Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

„Buďte zticha, já jsem premiér!“ nebo jak je Fico nahý se svou nejistotou

27. 6. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 3 minuty

Stalo se to na tiskové konferenci – na tom zvláštním jevišti, kde by se měla střízlivost úřadu potkávat s živou krví veřejného zájmu. Místo, kde otázka občana, byť převtělená do novinářova mikrofonu, má narážet na odpovědnost, nikoli na hradbu pohrdání. Slovenský premiér, Robert Fico, zde však na dotaz novinářky zareagoval způsobem, který byl vše, jen ne vládní. Byl hlučný. A v tom hluku, drazí přátelé, se skrývá celá tragikomedie moci, která zapomněla, komu slouží. „Buďte zticha, já jsem předseda vlády!“ zvolal. A člověk, jenž má úctu k řeči jako nástroji rozumu, nikoli klacku, musel ztuhnout. Tato věta není odpověď; je to abdikace. Abdikace na úlohu služebníka veřejné věci ve prospěch pouhého vyjádření síly. „Buďte zticha, já jsem premiér!“ Fico se na tiskové konferenci neovládal - Novinky

Neboť je podstatný rozdíl mezi vládou a mocí. Vláda se rodí z odpovědnosti, krmí se vysvětlováním a udržuje se trpělivostí. Moc, když se vymaní z těchto řetězů slušnosti, stává se panovačnou. A člověk, jenž drží moc a ztrácí přitom klid, nečiní z demokracie věc živou, nýbrž křehkou jako porcelánová vázička v ruce rozzlobeného obra. Nikoli obsahem, ale tónem se pozná, má-li člověk úctu k druhým, nebo jen k vlastnímu postavení jako k modle.

Otázka, kterou položila ona novinářka, nebyla křiklavá ani drzá. Týkala se prostě toho, proč postoj Slovenska k Ukrajině popisuje nejprve maďarský premiér. Otázka přirozená jako dech. A namísto vysvětlení, jež je chlebem státníkovy existence, přišlo kárání. Namísto důvěry – obvinění z nepochopení či horšího. Fico se rozhořčil, že mu není dovoleno říci „svůj názor“. A přitom ho řekl. Dokonce opakovaně. A hlasitě.

To, co mu zjevně vadí, není nemožnost hovořit, ale nutnost být tázán. A právě zde bije temné srdce věci: demokracie není jen právo mluvit. Je to především povinnost naslouchat. Nelze se dovolávat svobody projevu jako svého osobního štítu a přitom touž rukou zacpávat ústa těm, kdo pokládají otázky vyvracející naši pohodlnou jistotu.

„Vaše názory mě nezajímají!“ Tato věta, pronesená jinde, není odpovědí hodnou státníka. Je to vyjádření člověka, který přestal vnímat svět jako společenství, ale vnímá ho jen jako své osobní kolbiště, kde ostatní jsou buď statisti, nebo překážky. Premiér, který ztrácí trpělivost s otázkami, neztrácí nakonec jen nervy – ztrácí kompas. Ztrácí schopnost rozlišit službu od panování.

O novinářích v minulosti prohlásil, že jsou „protislovenské hyeny“ nebo „zaplacené prostitutky pravice“. Vždy, když se novinář opovážil zeptat příliš přesně. Což je, budiž řečeno, právě to, co má novinář dělat – být nepohodlným svědomím, píchajícím špendlíkem do nafouknuté bubliny moci.

Nejde tedy jen o jeden neomalený výkřik. Jde o tón, který se stává systémem. O ztrátu elementární úcty k tomu, kdo klade otázku – tedy k občanu v novinářově osobě. Každé takové „Buďte zticha!“, každé označení novináře za zrádce, hyenu či nevěstku, každé věznění za pravdu, to vše jsou kamínky, které se sypou na křehkou stavbu svobodné společnosti.