Proč profesorka studující fašismus opustila USA: „Poučení z roku 1933 zní: utečte“

17. 6. 2025

 
Shoreová se bez obalu odvolala na nejvýraznější varování z historie. „Poučení z roku 1933 zní: raději odejít dříve než později.“ Zdálo se, že tím chce říci, že to, co se tehdy stalo v Německu, se může stát i dnes, v Americe Donalda Trumpa – a že kdokoli, kdo by ji chtěl obvinit z přehánění nebo šíření paniky, se mýlí. „Moji kolegové a přátelé chodili a říkali: ‚Máme systém brzd a protivah. Tak se nadechněme, kontroly a rovnováha, vydechněme, kontroly a rovnováha.‘ Pomyslela jsem si: Bože, jsme jako lidé na Titanicu, kteří říkají: ‚Naše loď se nemůže potopit. Máme nejlepší loď. Máme nejsilnější loď. Máme největší loď.‘ A jako historik víte, že neexistuje loď, která se nemůže potopit.“

Od té doby, co Shore, Snyder a Stanley oznámili své plány, empirické důkazy spíše hovoří v jejich prospěch. Ať už to byl pohled na tanky přepravované do Washingtonu DC před vojenskou přehlídkou, která v sobotu oslavila Trumpovy narozeniny, nebo nasazení Národní gardy k potlačení protestů v Los Angeles po boku mariňáků připravených na stejný úkol, poslední dny přinesly události, které by dramatik mohl použít jako zkratku pro sklouzávání k fašismu.

„Je to všechno až příliš stereotypní,“ uvažuje Shore. „Vojenská přehlídka ve stylu 30. let jako performativní prosazení Führerprinzipu,“ říká s odkazem na doktrínu zavedenou Adolfem Hitlerem, která veškerou moc soustředila do rukou diktátora. „Pokud jde o Los Angeles, moje historická intuice mi říká, že vyslání Národní gardy je provokace, která bude použita k podněcování násilí a ospravedlnění výjimečného stavu. Ruským slovem dne by zde mohlo být provokacija.“

Tato odpověď vystihuje dvojí pohled, kterým Shore nahlíží na fenomén Trumpa, ovlivněný jak Třetí říší, tak „neototalitarismem“, který se nejvýrazněji projevuje v Rusku Vladimira Putina. Hovoříme s Shoreovou, která se právě snaží vykonávat svou práci, když přistála ve Varšavě na cestě do Kyjeva, kde se dlouhodobě zaměřuje na Polsko a Ukrajinu. Přes Zoom z hotelové haly prokládá naši konverzaci termíny z ruského politického slovníku, které najednou sedí na amerického prezidenta.

„Nestydatý narcismus, narcismus na úrovni Nera a absence omluvy... v ruštině se tomu říká obnaženije, ‚odhalení‘.“ Je to přístup k politice, „ve kterém je veškerá ošklivost přímo na povrchu“, nijak neskrývaná. „A to je jeho vlastní strategie. Prostě všechno vyložíte na stůl.“

Obává se, že Trumpova naprostá nestydatost „opravdu oslabila opozici, protože naším impulsem je hledat to, co je skryté, a odhalit to, a myslíme si, že to je to, co systém rozloží.“ Problémem však není to, co je skryté, ale „to, co jsme normalizovali – protože celá strategie spočívá v tom, že vám to všechno hodí do tváře.“

Shore si to neuvědomila přes noc. Vznikalo to roky a má to kořeny ještě před Trumpem. Nyní 53letá žena strávila většinu svých dvacátých let zaměřená na východní Evropu a americké politice nevěnovala téměř žádnou pozornost, až ji patová situace v prezidentských volbách v roce 2000 a fiasko s přepočítáváním hlasů na Floridě přiměly k poznání, že „vlastně nevíme, jak se počítají hlasy“. Poté si kladla otázku: „Proč vlastně jdeme do války v Iráku?“ Moment, kdy její akademická práce začala vrhat nepříjemné světlo na současnou situaci v Americe, však přišel během prezidentských voleb v roce 2008.

„Když John McCain vybral Sarah Palin, připadala mi jako postava přímo z 30. let.“ Republikánská kandidátka na viceprezidentku podle Shore žila „v naprosto fiktivním světě... neomezeném empirickou realitou“. Shore věřila, že někdo takový by mohl opravdu rozvášnit dav.

A pak přišel Trump.

Opět ji děsila nedostatečná pravdivost. „Bez rozlišení mezi pravdou a lží neexistuje základ pro rozlišení mezi dobrem a zlem,“ říká. Lhaní je pro totalitu nezbytné; to pochopila ze svého akademického výzkumu. Ale zatímco lži Hitlera a Stalina sloužily nějaké velké „eschatologické vizi“, postpravdivá nepoctivost Trumpa nebo Putina jí připadala jiná. Jediným relevantním kritériem pro každého z nich je, zda je ten či onen čin „v daném okamžiku pro něj výhodný nebo nevýhodný. Je to čistá, nahá transakce.“

Když byl Trump v roce 2016 zvolen, Shore se ocitla „ležící na podlaze své kanceláře a zvracela do plastového sáčku. Měla jsem pocit, že je to konec světa. Cítila jsem, že se stalo něco katastrofálního v měřítku světových dějin, co se nikdy nebude dát napravit.“

Uvažovala tehdy o odchodu z USA? Ano, mimo jiné proto, že ona i její manžel dostali nabídku učit v Ženevě. „Trhali jsme si vlasy, když jsme o tom diskutovali.“ Snyderův instinkt mu velel zůstat a bojovat: je to „oddaný patriot“, říká. Kromě toho byly jejich děti ještě malé a museli myslet na jejich školní docházku. Tak zůstali v Yale. „Tyto věci jsou tak nahodilé, že nelze provést kontrolní studii v reálném životě.“

Ale když Trump loni v listopadu znovu vyhrál, neměla žádné pochybnosti. Ať už to v roce 2016 vypadalo jakkoli špatně, teď bylo ještě horší. „Tolik věcí bylo zničeno... ochranné mechanismy, systém brzd a protivah, byly systematicky odstraněny. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o imunitě; neschopnost Trumpa pohnat k odpovědnosti za cokoli, včetně toho, že podnítil, jak víte, násilné povstání v Kapitolu, že podněcoval dav, který vyhrožoval pověšením jeho viceprezidenta, že zavolal ministru zahraničí Georgie a požádal ho, aby sehnal hlasy. Měla jsem pocit, že jsme se ocitli v mnohem nebezpečnějším teritoriu.“

Dosavadní události tyto obavy potvrdily. Deportace; studenti zmizeli z ulic, jedna z nich byla zachycena na videu, jak ji maskovaní imigrační agenti naložili do neoznačeného auta; ponížení Volodymyra Zelenského, když Trump a JD Vance nařídili ukrajinskému prezidentovi, aby jim vyjádřil vděčnost, i když ho „týrali“, což je podle Shorea epizoda „jako vystřižená ze stalinismu“ – nemluvě o Trumpových pravidelných útocích na „soudce nenávidící USA“, kteří rozhodují proti výkonné moci. Vše dohromady tvoří scénář, který je až příliš známý. „Temné fantazie se stávají skutečností.“

Ona sama ochotně přiznává, že její reakce na tyto události není zcela analytická ani chladná. Je to spíše osobní. „Jsem neurotická katastrofistka,“ říká. „Mám pocit, že bychom [toto období] mohli nazvat ‚vítězstvím neurotických katastrofistů‘. Jsem úzkostlivá a neurotická od narození.“ Kontrastuje to se svým manželem: „Tim není od přírody úzkostlivý člověk, je to prostě jeho povaha.“

Částečně naráží na jejich odlišné zázemí. Snyder je dítě kvakerů, Shore je židovka, vyrůstala v Allentownu ve východní Pensylvánii. Její otec byl lékař a matka „manželka lékaře“, která později pracovala jako učitelka v mateřské škole. Shore vyrůstala v komunitě přeživších holocaust. „Myslím si, že to, že jsem v mládí slyšela příběhy o holocaustu, mě formovalo. Když slyšíte tyto příběhy – lidi vyprávět, co prožili v Osvětimi, i když to vyprávějí osmiletým, devítiletým nebo desetiletým dětem – vryje se vám to do paměti. Jakmile víte, že je to možné, už to nemůžete zapomenout.“

Jak špatné to podle ní může být? Věcně říká: „Obávám se, že směřujeme k občanské válce.“ Zopakuje základní pravdu o Spojených státech. „Je tu spousta zbraní. Je tu spousta násilí spáchaného zbraněmi. Je tu zvyk na násilí, který je velmi americký a Evropané mu nerozumí.“ Obává se, že zbraně doprovází nová „tolerance“ přicházející shora, kterou typicky ilustrovalo Trumpovo shovívavé jednání vůči účastníkům nepokojů z 6. ledna, dokonce i vůči těm, kteří chtěli zavraždit jeho viceprezidenta. Jak sama říká: „Cítíte, jak se to vaří.“

Obává se také, že místo toho, aby se lidé bránili, „se atomizují. Svévolnost teroru atomizuje lidi. Víte, lidé sklopí hlavy, zmlknou, zařadí se do řady, a to i z velmi rozumného, racionálního důvodu, že každý racionálně uvažující jedinec má důvod se domnívat, že osobní cena za odmítnutí kompromisu bude vyšší než společenský přínos jeho jediného aktu odporu. Vzniká tak klasický problém kolektivního jednání.“

Později hovoří o kráse solidarity, o těch prchavých okamžicích, kdy se společnosti spojí, často aby vyhnali tyrana. Vzpomíná na odborovou organizaci Solidarita v komunistickém Polsku a na revoluci na Majdanu na Ukrajině. Tím, že opouští Ameriku – a Američany – v jejich hodině nouze, nezrazuje snad právě tu solidaritu, kterou tak ctí?

„Cítím se kvůli tomu neuvěřitelně provinile,“ vzdychá. O to víc, když vidí kritiku směřovanou na jejího manžela. Když Trump vyhrál volby v roce 2024, byli spolu na pracovním pobytu v Kanadě, ale „kdyby byl sám, vrátil by se bojovat... Taková je jeho povaha. Ale to by mi a dětem neudělal.“ Těm, kteří jsou ochotni házet na Snydera obvinění ze zrady a zbabělosti, vzkazuje: „Všechno směřujte na mě. Já jsem zbabělec. Beru za to plnou odpovědnost.“ Byla to ona, ne Snyder, kdo se rozhodl, že „ne, své děti sem zpátky nevezmu“.

Začala se ptát sama sebe: co bych udělala, kdyby někdo přišel zatknout mé studenty? „Když jste ve třídě, víte, že vaším úkolem je starat se o své studenty.“ Ale dokázala by to? Mnoho jejích studentů je ze zahraničí. „Co udělám, když přijdou maskovaní muži v kuklách a budou se snažit někoho odvést? Budu statečná? Budu se je snažit odtrhnout? Budu se snažit sundat jim masky? Budu křičet? Budu plakat? Uteču?“ Nevěřila si, že dokáže udělat to, co by bylo třeba.

Teď je tedy v tom, co sama nazývá „luxusní pozici“: na univerzitě za hranicemi, v bezpečí před Trumpovými hrozbami omezit financování i před úředníky ICE, kteří v současné době šíří strach mezi zahraničními studenty a dalšími lidmi. Díky tomu cítí „větší povinnost mluvit... jménem svých kolegů a jménem dalších Američanů, kteří jsou v ohrožení“.

V jedné části našeho rozhovoru se bavíme o těch amerických občanech, kteří Trumpa znovu zvolili do Bílého domu, i když, jak sama říká, věděli, kdo to je. „Nic nebylo skryté. Lidé měli spoustu času na rozmyšlenou a rozhodli se takhle. A ten odpor jsem nemohla potlačit. Říkala jsem si: ‚Lidé to chtěli – a já s tím nechci mít nic společného.‘“

Znamená to, že se nikdy nevrátí do USA? „Nikdy bych neřekla: ‚Nikdy se nevrátím.‘ Vždycky mám pocit, že historie nás neučí, co se stane, ale co se může stát. Možnosti jsou obecně mnohem širší, než kdokoli v danou chvíli očekává.“