Hrozí nám druhorepubliková deprese a jak z toho ven
26. 2. 2024 / Boris Cvek
čas čtení
6 minut
Není
to tak dávno, co předmětem debat bylo, zda Ukrajinci získají
zpět „jen“ všechno to, co jim bylo vzato po 24. únoru 2022,
nebo zda si k tomu vezmou ještě Krym. Zločiny musejí být
vyšetřeny, Putin musí stát před tribunálem, Krym musí být
zpátky. Musí. Jděte na oddělení
ARO, na onkologická oddělení a zopakujte tam všem, lékařům i
pacientům, že se musí, prostě musí uzdravit. Musí.
Dnes
se diskutuje hodně jinak, v duchu tzv. realismu. Jan Macháček
v sobotních Lidovkách
dokonce píše o tom, že Západ je dobrý v předstírání
ctností, ale skutek utek. Prý ukrajinští politici musejí najít
nějaký nový narativ, za co vlastně umírat. Krym už to asi
nebude. Jenže měnit narativy, aby se jim věřilo, nejde jen tak
podle potřeb. Kdo bude chtít za takový kaleidoskop naivních hesel
bez obsahu umírat?
Generál
Šedivý zase v rozhovoru v tomtéž čísle Lidovek
tvrdí, že Rusko může reálně změnit ukrajinský režim a
pohltit také Moldavsko a Gruzii směrem k obnovení SSSR.
Dokonce už i v pořadu dříve triumfalistické paní Tachecí
na Českém rozhlase Plus se mluví jinak, jak prý Putin posílil,
jak z toho všeho vyšel dobře, jaký je to mocný chlapík –
a na Seznamu čteme pesimistické zprávy z bojiště nebo
články o tom, jak se Rusku ekonomicky daří, ačkoli jsme byli na
jaře 2022 médii krmeni, že se musí co nevidět zhroutit. On třeba
český obchod se zeměmi střední Asie se v některých
oblastech zvýšil o desítky tisíc procent a v ČR na začátku
roku 2024 tvořil ruský plyn z celkového objemu plynu asi 60
procent. To jsme borci, že?
Šéf
generálního štábu Řehka mluví o blížící se válce s Ruskem
(ale stejné zprávy jsou na veřejnosti také od skandinávských
tajných služeb) a jiný expert na Seznamu sdělil, že v horké
válce s Putinem budeme už za dva tři roky a že nakoupené
americké stíhačky nám proto budou k ničemu. Neměli by
politici tedy férově začít lidem říkat, že se budou muset
připravit na rozbombardované nemocnice a školy, že ženy a děti
by měly začít utíkat za hranice – a kam? Zapomeňte na své
plány, připravujte se na smrt a zmrzačení. Nebo když by tohle
začali lidem říkat, dojde ke zhroucení demokracie a Putin nás
bude mít na lopatě? Bojím se, že ano.
V sobotních Lidovkách najdeme také svědectví od Tomáše Vlacha o tom, jak se
lidé na Ukrajině začínají bát dříve tak populární a
milované armády. Bojí se totiž, že by mohli být odvedeni na
frontu. A zkušení vojáci na frontě se zase bojí toho, že jim
budou krýt záda zcela nezkušení a násilím odvedení amatéři.
Je to logické.
Co
z toho všeho vlastně může plynout pro nás? Nabízí se únik
do mentality druhé republiky. Ostatně o zrádném Německu, které
Ukrajině ovšem dává hned po USA druhou největší vojenskou
pomoc, se u nás vehementně mluvilo hned od začátku války. Dnes
by titíž museli mluvit o zrádných USA, což se jim nechce, přitom
Američané už v době pádu Mariupolu dávali jasně najevo,
že mají své meze: žádný letecký most pro hlady umírající
v tom městě, žádná kontrola vzdušného prostoru. Na
zoufalé volání Ukrajiny byla americká odpověď jasná: ne.
Stále
je tu ale ve vzduchu představa, že západní Evropa není tou
cestou, že málo zbrojila, že nás nechá, že se spojíme
s Polskem a Pobaltím a budeme… budeme co? Není jasné
z toho, co se děje na Ukrajině, že bez Západu to nejde? Kdo
nám bude financovat chod státu, kdo nám bude dávat zbraně, když
budeme s Polskem a Pobaltím porážet Rusko? Bojím se, že už
jen při té představě, pokud tomu veřejnost skutečně uvěří,
se u nás, ale i v Polsku a Pobaltí, zhroutí demokracie a
nastoupí režim kolaborantský k Moskvě. Orbán. 1939, 1969.
Jako mávnutím kouzelného proutku.
Představme
si, že by západní Evropa v 90. letech zbrojila na horkou
válku s Ruskem. Jak by se asi vyvíjela ta západní
společnost? A vzali by nás do NATO nebo do EU? Těžko. V takovém
kontextu bychom byli jen přítěž. Oni by museli myslet na vlastní
životy a zájmy. Možná by se rozpadla Evropská unie jako taková.
Klid a optimismus západní Evropy, její prosperita, v 50.-80.
letech byly dány právě Američany garantovanou bezpečností.
Politici ve Francii a Německu museli čelit maximálně mírovým
protestům, ne skutečné válce.
Je-li
z toho našeho současného stavu nějaká cesta ven, ven
z pasti druhorepublikové deprese, je to zpytování svědomí
nad tím, že jsme se nedostatečně integrovali do západní Evropy,
že jsme integraci ze zcela malicherných důvodů házeli klacky pod
nohy, že vlivní politici u nás doma živili a živí zcela
absurdní nacionalismus, který se kupříkladu raduje z úspěchu
k neonacismu směřující AfD v Německu.
Musíme
si vybrat: buď je Západ zrádný a obejdeme se bez něho
v Orbanistánu, nebo je třeba se vzpamatovat a dělat maximum
pro integraci. Možná jsou ve Francii, Británii a Německu u moci
blbci, kteří nechápou, jak moc je nutné zbrojit a bojovat
s Ruskem, ale těžko jim budeme diktovat a zapřahat je do
našich zájmů. Můžeme veřejnost přesvědčovat stále dokola,
jak nás zradili a zradí, jak nic nechápou, jak to neumějí, ale
pak nemáme k Putinovi už žádnou alternativu, nebo se můžeme
pokusit o osud Rakušanů, Bavorů či Belgičanů.
5919
Diskuse