V Srbsku se schyluje k dalšímu klíčovému okamžiku v zápasu mezi státem, který se čím dál víc podobá autoritářskému režimu, a částí občanské společnosti, jež se odmítá vzdát svého snu o demokratické, právní a spravedlivé republice. Centrální roli v tomto boji nyní sehrávají studenti. 

 
V jednom rohu: vláda Aleksandara Vučiće, sice pod tlakem, ale stále pevně ovládající státní aparát, mediální scénu a především mechanismy volebních manipulací. V druhém rohu: nezdolná, často vyčerpaná, ale stále doufající koalice studentů, občanských aktivistů a opozičních politiků, kteří již více než půl roku na ulicích, ve třídách, soudních síních a volebních místnostech požadují institucionální odpovědnost a svobodné volby.

Nejnovější kapitola tohoto příběhu se točí kolem srbských studentských protestů – vytrvalých, decentralizovaných a především symbolizujících novou generaci, která není ochotna vydat budoucnost své země cynismu nebo strachu.

Tři měsíce jsem pracoval na redesignu jednoho srbského časopisu a zblízka jsem viděl obrovskou kulturní propast mezi mladými a staršími generacemi - první chtějí globalizovanou a modernější realitu, druzí se snaží udržet staré zvyky.

Od května srbským univerzitním studentům nechybí strategická trpělivost, která by jejich aktivistické předchůdce z 90. let naplnila respektem. Co začalo jako blokády kampusů a protesty proti vzdělávacím reformám, se rychle rozrostlo v širší hnutí za volební poctivost a vládu práva. Počátkem června vystupňovali studenti svou kampaň blokádou univerzit, která připomíná podobné taktiky z jiných zemí – od Francie v květnu 1968 po Hongkong v roce 2019. Tentokrát se však dějištěm stala Bělehradská univerzita a fakulty v Novém Sadu a Niši. Studenti požadují mimo jiné předčasné parlamentní volby, politickou odpovědnost nejvyšších představitelů a konec systematické korupce.

Nejsilnějším symbolickým momentem se stal patrně 17. červen, kdy studenti podali trestní oznámení na prezidenta Vučiće kvůli jeho kontroverzní návštěvě obětí požárů v Severní Makedonii na jednotce intenzivní péče (ICU). Jejich frustrace se přelila do právní roviny. Tento krok je sice spíše symbolický, ale dobře ilustruje, jak se konflikt mezi občany a státem posouvá i na půdu institucí, které by měly být nestranné. Šlo o právně křehký, ale politicky účinný krok: troufalou výzvu prezidentské beztrestnosti v zemi, kde byly nezávislé soudní struktury postupně oslabovány. 

To je klasický srbský studentský aktivismus – část divadlo, část morální protest, část konkrétní politický požadavek. Odráží politickou kulturu, která si zvykla na performativní autoritu vlády – a naučila se jí čelit performativním vzdorem.

Pokud studentské protesty tvoří morální jádro tohoto příběhu, pak poslední místní volby v Srbsku nabídly procedurální bojiště. Volby v Zaječaru a Kosjerići byly rozsahem malé, ale významem obrovské. V atmosféře zpráv o kupování hlasů, zastrašování a paralelních seznamech voličů těsně zvítězila vládní strana SNS. Opozice, opět podpořená studentskými aktivisty, odmítá uznat výsledek.

Reakce Vučićovy vlády byla předvídatelně dvousečná: represe a kontrola narativu. Provládní média zveřejnila osobní údaje studentských aktivistů. Ministři temně hovoří o „barevných revolucích“, zahraničních spiknutích a násilných provokatérech. Mezitím se sám prezident zdánlivě pohybuje mezi popíráním a odváděním pozornosti, když slavně slibuje volby „do roka a půl“ – vágní horizont, který v rychle se měnícím srbském prostředí téměř jistě znamená politickou věčnost.

Plánovaný protiprogram vlády na Vidovdan – kde bude oficiálně spuštěno Vučićovo vlastní hnutí provokativně nazvané „Za národ a stát“ – ilustruje instinkt režimu pro přivlastňování si národních symbolů a kontrolu veřejného prostoru. Prezidentův sarkastický slib vydat knihu s názvem „Jak jsem porazil barevnou revoluci“ výmluvně hovoří jak o jeho rétorické bravuře, tak o akutním pocitu zranitelnosti.

Srbská verze autokracie pod Vučićem je možná nejlépe charakterizována jako „řízený neliberalismus“ – systém, který toleruje právě tolik opozice a protestů, aby vytvořil iluzi pluralismu, ale ne dost na to, aby umožnil skutečnou politickou změnu. Přesto to, co se dnes v Srbsku děje, naznačuje, že demokratická opozice – roztříštěná, unavená, ale stále lépe koordinovaná – není ochotna tento výsledek přijmout jako nevyhnutelný.

Vznik souvislého občansko-opozičního bloku, sahajícího od studentských aktivistů po místní volební pozorovatele, signalizuje posun v politické rovnici. Možná nebude stačit k Vučićově odstranění zítra, ale už nyní změnil podmínky zápasu. Přesto je zde patrná zásadní změna: vznikla artikulovaná koalice studentů, občanských aktivistů, části opozice a nezávislých médií. Tato skupina dnes tvoří reálnou protiváhu vůči vládnoucímu bloku. Ve společnosti, která zažila roky postupné eroze demokratických institucí, je to posun, který stojí za pozornost. Jak dramaticky se tento konflikt vyvine 28. června, zůstává otázkou.

Jak se blíží 28. červen, Srbsko opět stojí na rozcestí, které je stejně tak psychologické jako politické. Volba není mezi nebeským a pozemským královstvím, ale mezi politickým cynismem a občanskou odvahou. Studenti pochodující do Bělehradu to vědí. Stejně jako voliči v Zaječaru a Kosjerići.

A možná to hluboko uvnitř ví i sám Aleksandar Vučić.