Český dobrovolník Mac pomáhá ukrajinské armádě na bojových pozicích
31. 12. 2025 / Bohumil Kartous
V Bachmutu, u Pokrovsku, u Časiv Jaru. Jako medik, jako zásobovač, jako dronař, jako spolubojovník při obraně před ruskou armádou. Mac, český dobrovolník na ukrajinské frontě a jeho pohled na válku. Každodenní pohled z míst, kde se válka skutečně odehrává.
Náš rozhovor s Macem dolaďujeme v noci na poslední den roku 2025 přes chat, včetně fotek, které mi před chvílí poslal. Mac, stejně jako vojáci ukrajinské armády, stráví konec roku i vstup do roku 2026 na bojových pozicích.
Maca jsem poznal v Charkově. Čech. Dvoumetrový chlap vzezření člověka, který se ničeho nebojí. Mac se občas bojí. Třeba když jede jako dobrovolník s ukrajinskými vojáky na pozice, kde odrážejí ruskou armádu, její pěchotu a drony. Fakt, že se bojí, o něm říká, že je normální člověk. Je normální se bát, když člověk stojí tváří v tvář smrti. A to je na ukrajinské frontě každodenní situace.
Mac je jeden z nejodvážnějších lidí, jaké jsem kdy v životě potkal. A zároveň jeden z nejskromnějších. A nejobdivuhodnějších. Za pomoc ukrajinské armádě v boji s ruským agresorem nebere žádné peníze. Naopak, vozí do Ukrajiny auta, bojovou a komunikační techniku, výstroj a výzbroj pro vojáky. Jen za rok 2025 to bylo souhrnem věcí a materiálu za přibližně 30 milionů korun, které se mu podařilo na pomoc ukrajinským vojákům sehnat. Svépomocí. Krom toho zásobuje “bábušku”, osaměle žijící starou paní na vesnici nedaleko Slavjansku, v podstatě na válečném území. Je pravděpodobné, že nebýt Maca, už by nežila.
Naposledy jsme se potkali v Kongresovém centru v Praze při promítání dokumentárního filmu Velký vlastenecký výlet pro studenty středních a vysokých škol, za účasti prezidenta Petra Pavla. Na akci s prezidentem Petrem Pavlem byla řada lidí, kteří se podílejí na pomoci Ukrajině. Pokud bychom měli hodnotit míru nasazení, Mac je kategorie sama pro sebe. Přesto stál skromně opodál bez potřeby dávat cokoliv na odiv. “Ahoj, jak se máš,” říkám. “Jo, jsem teď chvíli v Česku. Potřebuju sehnat nějaké antény, Rusáci nám je rozbili. Pozítří pojedu zpátky,” odvětil s úsměvem, jako kdyby dělal obchoďáka pro Alzu. Od posledně viditelně zhubl, válka zanechává stopy, člověk nemusí být fyzicky zraněn. “Řek jsem do konce, tak do konce,” završí s úsměvem small talk na téma “jak se máš”.
Dál už v rozhovoru pokračujeme válkou samotnou. Mac, stejně jako skoro všichni, kdo ve válce stráví roky, nevidí moc důležitějších věcí, než je válka. Ukazuje mi pozice, které jeho jednotka brání a které jsou pouhých pár desítek metrů od pozic Rusů. Říká, jak je těžké vést v takové situaci dronovou válku. Mluví o tom, jak nedávno objednal baterie za zhruba 300 tisíc korun a sám měl na účtu jen pár drobných. Prostě věřil, že se mu podaří peníze sehnat, jednotka baterie prostě potřebovala. “Uděláme rozhovor, co říkáš,” navrhuju s tím, že s rozhovorem třeba získáme pozornost a Macovi se podaří sehnat pár korun navíc. “Jasně, jen za pár dní budu zase zpátky na frontě a trochu tam hapruje signál,” odpovídá Mac a zní to trochu, jako kdyby se omlouval. Stydím se v tom okamžiku, že jsem pomohl tak málo.
Tento rozhovor vzniká na dálku, mezi bezpečnou Prahou a ukrajinskou frontou, kde je smrt neustále přítomná v podobě šahídů, raket a KABů, stejně jako v podobě FPV dronů, které teroristická ruská armáda nechává “spát” u cest a čekají, až pojedou auta, aby je mohli zasáhnout. Tam někde je právě teď Mac.
Macu, jak dlouho už jezdíš do Ukrajiny pomáhat?
Do Ukrajiny jezdím od srpna roku 2022, kdy jsem začínal po boku Martina Krejčího, zvaného Taylora. Později jsem vyzkoušel spolupráci s různými organizacemi, ale vleklé tempo a plošná pomoc mi nevyhovovaly. Nakonec jsem se proto vrátil ke stylu práce, který mě naučil Taylor (Martin Taylor Krejčí byl český medik, zakladatel Projektu Phoenix, který byl zraněn při záchraně vojáků na Donbase a v květnu 2023 na následky zranění zemřel, pozn. autora).
Kde všude jsi během války působil a co všechno jsi v rámci pomoci už dělal? Ty jsi taková chodící kronika války pohledem z těch nějtěžších pozic…
Na počátku války jsme působili jako instruktoři zdravotní přípravy, bojové taktiky a střelby. Během války jsem navštívil velkou část fronty, nejvíce ale vzpomínám na práci v bachmutské nemocnici, kde jsme evakuovali a ošetřovali raněné, dále pak na práci s Ostrými Kartuzy nedaleko Pokrovsku (jednotka dronařů, pozn. autora) a v neposlední řadě na oblast v úseku Časiv Jaru, kde působím dodnes. Několik týdnů jsem strávil i na bojové pozici v Kursku na území Ruské federace, nebo co to je.
Jak moc se, viděno tvýma očima, válka za tu dobu proměnila?
Válka se vyvíjí každým dnem a tempo neustále zrychluje. Na počátku se frontová linie podobala spíše první světové válce, používalo se především dělostřelectvo, v současné době jsme ve válce plné moderních technologií, nejvíce se využívají drony - pozemní, vzdušné i vodní. Současně roste počet útoků na civilní infrastrukturu i obyvatelstvo (ze strany Ruska, pozn. autora).
Jaká je situace na frontě? Pokud by člověk usuzoval čistě na základě obsahu českých médií a sociálních sítí, moc důvodů k optimismu by zřejmě neměl…
Pohledem vojáka situace nevidím tak dramaticky jako novináři. Při každé své návštěvě totiž vidím, kolik je ruská vládnoucí zločinecká struktura ochotna obětovat lidských životů, aby postoupila doslova o metry. Když jsem v srpnu 2022 působil u Bachmutu, Rusové byli pár kilometrů za městem. V prosinci rusové začali pronikat na předměstí a teď, na konci roku 2025, jsou o necelých 20 km dál. Pokud bude Evropa nadále Ukrajině pomáhat aspoň tak, jako doteď, ruská armáda nemá šanci frontu nějak dramaticky posunout.
Co teď ukrajinské obránce nejvíc trápí?
Denně řešíme nedostatek vozidel a dronů, ale je potřeba i spousta dalších základních věcí. Je smutné, že Ukrajina nemůže využívat moderní technologie, které jsou ve světě již vyzkoušené a fungují.
Vraťme se ještě k tvému vlastnímu působení. Jak vypadá den vojáka či dobrovolníka na frontě, v blízkosti nuly, tedy linie, kde probíhá boj?
To záleží na úseku fronty a jednotce, kde zrovna působím. U Runy (velitelka jednotky působící na frontové linii, pozn. autora) se bojuje v noci, proto se v dopoledních hodinách odpočívá. Poté společně s dronaři na štábu vytipujeme cíle a na nedaleké základně připravíme logistické zásilky pro naše chlapce bránící bojovou pozici a balíčky munice pro armádu teroristického Ruska. Následně vyzvedáváme balíčky z Nové pošty (velmi dobře fungující poštovní síť válečné Ukrajiny, pozn. autora), vyřizujeme potřebné nákupy a případné opravy. Když je vše připraveno na večerní akci, vracíme se na odpočinkový dům, kde nás později vyzvedne vozidlo a dopraví nás na bojovou pozici. Zde začíná práce rozesláním logistických balíčků a poté likvidací ruských pozic. Nad ránem se vracíme zpět.
Pokud jste ale u té samé jednotky na pozici FPV dronařů (FPV od first person view, drony ovládané přes kameru pohledem první osoby, pozn. autora), vaše práce nezná den ani noc. Pracujete podle aktuální situace, někdy i dvacet hodin denně. Dron je zapotřebí osadit vrtulema, anténou a baterii, poté k němu připevnit bombu, do které vkládáte detonátor, případně ještě plastickou trhavinu kolem detonátoru. Poté se detonátor zajistí speciálním lepidlem a připojí se k dronu. Zkontroluje se funkčnost dronu, očistí se kamera. Když máme drony připravené, čekáme na pokyn ze štábu ohledně cílů, které máme zničit. Většinou máme připraveno kolem dvaceti dronů, abychom je mohli v případě nutnosti použít v co nejkratším čase za sebou. Zažil jsem i situace, kdy jsme nestíhali připravovat takový počet dronů, jaký bylo nutné poslat na pozice protivníka.
Jak si člověk může představit náladu v prostředí fronty? Jaká atmosféra panuje mezi lidmi, kteří jsou v zásadě pořád v ohrožení života, přičemž se pouze mění intenzita toho ohrožení?
Na pozicích je velice uvolněná a skvělá nálada, a to i v těch nejdrsnějších okamžicích. V nejtěžších chvílí vám humor pomáhá překonat strach. Pokud je klid, vojáci si často vypráví své zážitky z různých úseků fronty. Člověk se tu cítí lépe než třeba v prostředí českých sociálních sítí, kde hrdinové od klávesnice uráží Ukrajince a perfektně vědí, jak zajistit okamžitý mír. Všichni jsme na stejné vlně, máme jasně vymezené cíle a nepřátele. Politiku ani jiné nesmysly zde neřešíme.
Vojáci a dobrovolníci jsou v měnících se podmínkách války vystaveni nutnosti neustále se učit nové věci. Konstrukce dronů, jejich přizpůsobování technologickým změnám, hledání způsobů likvidace dronů ze strany agresora, to všechno klade obrovské nároky na lidi, o nichž si možná většina lidí myslí, že prostě nějak bojují. Jak se s tím vyrovnáváte? Co všechno musíte zvládat?
U každé jednotky jsou specialisté, kteří mají prostor se věnovat novým technologiím a uvádět je do praxe. Přizpůsobování se měnícím podmínkám války je zde každodenní součástí fungování. Když se vracím třeba po 14 dnech zpět k jednotce, vždy na mě dýchnou změny, které jednotka mezitím musela udělat.
Říkal jsi mi neuvěřitelné věci o tom, co všechno musí vojáci na frontě často vydržet. Mluvil jsi například o vojákovi, který strávil na pozici 270 dní, protože nebylo možné ho odtamtud dostat a vystřídat…
Na nulté linii vojáci často tráví i měsíc. Výjimkou není ani rotace po půl roce. Stává se, že není možné vojáky vystřídat bez obrovského rizika. V těchto případech vojáky pravidelně zásobujeme pomocí dronů balíčky, které obsahují jídlo, vodu, léky a munici, případně cigarety a oblečení. Limit takového balíčku nesmí překročit 12 kg pro danou pozici.
Češi se dozvídají o tom, že se Ukrajincům do války nechce. Tvými příběhy se promítají jména lidí, kteří se naopak přihlásili dobrovolně a dobrovolně odešli na frontu. Spojuje ty lidi něco?
Jsou to lidé, kteří mají svoji hrdost, nejsou zbabělci a záleží jim na jejich zemi. Každý, kdo má v sobě kousek vlastenectví, odešel dobrovolně bojovat. Zatímco u nás se digitální hrdinové a populisté tímto pojmem jen ohánějí a hledají výmluvy, proč zůstat stranou a nic neriskovat.
Většina lidí, které jsem na Ukrajině poznal, byli čestní a féroví, skvělí kamarádi a parťáci. Vojáci, kteří si kupují spoustu základního vybavení ze svého platu, aby mohli efektivně ničit protivníka.
Pro člověka žijícího v bezpečí, bez zkušenosti s válkou, se to může zdát nepochopitelné, ale tobě - a předpokládám že i dalším - se z fronty na střídání někdy nechce. Jak bys to vysvětlil?
Na tuto otázku odpovídám již výše.Těžká doba, špatný čas, skvělí lidé. Člověk zde nemusí řešit strasti běžného civilního života.
Jak vnímáš hlasy lidí, kteří nikdy v Ukrajině nebyli, natož aby se přiblížili válce, kteří dnes obhajují nutnost míru za každou cenu, tedy za podmínek daných Ruskem? A jak se na ten tlak, který významně podporuje současná americká administrativa, a na podobné názory dívají bojovníci za svobodnou Ukrajinu v jednotkách, ve kterých pomáháš?
Tyto hlasy vnímám jako odtržené od reality. Lidé, kteří v Ukrajině nikdy nebyli a nezažili, jak vypadá každodenní život ve válce, často mluví o „míru za každou cenu“, aniž by si připouštěli, že by šlo o mír za podmínek diktovaných agresorem. Měli by se tam nejprve jet sami podívat a pak si říct, zda se cítili bezpečně i ve městech stovky kilometrů od fronty, kam dopadají rakety a šahídy (Drony používané Ruskem k útokům v Ukrajině, včetně civilních cílů, původem z Íránu, pozn. autora) a kde umírají nevinní civilisté. Pokud někdo obhajuje takový „mír“, měl by si položit otázku, zda by byl ochoten přijmout stejné podmínky u sebe doma. Za mě cesta k ukončení války nevede přes ústupky Rusku ani částečné odzbrojení Ukrajiny, ale naopak přes její dostatečné vyzbrojení, aby bylo Rusko vědělo, že už na to nemá. Amerika měla vždy heslo, že s teroristy nevyjednává, tak proč se teď snaží vydírat Ukrajinu, aby jednala s teroristy? Možná jsou to jenom silná slova, všichni jsme viděli, jak Američané vyjednávali s Tálibánem v Afghánistánu…
Jak tobě osobně válka změnila život? Máš vůbec čas o tom přemýšlet?
Přemýšlím o tom velmi často. Před válkou pro mě byly materiální hodnoty na prvním místě, podobně jako u většiny lidí v Česku. Dnes mě naopak naplňuje možnost se podělit a pomáhat bojujícím bratrům v Ukrajině. Naučil jsem se žít v podmínkách, které pro mě byly na začátku války těžko představitelné. Dobře si uvědomuju, že válka je jen pár stovek kilometrů od našich hranic, a nechci, aby moje děti někdy musely zažívat to, co se dnes děje každý den v Ukrajině. Před válkou jsem neměl k Ukrajině žádné vazby, ale vždy jsem se snažil pomáhat slabším a těm, co byli v právu. Je zapotřebí si uvědomit, že momentálně se rozhoduje o naší budoucnosti.
V Česku zná řada lidí velké organizace pomáhající Ukrajině. V tvých zápiscích se objevují jména lidí, jednotlivců, Čechů, kteří pomáhají a dělají toho vážně moc. Mohl bys je prosím jmenovat a říct, co třeba dělají? Ať už jsou to auta, baterie, ecoflow, drony…
Dárek pro Putina, Team 4 Ukraine, Operace Kyseláč, Vozím drony, Koridor UA a mnoho jednotlivců, kteří pomáhají a podporují někdy až neuvěřitelnými částkami naše sbírky. Jmenovitě například Miloš Ž., Daniel P., Tomáš P. nebo Libor N. Pravidelnou podporu zajišťují také komunity Bramborového batalionu a Havloids.
Pomoc ale nekončí u peněz. Když se ukázalo, že 129. brigádě chybí provozuschopné vozidlo, Martin P. zapůjčil svůj Jeep Wrangler, který jednotka využívá v terénu. Na přepravě aut a materiálu na Ukrajinu se pak podílejí lidé jako Tomáš, Zdenka, Laura, Martin, Honza a další. Omlouvám se všem, na které jsem v tomto výčtu zapomněl. (Neuvádíme celá jména záměrně. Stejně jako Maca chráníme i velkorysé a obětavé dárce a pomocníky před obtěžováním, vyhrožováním a možnými útoky. Ano, tak zvráceně se mohou někteří lidé chovat, pozn. autora)
Jako člověk z fronty vidíš nejlépe, co obránci Ukrajiny nejvíce potřebují? Co to je? Co má smysl podporovat, pokud by někdo chtěl přispět? A co má smysl pořizovat zde a co naopak je lepší pořizovat přímo v Ukrajině?
Co je možné nakoupit na Ukrajině, je samozřejmě efektivnější - ušetříme čas i peníze za dopravu. Navíc je možné zde takové věci opravovat, případně reklamovat. Tyto věci se navíc zpravidla na místo určení dostanou v řádu hodin. Kromě živé síly potřebujeme stabilní přísun materiálního zabezpečení, abychom nemuseli dělat kompromisy, které ohrožují životy našich lidí i ztrátu pozic.
Setkal jsem se s názorem, že lepší je posílat věci centrálně ukrajinské armádě, protože nejlépe ví, kam dále zásobovat. Z vlastní zkušenosti vím, že je to poněkud naivní představa. Spousta jednotek získává výzbroj a pomoc částečně svépomocí? I ty dodáváš přímo konkrétním jednotkám. Mohl bys zde vysvětlit, proč to má smysl?
Centrální zásobování je typickým příkladem situace, kterou lze glosovat citátem z Cimrmana: “Nápad jistě dobrý, ale výsledky nebyly dobré”. Já osobně zásobuju jednotky přímo na frontové linii a ověřuji si, že vynaložené prostředky jsou efektivně zacílené. Tím, že se s jednotkami, které podporuju, sám účastním bojů, zjišťuju v reálném čase jejich skutečné potřeby.
Pověz, jak mohou lidé pomoci? Ty sám sbíráš peníze, auta, techniku kde se dá. Jak tě mohou kontaktovat, pokud by chtěli pomoci materiálně? Kam poslat finanční pomoc?
Finanční pomoc je možné poskytovat přes sbírky, které pravidelně vyhlašuji na platformě Znesnáze21. Vždy vybírám jeden milion korun, poté sbírku ukončím a následně vyhlašuju další. Aktuální sbírku je možné dohledat vždy na platformě Znesnáze21 pod přezdívkou Mac nebo na mých sociálních sítích.
Nebráním se ani materiální pomoci, která ovšem musí být smysluplná. To znamená, že její přeprava na Ukrajinu nesmí překročit její užitnou hodnotu. Veškerou moji činnost je možné sledovat na Xku a Instagramu pod přezdívkou Mac_Volonter a na Facebooku, kde mě najdete pod Mac Mak. Díky všem, kteří pomáhají. Sláva Ukrajině.
Hrdinům sláva.
Jak můžete pomoci Macovi a jednotkám, kterým na frontě sám pomáhá:
Pravidelné sbírky na pomoc Macovi na platformě Znesnáze (odkaz vede na současnou sbírku, aktuální najdete buď přímo na platformě Znesnáze, nebo na Macových sociálních sítích, pozn. autora).
Kde můžete Maca sledovat:
Diskuse