nároky péče nuceny/ni omezit či zcela ukončit svoji vlastní výdělečnou činnost. Příspěvek na péči by jim tak měl sloužit jako určitá kompenzace omezení či ztráty příjmu, tedy k uspokojování jejich vlastních potřeb. To je, mimochodem, zdrojem častých nepochopení, a to i ze strany oficiálních míst. Pokud si pečující za příspěvek na péči pro sebe koupí nový telefon nebo televizi či jídlo, není to zneužívání příspěvku na péči. Pouze využili peníze, které jim náleží, pokud adekvátně pečují.

Výše příspěvku na péči

Příspěvek na péči je rozčleněn podle míry závislosti na péči jiné osoby do čtyř stupňů, lehká, středně těžká, těžká a úplná závislost. Jiné částky jsou pak určeny pro děti do 18 let a jiné pro dospělé. Pro zjednodušení se nyní držme pouze příspěvku na péči pro dospělé. Stupeň závislosti se určuje dle počtu oblastí ve vyhlášce č. 505/2006 Sb. (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-505#cast1) nazývaných „základní životní potřeby“, které žadatel o příspěvek na péči není schopen zvládnout v přijatelném standardu. Těchto základních životních potřeb je celkem deset a jsou vymezeny poměrně obecně, jako např, „mobilita“, „orientace“, „stravování“ či „péče o domácnost“. V příloze č. 1 citované vyhlášky jsou pak jednotlivé životní potřeby ještě upřesněny prostřednictvím výčtu jednotlivých aktivit, které se jich týkají. Pokud žadatel o příspěvek na péči nezvládá jednu z aktivit příslušejících dané životní potřebě, za nezvládnutou by měla být považována celá životní potřeba. I přes tato upřesnění ale Vyhláška stále v praxi skýtá velký prostor pro subjektivitu a arbitrárnost v posouzení. Posudkoví lékaři určují stupeň závislosti na základě lékařských zpráv od obvodních či odborných lékařů a na základě sociálního šetření provedeného sociálním pracovníkem Úřadu práce, takže v podstatě interpretují podklady různé kvality a (ne)úplnosti, navíc někteří z perspektivy striktnějšího a jiní mírnějšího výkladu ustanovení Vyhlášky. Výsledkem jsou často veliké rozdíly ve výsledném posouzení, kdy dva lidé se srovnatelně sníženou soběstačností mohou skončit v rozdílných stupních závislosti.

Navíc už samotný počet životních potřeb uznaných jako nezvládnuté představuje tenkou linii a faktické nároky spojené s péči například o lidi, z nichž jeden je ještě „ve dvojce“ a druhý už „ve trojce“, mohou být prakticky stejné. Podíváme-li se na počty nezvládnutých životních potřeb, které kvalifikují žadatele o příspěvek na péči do jednotlivých stupňů, jsou na první pohled patrné tři věci: pro vstup do systému, tedy uznání lehké závislosti, je třeba již poměrně vysoká míra poklesu soběstačnosti; částky nižších stupňů jsou poměrně nízké; disproporce mezi jednotlivými stupni je vysoká. I. stupeň (nyní 880 Kč) vyžaduje uznání 3 až 4 nezvládnutých potřeb čili něco kolem třetiny celkového počtu. II. stupeň (nyní 4400 Kč) už představuje 5 až 6 nezvládnutých potřeb, tedy polovinu či něco přes polovinu posuzovaných životních potřeb, což už rozhodně neobnáší triviální péči. III. stupeň (nyní 12 800 Kč), 7 až 8 nezvládnutých potřeb, to je již velmi intenzivní péče a IV. stupeň (nyní 19 200), to je rozhodně pečovatelská dřina 24/7/365.

Disproporce a frustrace

Opakovaně jsme upozorňovali, že čtyřstupňová škála příspěvku na péči je příliš hrubá a neodráží reálné odstupňování nároků spojených s poskytováním péče o osoby s různým počtem neuspokojených potřeb. Zejména diskrepance mezi II. a III. stupněm je již nyní nepřiměřeně velká. Jak již jsme zmínili, reálné nároky spojené například s péči o člověka s šesti nezvládnutými potřebami a se sedmi se nemusí tolik lišit, ale finanční rozdíl je u hlediska žadatelů i pečujících dramatický, v tomto případě zatím 8 400 Kč. Podobná napětí vznikají i na přechodech mezi ostatními stupni závislosti. Pokud dojde na straně posudkového lékaře např. k přecenění míry zachované soběstačnosti (např. posudkový lékař tzv. „neuzná“ potřebu, kterou ale si reálně žadatel samostatně a spolehlivě sám zajistit nedokáže), má to pro žadatele i pečujícího poměrně závažné finanční důsledky. Na straně žadatelů o příspěvek na péči a pečujících to přináší frustraci a pocit nespravedlnosti a také vysoké a pochopitelné úsilí o změnu čili další zátěž již tak přetíženého systému vysokým počtem odvolání či častými žádostmi o přeposouzení.

Domníváme se, že žádoucí by bylo systém spíše zjemnit, což by mohlo být proveditelné prakticky okamžitě, bez velkých zásahů do systému, a to včleněním dalších stupňů a rovnoměrnějším odstupňováním příslušných částek. To by sice neřešilo ostatní problémy dlouhodobé péče v České republice, ale alespoň by to okamžitě přispělo k změkčení jedné z nespravedlností systému. Snadno by mohlo být vytvořeno pro začátek alespoň na 6 stupňů příspěvku (např. v Rakousku mají 7 stupňů a pravidelně částky zvyšují: https://www.arztnoe.at/fuer-aerzte/news-details/erhoehung-pflegegeld-2024), kdy I. stupeň by představoval 3 až 4 nezvládnuté potřeby, II. stupeň 5 potřeb, III. stupeň 6 potřeb, IV. 7 potřeb, V. stupeň 8 nezvládnutých potřeb a VI. stupeň 9 až 10 nezvládnutých životních potřeb.

Na místo toho, byl představen návrh, který disproporce mezi jednotlivými stupni a z toho plynoucí napětí ještě zvýší. Rozdíl mezi II. a III. stupněm by se zvýšil na 9900 Kč a mezi III. stupněm a IV. stupněm pro domácí péči by nově činil dokonce 12 200 Kč.

Problém jedniček a dvojek a kumulace péče

Není jasné, jakým způsobem autoři návrhu zvýšení příspěvku na péči k novým částkám došli. Představené řešení ale působí dojmem, že udělali pomyslnou čáru mezi dvěma nižšími stupni a dvěma stupni vyššími. Působí to jako politické rozhodnutí, ponechat péči o osoby s uznanými nižšími stupni závislosti, což je cca 60 % příjemců příspěvku, víceméně jen v režii na zodpovědnosti rodinných pečujících. Nulové zvýšení částky prvního stupně znamená jeho faktické zrušení. V podstatě tak jde o redukci formálně čtyřstupňové škály na tři stupně, protože 880 Kč nemá pro jeho příjemce ani pro pečujícího žádný reálný přínos. Při současné běžné ceně 155 Kč za hodinu služeb pečovatelské služby vystačí tato částka asi na pět a půl hodiny péče měsíčně. Zvýšení částky II. stupně je pouze kosmetické. 4900 Kč znamená, že by si příjemce mohl od pečovatelské služby koupit hodinu péče denně. Připomínáme, že se jedná o lidi, s již poměrně rozsáhlou potřebou péče na každodenní bázi. Pro pečujícího takový rozsah péče již často znamená kolizi s výkonem zaměstnání, ale vzhledem k nízké částce příspěvku bez možnosti placenou práci výrazně omezit a ekonomicky nestrádat.

Z praxe víme, že to, co se eufemisticky nazývá „rodinná péče“, což evokuje zapojení celých rodin, je obvykle zcela či z drtivé většiny zajišťováno jednou pečující osobou. Tímto hlavním či primárním pečujícím bývá, jak už jsme zdůraznili, většinou žena. Navíc čím dál častěji dochází k jevu, který nazýváme „kumulace péče“. Statistiky tohoto jevu v České republice nejsou k dispozici, ale ze zkušenosti víme, že poměrně často se jedna pečující osoba stará o dva někdy i tři své blízké, kteří jsou často právě zatím v nižších stupních závislosti, tedy i s nízkými příspěvky na péči. Setkali jsme se i s paní vyššího středního věku, která osobně pečovala o oba své velmi staré rodiče a o oba ještě starší rodiče svého zesnulého manžela, všechny s přiznaným druhým stupněm závislosti. Kumulace péče vždy představuje enormní pečovatelskou zátěž spojenou se složitou logistikou, a kromě osobního vyčerpání pečujícího i s různými dodatečnými náklady – například na cestování mezi jednotlivými lidmi, o něž pečuje. Pokud například se pečující stará o dva své blízké ve II. stupni závislosti, mají tito lidé v součtu 12 až 14 neuspokojených potřeb (!!!), které musí pečující zajistit, ale v současném systému součet částek jejich příspěvků na péči nedosahuje ani výše, který odpovídá III. stupni. Problém kumulace péče není v současném systému žádným způsobem zohledněn, ačkoliv se bude jednat o čím dál častější situaci, neboť počet lidí s potřebou péče poroste, ale počet lidí schopných tuto péči poskytovat bude spíše klesat.

Feminizace chudoby

Opakovaně jsme zdůraznili, že dlouhodobá rodinná péče je u nás zajišťována převážně ženami. Výše příspěvku na péči ve všech svých stupních může zaplatit zajištění potřeb pečovaného prostřednictvím registrovaných služeb sociální péče jen z malé části. Například zdánlivě štědrých navrhovaných 27 000 pro IV. stupeň představuje zhruba 6 hodin služeb denně pro člověka, který potřebuje přítomnost pečující osoby a péči neustále, ve dne v noci, doslova 24/7/365. Jak už jsme také vysvětlili, někdy tyto služby ani nejsou k dispozici. Jindy si je příjemce péče a pečující nemohou dovolit zaplatit, protože příspěvek na péči musí sloužit jako částečná náhrada ztráty příjmu pečujícího, protože pečující zkrátka jiný zdroj peněz na pokrytí vlastních potřeb a nákladů nemá.

Dlouhodobá péče v domácím prostředí je tak z podstatné části založena především na neplacené, převážně ženské práci. Často je tento problém spojován s fenoménem, který bývá označován jako „feminizace chudoby“. Právě zajišťování dlouhodobé péče pro ženy představuje obrovské ohrožení, že budou vystaveny finančnímu strádání, dostanou se do závislého a nevýhodného postavení ekonomicky i sociálně, do budoucna budou čelit ztrátě pozic na pracovním trhu a ve finále se vše negativně promítne do výše jejich starobních důchodů. Jedná se o tak masivní a akutní riziko, že i často diskutovaná velká témata genderové nerovnosti, jako je „pay gap“ či např. nedostatek žen ve vedoucích funkcích, se ve srovnání s ním mohou jevit jako spíše méně naléhavá.

Věrohodné a ucelené statistiky o ohrožení chudobou či chudobě pečujících k dispozici nejsou, ale na stále zhoršující se situaci můžeme usuzovat např. ze stoupajícího tlaku na potravinovou pomoc, kterou Unie pečujících poskytuje. Prudký propad kupní síly příspěvku na péči se přímo propisuje do životní úrovně a kvality života pečujících, zejména těch osamělých či těch, kteří další zdroje příjmů či možnost si přivydělat nemají. Za nezbytnou proto v oblasti příspěvku na péči považujeme garanci zachování jeho kupní síly. Předpokladem je jeho pravidelná zákonná valorizace ve všech stupních v návaznosti na míru inflace. Nahodilé a libovolné zvyšování příspěvku na péči jen dále prohlubuje stav nepředvídatelnosti a nesystémovosti v sektoru dlouhodobé péče.