Británie: O násilí dětí páchaném na rodičích. Řeší se to vůbec v ČR? Ne
2. 1. 2026
čas čtení
6 minut
Molderátor, pořad World at One, BBC Radio 4, čtvrtek 1. ledna 2025, 13 hodin: Největší policejní sbor v Británii, londýnská Metropolitní policie,, zaznamenala v uplynulém desetiletí 60% nárůst násilí dětí na rodičích.
Je to téma, o kterém se často nemluví, ale kterému jsme v tomto pořadu
věnovali poměrně dost času. Tato matka na jaře mluvila s naší kolegyní o
svém synovi, o jeho chování a o svých pokusech získat pro něj pomoc,
mimo jiné od CAMHS, služby pro duševní zdraví dětí a adolescentů:
"Víte,
snažil se mě strčit ze schodů, snažil se sehnat zbraně, popadl nůž.
Nevěřím, že mi opravdu chce ublížit, ale tak začne zuřit, že se úplně
změní, prostě se takhle převrátí, ale bolí to, opravdu to bolí. Jednou
jsme se pokusili zavolat na linku CAMHS mimo pracovní dobu, když měl strašný záchvat vzteku a my ho prostě nemohli uklidnit a nikdo na lince CAMHS neodpovídal.
Pak jsme zavolali na číslo 111, které nám sdělil záznamník. A paní tam
zavolala policii, protože v pozadí slyšela, jak vyhrožuje. A já jsem
plakala, protože v té době mu bylo 9 let. A říkala jsem si, že on není
zločinec. Potřebuje pomoc a nedostává ji."
Moderátor: Syn Claire se začal chovat násilně už v raném věku, když chodil do školky. Nakonec kvůli jeho násilí požádala o soudní zákaz přiblížení. Mluvila o tom, jak špatná situace se stala.
"Vykopl naše dveře. Měl v ruce nůž. Honil mě do obývacího pokoje. Musela jsem se tam zabarikádovat. Křičela jsem na manžela, že má nůž. Manžel už v tu chvíli volal na 999, ale policie přijela až za hodinu a 20 minut. A během té doby zuřil. Stále se rozčiloval, pak se trochu uklidnil a zase se rozzuřil."
Moderátor: Al Coates zažil násilné chování ze strany svých vlastních adoptivních dětí. Nyní se rekvalifikoval na sociálního pracovníka specializujícího se na násilné a agresivní chování v dětství. Co si myslíte o nárůstu počtu případů? Co podle vás může být příčinou?
Al Coates: No,v první řadě mě nárůst počtu případů velmi povzbuzuje, protože podle mě to ukazuje, že lidé jsou ochotnější a schopnější se ozvat. Díky tomu, že na tento problém upozorňujeme, se lidé necítí tak zdrceni stigmatem a hanbou, které s tímto jevem často souvisejí. Myslím si tedy, že statistiky mluví samy za sebe. Tímto problémem trpí mnoho rodin, ale ve skutečnosti si myslím, že nejde o to, že bychom měli nové děti, které se tak chovají. Jde o to, že lidé jsou nyní ochotni o tom mluvit.
Moderátor: Charitativní organizace First Response sdělila deníku The Guardian, že zaznamenala nárůst počtu rodičů, kteří se na ni obrátili. Tento nárůst se týká dětí ve věku 6, 8 a 12 let. Víte, zda existuje nějaké obecné vysvětlení, proč právě v těchto věkových kategoriích dochází k nárůstu?
Al Coates: Neexistuje žádná definitivní odpověď, ale domnívám se, že podle současného názoru vidíme u dětí stresové momenty a často pozorujeme chování, které pramení z toho, že děti možná zažívají vysokou míru nepříznivých okolností nebo možná sociálně a emocionálně bojují v rámci komunit, ve světě nebo ve škole. Když tedy uvažujeme o dvanáctiletých, často se jedná o děti, které přecházejí na střední školu a mají potíže. A když mluvíme o 6- a 8-letých, střední dětství je vrcholem, ale často opět je to období, kdy se rodiče dostávají z fáze malých dětí do fáze větších dětí a rodičovské strategie, které používali pro velmi malé děti, již nejsou adekvátní a děti mají opravdu komplexní potřeby a jejich rodiče nebo pečovatelé nejsou schopni pochopit, co se s jejich dětmi děje, a staré modely změny chování, důsledky a kontrola a moc a já jsem ten, kdo má poslední slovo, prostě u těchto dětí nefungují.
Moderátor: Myslím, že značná část posluchačů, rodičů, pečovatelů a prarodičů bude tímto zjištěním šokována. Existuje nějaká pomoc pro lidi, kteří se ocitli na špatné straně této situace?
Al Coates: No, opět si myslím, že je opravdu povzbuzující, že pomoc existuje, sice stále jí není dostatek, ale je jí mnohem více než před 10 lety. To je podle mě povzbuzující. Existují organizace jako Kappa First Response. Provozuji komunity vzájemné podpory prostřednictvím své stránky na Facebooku. Má přes 500 členů. A začínáme rozumět tomu, co funguje pro rodiny. V loňském roce jsem spolupracoval s charitativní organizací Kinship a viděl stovky prarodičů, kteří se potýkali s obtížemi. Takže roste povědomí o tom, co funguje pro rodiny. Ale přimět rodiny, aby se přihlásily, je pravděpodobně stále hlavní výzvou.
Moderátor: Bylo to pro vás problém?
Al Coates: Rozhodně. Pokud jde o náš vlastní příběh, byl jsem pěstounem, který se staral o děti, které zažily neuvěřitelné množství nepřízně osudu. Byli jsme požádáni, abychom je adoptovali, adoptovali jsme je, ale pak jsme si uvědomili, že všechny modely chování, které jsme používali u našich starších dětí, nefungují. A měli jsme velmi malé děti, které jsme nezvládali. Pamatuji si, jak jsem žádal o pomoc a někdo mi téměř se smíchem řekl: „Proč potřebujete pomoc s čtyřletým dítětem? Proč se bojíte čtyřletého dítěte?“ Většina lidí ví, že kousnutí je kousnutí, škrábnutí je škrábnutí, ale my jsme měli pocit, jako bychom chodili po vaječných skořápkách. A tak nás to jako rodinu zničilo a nakonec mě to vedlo k rekvalifikaci. A víte, tak jsem se dostal tam, kde jsem. Ale některé rodiny, jakmile se ty dveře zavřou, už o pomoc nepožádají, dokud se nedostanou do situace, kdy nemají jinou možnost než zavolat policii. A myslím, že je opravdu snadné to popsat jako lenivý stereotyp, protože jsou to rodiče, kteří nezvládají svou úlohu. Ale jak zoufalí musíte být, abyste zavolali policii na desetileté dítě? A dokonce i tento týden jsem mluvil s rodinou, kde je to tak.
221
Diskuse