27. 11. 2025 / Matěj Metelec
V úterý večer na koaliční radě mezi špičkami ANO, SPD a Motoristů došlo ohledně personálního obsazení ministerstev v nové vládě na „elegantní a překvapivé řešení“prezidentových potíží s Turkem: malou rošádu mezi Motoristy, kteří by si prohodili dvě ministerstva, jež se s jejich nominanty doteď spojovala. Filip Turek by zamířil na životní prostředí, jež měl původně v hledáčku Petr Macinka, který by se naopak stal ministrem zahraničí.
Těžko říct, jaké mohou být konkrétní cíle Petra Macinky, který chtěl na ministerstvu životního prostřední zajistit, že „poteče zelená krev“, coby šéfa české diplomacie. Celá rošáda působí hlavně dojmem, že ústřední agendou strany Motoristé sobě ve vládě je zajistit dostatečně prestižní pozici Filipu Turkovi (a možná by se tak mohli přejmenovat na Motoristé Filipu Turkovi). Je snad pochopitelné, že kult osobnosti samozvaného závodního šampiona a nadšeného podporovatele řecké neonacistické strany Zlatý úsvit, žije v poněkud prostomyslnějších zákoutích internetu, bylo by ovšem mírně řečeno zvláštní, kdyby se nakonec stal jednou z klíčových priorit české vlády.
Snaha uchlácholit prezidenta pomocí hry na „hejbající se škatulata“, aby se s hajlujícím motoristou v čele ministerstva (a samotnému Turkovi podle všeho až tak nezáleží na tom, jakého) smířil, působí na první pohled trochu nedospěle. Petr Pavel se přitom k Turkovu vládnímu angažmá postavil před měsícem dosti kategoricky: „Pokud se ukáže, že citace, které se objevují v médiích, jsou autentické, tak podle mého názoru by ho to diskvalifikovalo z jakékoliv ministerské pozice.“ A podle všeho na tom trvá i po středeční schůzce s Andrejem Babišem. Je to dobře, protože kdyby se měly Turkovy osobní ambice stát jednou z os české politiky, byla by to velmi špatná zpráva pro českou společnost.
Nejen proto, že by šlo o návrat vymítaného (a stejně často také zapíraného, protože někteří dnešní vymítači byli svého často horlivými podporovateli a obdivovateli) „klausismu“ do vrcholových pater české politiky. (Ačkoli k tomu dojde na každý pád, protože Petr Macinka má k Václavu Klausovi ještě blíž než Filip Turek.) Ani proto, že jde i na české poměry o poněkud bizarní posouvání laťky weberovského „života z politiky“, tedy snahy vytvořit z politické funkce zdroj příjmů pro člověka, který ve skutečnosti ani není členem politické strany, která se jej do funkce snaží za každou cenu dostat.
Hlavním snad však kvůli tomu, že by šlo o nebývalé posvěcení maximy „fake it till you make it“. Turek je politický „černý pasažér“, který, jak se nakonec ukázalo, nic světoborného nedokázal ani na závodním okruhu, a jeho politické úspěchy jsou výsledkem toho horšího, co s sebou přinesl status „internetové celebrity“: kombinace agrese a licoměrnosti. Není důvodpochybovat o tom, že by se podobným způsobem pokoušel „profejkovat“ i v libovolné exekutivní funkci.
Diskuse