Plánované vyhnání obyvatel Gazy již probíhá
18. 6. 2025
Izrael podmiňuje poskytnutí pomoci donucením obyvatel Gazy k přesunu na jih do „koncentračních zón“. Tento plán se sice začal zadrhávat, ale to jen předznamenává ještě větší brutalitu.
Možná jste čekali, až zazní poplašné zvony nebo až mluvčí izraelské armády vydá oficiální prohlášení. Masové vyhnání Palestinců z Gazy, v izraelském slovníku dlouho označované jako „přemístění“, však již probíhá. Ne v nějaké vzdálené budoucnosti. Právě teď.
Není to přímo před očima Izraelců – vždy je možné odvrátit pohled –, ale ozvěny se dostávají až do izraelských domovů. Hromové výbuchy z Gazy, které jsou slyšet po celé zemi, jsou osobní vzkazy, podobné těm, které armáda posílala obyvatelům Gazy v předchozí éře krutosti: „Vaše domovy budou bombardovány. Okamžitě odejděte.“ Toto je aktualizovaná verze vzkazu, který není určen obyvatelům Gazy, ale izraelským občanům: „Přemístění probíhá. Pokračuje. A nelze ho zvrátit.“
Přemístění samozřejmě nezačalo teprve teď a v hrůzném chaosu posledních měsíců je těžké plně pochopit rozsah a význam toho, co se odehrává. Ne probíhá to přesně tak, jak si jeho iniciátoři přáli. Ale právě v tom spočívá nebezpečí: když se takový proces zastaví, pravděpodobnou reakcí je eskalace a ještě strašnější výsledek.
Jak tedy v tuto chvíli probíhá přesun? Hladověním a ničením životně důležité infrastruktury. Proměňováním „humanitární pomoci“ ve zbraň. Neúnavným a systematickým bombardováním. O mnoha z těchto taktik se píše v médiích, ale „metoda distribuce potravin“ zůstává jednou z nejméně intuitivních. Je důležité pochopit, že to, co se může jevit jako „tragické logistické selhání“, je ve skutečnosti záměrná strategie.
Monopolizace potravinové pomoci
Opakované masakry Palestinců spěchajících do center distribuce potravin, při nichž bylo za poslední dva týdny zabito nejméně 245 Palestinců, šokovaly mnoho lidí. Tyto incidenty by nás však neměly odvádět od strukturální změny: namísto stovek center distribuce potravin provozovaných zkušenými mezinárodními organizacemi po celé Gaze zřídila Izrael pouze čtyři centra pro více než dva miliony lidí. Takto nelze uspokojit potřeby obyvatelstva po mnoha měsících devastace a strádání. Takhle se vyhladoví a zbaví lidské důstojnosti ti, kdo přežili.
Cílem je naopak podpořit „přesun obyvatelstva“ na jih, ideálně do „koncentračních zón“. Jelikož se jedná o zločin proti lidskosti, Izrael použil taktiku utajení: nejprve vyhostil zavedené humanitární organizace, které mohly účinně poskytovat pomoc, a poté distribuci outsourcoval neprůhledným subjektům, jako je americká Gaza Humanitarian Foundation (GHF).
Již 11. května Benjamin Netanjahu údajně na tajném zasedání Výboru pro zahraniční věci a obranu prohlásil, že „příjem pomoci bude podmíněn tím, že obyvatelé Gazy se nevrátí na místa, odkud přišli do míst distribuce pomoci“. Logiku této politiky potvrdila Dr. Tammy Caner, právnička a ředitelka programu pro právo a národní bezpečnost v Institutu pro národní bezpečnostní studia (INSS), think tanku s úzkými vazbami na izraelskou armádu.
Nedávný a náhlý obrat izraelského krajně pravicového ministra financí Bezalela Smotricha, který z vehementního odpůrce jakékoli pomoci „Arabům“ přešel k jejímu schválení, aby „svět nás nezastavil a neobvinil z válečných zločinů“, by měl být rovněž chápán jako podpora Netanjahuova plánu využít distribuci potravin k vydírání obyvatel Gazy, aby „souhlasili“ s vysídlením.
Dr. Canerová také potvrdila, že podle většiny odborníků by logickým řešením, pokud je Izrael skutečně znepokojen tím, že Hamás zabavuje humanitární pomoc, bylo zaplavit Gazu hojnými zásobami, aby žádná skupina nemohla zdroje monopolizovat. Ve skutečnosti však právě o monopol jde: Izrael ho chce pro sebe, aby ho mohl použít jako páku proti civilnímu obyvatelstvu. Hladovění a distribuce podle podmínek okupanta jsou dvě doplňkové metody využívání potravin jako zbraně.
Nebezpečné selhání
Usnadňování „přemístění obyvatelstva“ prostřednictvím odepření a podmíněného poskytování základních potřeb není novou izraelskou taktikou. V dosud nepublikované studii jsem zjistil, že na počátku 50. let izraelské úřady systematicky zabraňovaly v přístupu k základním potřebám, především Palestincům a v menší, ale významné míře židům (většinou Mizrahim), které stát chtěl využít k osídlení pohraničních oblastí.
Znamená to, že nebezpečí se zmenšuje – že plán přesunu hladovějících nefunguje? Ne nutně. Plán je stále v počáteční fázi a pokud bude pokračovat, utrpení, které způsobuje, by mohlo velmi dobře dosáhnout zamýšleného účinku. Ještě důležitější je, že při absenci veřejné kritiky, dohledu nebo významného mezinárodního tlaku bude pravděpodobnou reakcí na krátkodobé selhání donucovacích opatření eskalace: více ničení, více násilí. Známky toho se již objevují v severní Gaze, a to po úplném zničení Rafahu armádou. Zjevným cílem tohoto systematického ničení životně důležité infrastruktury a obytných budov je vyhnat obyvatele tak, aby se nemohli vrátit.
Tento záměr byl dokonce výslovně potvrzen v uniklých výrocích Netanjahua během stejného zasedání výboru Knesetu pro zahraniční věci a obranu: „Ničíme stále více domů – nemají kam se vrátit. Jediným přirozeným výsledkem bude, že obyvatelé Gazy budou chtít emigrovat z pásma. Náš hlavní problém je s přijímajícími zeměmi.“
Kam mají lidé jít, pokud nedokážou vydržet nesnesitelný tlak? Izrael již měsíce jedná s potenciálními „přijímajícími zeměmi“ – výběrem autoritářských režimů, které, jak lze předpokládat, zvažují faktory jako stabilita režimu, mezinárodní legitimita a nepochybně také to, co za svou spolupráci dostanou na oplátku. Dokud však nebudou ochotné „přijímající“ země, zůstává otázka: kam přesně se Izrael snaží tyto lidi přesídlit?
Izraelské úřady otevřeně hovoří o vytvoření tří takzvaných „koncentračních zón“ přímo v Gaze. Tyto oblasti se objevily na mapě, kterou 17. května zveřejnil deník The Times na základě diplomatických zdrojů. Mapa je však zavádějící: opomíjí skutečnost, že obyvatelé již byli vyhnáni z celé pohraniční oblasti Gazy a že tam již proběhla systematická demolice. Podle oficiálních prohlášení se obyvatelé Gazy nebudou moci do těchto oblastí vrátit ani v nich žít.
Na mapě zveřejněné o týden později v deníku Haaretz jsou vyznačené „koncentrační oblasti“ ještě menší. Podle hrubých odhadů blok Gazy pokrývá asi 50 čtverečních kilometrů, centrální tábory asi 85.
Údaje shromážděné humanitárními organizacemi rovněž potvrzují, že Palestinci v Gaze jsou i nadále vyháněni do stále menších území. Před válkou měla již tak chudá Gaza hustotu obyvatelstva srovnatelnou s Londýnem. Pokud se Izraeli podaří civilní obyvatelstvo vytlačit do zón vyznačených na mapě deníku Haaretz, bude více než 2 miliony obyvatel Gazy namačkáno na pouhých 40 % území pásma. Výsledná hustota by dosáhla přibližně 15 000 lidí na kilometr čtvereční – žijících ve spálené krajině, zbavené infrastruktury.
Oficiální izraelští mluvčí tyto oblasti označují jako „koncentrační zóny“, ale jejich omezená velikost, zákaz opuštění a téměř úplná absence infrastruktury nebo prostředků k přežití umožňují s jistotou hovořit o koncentračních táborech.
Moji palestinští přátelé řeknou: samozřejmě, jak jsme vždy říkali, Nakba není jednorázová událost, ale pokračující proces. To je naprostá pravda. To ale neznamená, že bychom měli přehlížet význam toho, co se děje právě teď.
Za prvé, vyvlastňování a vyhánění probíhá různým tempem, s obdobími zrychlení a eskalace, ale i obdobími stabilizace. Došlo dokonce k okamžikům skromného, ale významného návratu Palestinců. To, čeho jsme nyní svědky, je téměř nepředstavitelné zrychlení nuceného vysídlování.
Za druhé, tempo není jen otázkou času. Když se tempo procesu zrychluje, zrychluje se i jeho brutalita. Hranice mezi etnickou čistkou a vyhlazením může rychle a téměř automaticky zmizet, když ozbrojené síly proces bez omezení urychlují. V podmínkách války, bez mezinárodního dohledu a pod rouškou chaosu, může neúspěšný nebo zastavený přesun sklouznout k masovému zabíjení.
Tak se přesun stává vražedným, zejména když se zastaví. Opakované vysídlování lidí na omezeném území pásma není jen snahou odtrhnout je od jejich domovů, ale také roztrhat strukturu jejich životů. Někteří umírají „sami“. Jiní se stávají „problémem“, který je třeba vyřešit ještě brutálnějšími prostředky. Systematická destrukce vytváří novou realitu: celé oblasti se stávají neobyvatelnými, což pak zdánlivě ospravedlňuje další vyhnání z „humanitárních důvodů“. Nucené přesídlení do takzvaných „koncentračních oblastí“ záměrně vytváří nesnesitelné životní podmínky.
Když lidé hledají úlevu od drtivého tlaku, mohou se jim otevřít dveře, ale pouze v jednom směru. Alternativa? Život v „koncentračních oblastech“ může v určitém okamžiku přimět obyvatelstvo k odporu, jakýmikoli prostředky. Takový odpor by pak mohl být použit jako záminka pro policejní razie, odvetné operace, masakry – to vše by proces urychlilo. Je zcela možné, že tváří v tvář neúspěchu při snaze nahnat lidi do obrovských ohrad, vyhnat je z Gazy nebo „zvládnout“ humanitární katastrofu, kterou sama způsobila, armáda ještě více posílí vražednou dynamiku.
Diskuse